ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.225.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 225/2021-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně MH CAPITAL, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 249/46, identifikační číslo osoby 49901621, zastoupené Mgr. Janem Vančurou, advokátem se sídlem v Praze, Salmovská 1534/11, proti žalované STAVOKOMPLET, spol. s r. o. , se sídlem v Zápech č. p. 251, identifikační číslo osoby 47052945, zastoupené Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o uložení povinnosti provést dílo dle smlouvy o dílo, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 19 C 205/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 27 Co 210/2019-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 19 C 205/2017-101, zastavil řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby (výrok I.), dále uložil žalované povinnost dokončit a předat žalobkyni dílo s názvem „Káraný I. a II. etapa – inženýrské sítě, kanalizace splašková a tlaková a vodovod“ podle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 25. 4. 2016 spočívající v dodání a montáži 43 kusů kanalizačních šachet (včetně zaslepení potrubí), které tvoří součást splaškových přípojek označených v projektové dokumentaci Káraný – plocha Z41 a Z3 – inženýrské sítě, kanalizace splašková tlaková a vodovod, zpracované STAVOKOMPLET – PROJEKCE s. r. o., jako č. SP 1 až SP 43 na příslušných pozemcích, a dále provedení výstavby zbývajících 17 vodovodních a splaškových přípojek označených v uvedené projektové dokumentaci jako přípojky č. VP 44 až VP 60 a SP 44 až SP 60 na příslušném pozemku, a to včetně dodání, montáže šachet a zaslepení vodovodního a kanalizačního potrubí v nich, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 8. 2020, č. j. 27 Co 210/2019-238, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu ve vztahu k dodání a montáži 43 kusů kanalizačních šachet označených v projektové dokumentaci jako č. SP 1 až SP 43 a k dodání a montáži kanalizačních šachet při provedení výstavby zbývajících 17 splaškových přípojek označených v projektové dokumentaci jako přípojky č. SP 44 až SP 60 zamítl (výrok I.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku II. a ve výroku I. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (jeho výroku II. v té části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a výroku III. výslovně bez věcné argumentace výlučně s ohledem na jeho akcesorickou povahu) podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázek, 1) „zda jsou soudy oprávněny při řešení žaloby na splnění (nepeněžité) povinnosti dle smlouvy o dílo oprávněny rozhodovat konstitutivně, anebo jsou oprávněny uložit toliko povinnost k plnění, která vyplývá ze smlouvy o dílo (deklaratorní rozhodnutí)“, přičemž dovolatelka má za to, že jí odvolací soud konstitutivně uložil povinnost, jež ze smlouvy o dílo nevyplývala, a 2) „zda je možno písemně uzavřenou smlouvu, kde si účastníci ujednali možnost měnit smlouvu jen písemnou cestou, měnit pouhou odchylnou praxí účastníků“, přičemž dovolatelka má za to, že odvolací soud nesprávně dovodil konkludentní změnu smlouvy ohledně placení ceny díla, ačkoli smlouva mohla být podle výslovného ujednání v ní obsaženého měněna pouze písemnou formou. První z obou otázek dovolatelka pokládá za eventuálně dosud neřešenou. Navrhuje rozsudek odvolacího soudu změnit. Dodatečným samostatným podáním pak dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu v částech napadených dovoláním.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Na řešení první otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž neřešil, zda je oprávněn rozsudkem uložit jen takovou povinnost, jež vyplývá ze smlouvy o dílo (podle dovolatelky „deklaratorně“), anebo i povinnost jinou, jež ze smlouvy o dílo nevyplývá (podle dovolatelky „konstitutivně“). Vyšel-li odvolací soud ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení díla podle příslušné projektové dokumentace, jejíž součástí bylo i 17 dosud neprovedených vodovodních a splaškových přípojek označených v uvedené projektové dokumentaci jako přípojky č. VP 44 až VP 60 a SP 44 až SP 60, a ztotožnil-li se se soudem prvního stupně v závěru, že později nedošlo ke zúžení předmětu plnění (předmětu díla), pak rozsudkem ukládal dovolatelce splnit povinnost, k jejímuž splnění se podle odvolacího soudu zavázala ve smlouvě o dílo ze dne 25. 4. 2016. Pak tedy odvolací soud ukládal povinnost k plnění, která podle něj vyplývala ze smlouvy o dílo. Prostý nesouhlas dovolatelky s hodnocením přijatým odvolacím soudem (podle dovolatelky projektová dokumentace vymezující rozsah díla dle smlouvy o dílo přípojky nezahrnuje) bez toho, že by dovolatelka (eventuálně) otevřela dovolacímu přezkumu otázku samotného postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy o dílo ze dne 25. 4. 2016 či navazujícího právního jednání (korespondence vedené ve dnech 15. 11. 2016 a 20. 3. 2017), přípustnost dovolání založit nemůže.
Ani na řešení druhé otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Tvrdí-li dovolatelka, že smlouva o dílo byla uzavřena písemně a že z jejího obsahu plyne možnost její změny toliko písemně, pročež má být v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu závěr přijatý soudem odvolacím, podle něhož byl po uzavření smlouvy jejími účastníky konkludentně zaveden jiný způsob placení ceny díla, než jak bylo původně ujednáno ve smlouvě, pak takovou – dovolatelkou kritizovanou – konkluzi odvolací soud neučinil. Odstoupení od smlouvy tvrzené dovolatelkou totiž odvolací soud pokládal za nevyvolávající účinky (tj. zánik povinnosti dovolatelky dílo podle smlouvy provést) nikoli proto, že by původní (písemné) ujednání o placení ceny díla bylo následně (konkludentně) změněno, nýbrž proto, že ani jeden ze tří důvodů odstoupení od smlouvy (prodlení žalobkyně s poskytnutím součinnosti, prodlení s úhradou částky 446 520 Kč a nepřevzetí díla) neobstál. Ve vztahu k otázce prodlení žalobkyně s úhradou vystavených faktur (coby jednomu z důvodů odstoupení) sice odvolací soud konstatoval, že žalobkyně a dovolatelka nepostupovaly v souladu s ujednáními smlouvy o dílo ohledně úhrady ceny díla, akcentoval však právě smluvní ujednání ohledně placení ceny díla, zdůraznil, že i když skutečný postup neodpovídal sjednanému režimu vystavování a úhrady faktur, nic to nemění na závaznosti smluvních ujednání, přičemž právě jako nesprávný odmítl dovolatelčin názor, že pouhým prostým odchýlením se od smlouvy došlo k její změně. Prodlení žalobkyně s úhradou dílčích faktur pak odvolací soud nepokládal za podstatné porušení smlouvy (jež nemohlo vést k odstoupení od smlouvy a jež odvolací soud hodnotil jako účelové) proto, že mezi žalobkyní a dovolatelkou panovaly spory o oprávněnost jejich vystavení a podle smlouvy o dílo k jejich vystavení ani nemělo dojít. Dovolací argumentace se tudíž s těmito závěry odvolacího soudu míjí a přípustnost dovolání rovněž nezakládá.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzované věci naplněny nejsou.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené době přikročil k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o současně podaném návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (ve smyslu §243 o. s. ř.), který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu