ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2287.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2287/2021-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně INSKY spol. s r.o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Nový svět 100, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Mostu, Moskevská 12, proti žalovanému Česká pošta, s.p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 35 631 784 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 41/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, zamítl žalobu o zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek (výrok II), o vzájemné žalobě rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně dospěl k závěru, že dne 26. 3. 2004 byla mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva č. 2/2004/INV, jejímž předmětem bylo provedení díla „Sběrný přepravní uzel Ústí nad Labem – II. etapa“ (dále jen „smlouva o dílo č. 2“). Cena díla byla sjednána rámcově dohodou do 600 000 000 Kč a položkově byla specifikována v dodatcích smlouvy č. 1-7. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že dodatky č. 4-7 byly uzavřeny bez zadávacího řízení v rozporu se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“). Žalobkyně se proto nemohla úspěšně domáhat zaplacení ceny díla jako závazku ze smlouvy, jak v žalobě původně požadovala. Žalobkyně navrhla změnu žaloby podáním ze dne 29. 11. 2011, doručeným soudu dne 6. 12. 2011, kterým se namísto původní částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla domáhala částky 35 631 783,95 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody; tento návrh odůvodnila tím, že žalovaný způsobil neplatnost smlouvy, a žalobkyni tak vznikla škoda v nově požadované výši. Podle žalobkyně měla škoda ve výši 25 109 818,09 Kč s příslušenstvím spočívat v tom, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a dodávky podle vyhotovených faktur (skutečná škoda), a dále ve výši 16 471 965,86 Kč s příslušenstvím v tom, že jí z jednotlivých faktur nebyly zaplaceny tzv. pozastávky (ušlý zisk); od součtu těchto částek žalobkyně odečetla pohledávku žalovaného z titulu nezúčtovaných záloh ve výši 5 950 000 Kč. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby a poté posuzoval důvodnost žalovaným vznesené námitky promlčení. Aplikoval ustanovení §394 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“), a uzavřel, že právní úkon je neplatným v den, kdy byl uskutečněn, v případě uzavření dodatků ke smlouvě o dílo č. 2 tedy nejpozději ke dni 5. 2. 2007 (uzavření dodatku č. 7). Změna žaloby, doručená soudu dne 6. 12. 2011, která je skutkově odlišná od původních žalobních tvrzení, byla učiněna až po uplynutí promlčení lhůty, a proto je třeba podle soudu prvního stupně žalobu zamítnout.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu).
K dovolání žalovaného proti výroku I uvedeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 1383/2020-483, toto usnesení odvolacího soudu ve výroku I zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (dále jen „rušící usnesení Nejvyššího soudu").
Nejvyšší soud takto rozhodl poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 2741/2014-450, jímž výše uvedené usnesení odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (dále jen „měnící rozsudek Nejvyššího soudu“), zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16 (dále jen „rušící nález Ústavního soudu“).
V dalším řízení odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za úplná a dostatečná pro právní hodnocení věci.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně v podání ze dne 29. 11. 2011 změnila žalobu, neboť uplatněný nárok nově odvíjela od jiných skutkových tvrzení. Žalobkyně dle odvolacího soudu totiž na místo plnění ze smlouvy nově žádala zaplacení svého nároku z důvodu náhrady škody. Odvolací soud přitom zohlednil, že skutková podstata nároku na náhradu škody je složitější a vyžaduje vyšší nároky na její řádné vyjádření, jež zahrnuje jednoznačné a individualizované tvrzení o porušení právní povinnosti, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti.
Soud prvního stupně dle odvolacího soudu rovněž dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně s ohledem na §394 odst. 3 obch. zák. učinila změnu žaloby až po uplynutí čtyřleté promlčecí lhůty dle §397 obch. zák. Žalovaný dle odvolacího soudu proto důvodně vznesl námitku promlčení, u které soud neshledal žádné relevantní skutečnosti svědčící o jejím rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud rovněž nepřisvědčil námitce žalobkyně, že došlo k přetržení běhu promlčecí lhůty v důsledku částečných plnění žalovaného, kterými podle §407 odst. 3 obch. zák. měl uznat i zbytek dluhu. Dle odvolacího soudu poslední platbu žalovaný žalobkyni poskytl dne 4. 9. 2007, a to v souvislosti s pravidelnou fakturací na základě smlouvy o dílo č. 2. Platby žalovaného tak dle odvolacího soudu byly mimo spojitost se skutkovým dějem na náhradu škody vylíčeným ve změněné žalobě. Soud prvního stupně tak dle odvolacího soudu žalobu po věcné stránce důvodně zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se závaznosti kasačních rozhodnutí Ústavního soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 9/06). Dle žalobkyně odvolací soud v napadeném rozsudku nijak nereflektoval rušící nález Ústavního soudu a zcela se podřídil právním závěrům vyjádřeným v rušícím usnesení Nejvyššího soudu, které dle jejího názoru jsou v rozporu s právními závěry obsaženými v rušícím nálezu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu je dle žalobkyně rovněž napadený rozsudek v rozporu s rušícím nálezem Ústavního soudu. Dále žalobkyně namítla, že svým podáním ze dne 29. 11. 2011 neprovedla změnu žaloby, ale pouze jinak právně kvalifikovala dříve uplatněný nárok. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že k výzvě soudu žalobu doplnila i tak, aby bylo možné věc posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení. V návaznosti na to poukázala na to, že odvolací soud nezohlednil rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006, a ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, ve kterých Nejvyšší soud dospěl k závěru, že změna důvodu uplatněného nároku z plnění ze smlouvy na bezdůvodné obohacení nepředstavuje změnu žaloby. Konečně žalobkyně namítla, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou týkající přetržení běhu promlčecí lhůty v důsledku částečného plnění žalovaným. Napadený rozsudek je tak dle žalobkyně v této části nepřezkoumatelný. Pro případ odlišného názoru Nejvyššího soudu žalobkyně namítla, že posouzení uvedené námitky odvolacím soudem je nesprávné, neboť žalovaný žalobkyni při poskytování plnění ze smlouvy č. 2 nedával nikterak najevo, že nehodlá dále plnit, přičemž v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2914/2015, tato plnění bylo možné posoudit jako plnění z bezdůvodného obohacení, jehož zaplacení se žalobou domáhala.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně v něm řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, nevymezila jeho rozsah a ani neformuluje žádnou konkrétní otázku, kterou by měl odvolací soud posoudit nesprávně. V důsledku toho měl žalovaný za to, že by dovolání mělo být odmítnuto, neboť neobsahuje náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř. Případně žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť napadený rozsudek je věcně správný. V této souvislosti žalovaný dále uvedl, že Nejvyšší soud v předchozím rušícím usnesení postupoval v souladu s rušícím nálezem Ústavního soudu, který jej zavázal k tomu, aby (se zřetelem k ústavněprávním aspektům věci) opětovně přezkoumal otázku, zda žalobkyně provedla změnu žaloby, ale sám přímo nezpochybnil, že by k tomu nedošlo. Odvolací soud následně v napadeném rozsudku respektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Tvrzení žalobkyně, že došlo k přetržení běhu promlčecí doby, pak dle žalovaného představuje nepřípustné nové tvrzení, jež nemůže zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve vztahu k námitce žalobkyně týkající se rozporu napadeného rozsudku s rušícím nálezem Ústavního soudu předesílá Nejvyšší soud, že jí žalobkyně ve skutečnosti napadá souladnost rušícího usnesení Nejvyššího soudu s tímto nálezem. Žalobkyně nicméně neuvádí, jaký konkrétní závazný právní názor Ústavního soudu Nejvyšší soud v usnesení měl porušit. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že Ústavní soud v rušícím nálezu dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se v předchozím měnícím rozsudku dostatečně nezabýval otázkou tzv. totožnosti skutku, neboť z tohoto rozsudku nebylo patrné, jakým způsobem vzal v úvahu ústavněprávní aspekty věci. Ústavní soud tedy – při plném respektu k tomu, že posouzení otázky tzv. totožnosti skutku je záležitostí obecných soudů – Nejvyšší soud zavázal, aby při svém rozhodování vzal v úvahu rovněž ústavněprávní aspekty věci, a v dalším řízení znovu otázku totožnosti skutku z tohoto pohledu posoudil a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
Nejvyšší soud následně ve svém rušícím usnesení v intencích zrušovacího nálezu Ústavního soudu opětovně přezkoumal otázku, zda tvrzení žalobkyně vycházejí ze stejného skutku jako původní tvrzení obsažená v žalobě, a to jak z pohledu své dosavadní relevantní rozhodovací praxe, tak z hlediska konkrétních okolností projednávané věci. Na tomto základě dospěl k závěru, že žalobkyně v podání ze dne 29. 11. 2011 uplatnila žalobní požadavek na základě odlišných skutkových tvrzení, než jak činila v žalobě, a to nejen co do identity tvrzeného jednání, nýbrž i co do identity uplatněného následku, a totožnost skutku tak nemohla zůstat zachována (srov. body 23-27 rušícího usnesení Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud dále zohlednil rovněž ústavněprávní aspekty věci (srov. body 28-39 rušícího usnesení Nejvyššího soudu). Vzal přitom do úvahy vztah vymezení předmětu řízení k principům právní jistoty, autonomie vůle a rovnosti účastníků řízení. Zejména vyzdvihl, že ve sporném civilním řízení by široké pojetí skutkového základu sporu odporovalo principu autonomie vůle, neboť by zahrnovalo i takové skutečnosti či následky, o kterých žalobce nechtěl, aby bylo rozhodováno. V případě neúspěchu žaloby by totiž např. byla založena překážka věci pravomocně rozhodnuté i pro jiné nároky žalobce vycházející z částečně shodných skutkových okolností. Zároveň Nejvyšší soud poukázal na to, že nebezpečí akcentovanému Ústavním soudem, podle kterého by žalobci mohla být dvakrát přiznána stejná částka, lze účinně čelit. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejde o situaci, ve které žalobce namísto dřívějšího plnění ze smlouvy žádá plnění z bezdůvodného obohacení, jež ve skutečnosti nepředstavuje změnu žaloby, neboť žalobce tím pouze jinak právně kvalifikuje dříve přednesené skutečnosti, a nevnáší (nedoplňuje) tak žádné nové skutečnosti, jak však to učinila žalobkyně v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší soud proto setrval na své dosavadní ustálené rozhodovací praxi, dle které nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění.
Nejvyšší soud si je vědom závaznosti vykonatelných nálezů Ústavního soudu podle článku 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, nicméně je toho názoru, že ve svém zrušovacím usnesení vyhověl požadavkům plynoucím ze zrušujícího nálezu Ústavního soudu, a neodchýlil se ani od žalobkyní citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Postupoval-li posléze odvolací soud v souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, nelze jeho postupu nic vytknout, a výše uvedená námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř nemůže založit.
Vzhledem k výše uvedenému nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani navazující námitka žalobkyně, že svým podáním ze dne 29. 11. 2011 pouze jinak právně kvalifikovala dříve vylíčená skutková tvrzení. Nejvyšší soud k tomu opětovně uvádí, že žalobkyně mohla před změnou žaloby žádat uplatněný nárok i z důvodu bezdůvodného obohacení. Žalobkyně však svým dobrovolným rozhodnutím do řízení vnesla nové skutečnosti týkající se nároku na náhradu škody. Pokud soud na základě toho připustil změnu žaloby, musel s ohledem na §153 odst. 2 o. s. ř. v řízení pokračovat a věc posuzovat dle takto nově vymezeného předmětu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004, a ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 802/2017).
Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V poměrech projednávané věci napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí, neboť je z něj zřejmé, že odvolací soud námitku ohledně přetržení běhu promlčecí lhůty nepovažoval za opodstatněnou, jestliže žalovaný žalobkyni poskytoval plnění z jiného důvodu, než z jakého se žalobkyně domáhala svého nároku na základě změněné žaloby.
Uvedené posouzení odvolacího soudu se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ze které vyplývá, že účinky uznání dluhu se mohou vázat pouze ke konkrétně vymezenému dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, nebo ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 864/2011). Plnil-li tedy žalovaný na základě pravidelných faktur dluh, který měl vycházet ze smluvního vztahu, není možné na základě takového plnění dovozovat, že tím uznal rovněž dluh vycházející z práva na náhradu škody, který – jak bylo rozebráno výše – se stal po připuštění změny žaloby předmětem posuzovaného řízení. Námitka žalobkyně, dle které došlo k přetržení promlčecí lhůty v důsledku uznání dluhu žalovaným, proto přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 12. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu