ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2520.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2520/2021-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně MBR METALS OÜ , se sídlem v Tallinnu, Moisa 4, Estonsko, reg. č. 11992915, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované LENOX PLUS, a. s. , se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 93/10, identifikační číslo osoby 26160129, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Vítkova 247/7, o zaplacení částky 585.008,93 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 46/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2021, č. j. 17 Co 64,65/2021-302, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 41.624 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 16. 7. 2020, č. j. 42 C 46/2017-228, zamítl žalobu o zaplacení částky 585.008,93 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.) a o povinnosti žalobkyně nahradit státu náklady řízení (výrok III.). Výše náhrady nákladů státu pak byla vyčíslena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2020, č. j. 42 C 46/2017-238.
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 296.337,75 USD s příslušenstvím, a ve výrocích II. a III. potvrdil (první výrok), potvrdil rovněž usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2020, č. j. 42 C 46/2017-238 (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 296.337,75 USD s příslušenstvím, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že dovolání by mělo být jako zjevně nepřípustné odmítnuto nebo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, „zda škodou vzniklou v příčinné souvislosti s ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu mohou být i náklady, jež představují rozdíl mezi výší kupní ceny, za kterou měl škůdce (žalovaný) dodat zboží, a kupní cenou, kterou poškozený (žalobce) zaplatil třetí osobě za uskutečněnou náhradní dodávku“. Touto argumentací dovolatelka rozporuje závěr odvolacího soudu, který uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že žaloba na zaplacení náhrady škody z titulu předsmluvní odpovědnosti dle ust. §1729 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), není důvodná, neboť mezi tvrzenou škodou a ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu není dána příčinná souvislost.
Dovolatelka však pomíjí, že soud prvního stupně se zabýval též obvyklou obchodní praxí zavedenou mezi smluvními stranami ve vztahu k zjištění, zda lze jednání, která proběhla v tomto případě, posoudit jako jednání obvyklá a bezprostředně vedoucí k uzavření transakce. Soud prvního stupně přitom uvedl, že v tomto konkrétním případě zde byly minimálně dvě odlišnosti, a uzavřel, že jednání v posuzované věci nedospěla do takové fáze, že by se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné ve smyslu §1729 o. z. Odvolací soud přitom konstatoval, že soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil správně po právní stránce a dostatečně se zabýval otázkou obvyklé obchodní praxe mezi účastníky.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, na více závěrech, z nichž každý sám o sobě vede k zamítnutí žaloby (či k jejímu vyhovění), není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže některý z těchto závěrů není dovoláním zpochybněn nebo jestliže některá z řešených otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, či ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015).
Dovolatelka však výše předestřený závěr týkající se obvyklé obchodní praxe mezi účastníky dovoláním nezpochybnila. Závěr, že v tomto konkrétním případě zde byly minimálně dvě odlišnosti a jednání v posuzované věci nedospěla do takové fáze, že by se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné ve smyslu §1729 o. z., přitom obstojí jako samostatný důvod k zamítnutí žaloby na náhradu škody z titulu předsmluvní odpovědnosti dle §1729 o. z. Dovolatelkou předestřená otázka tak přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelka dále namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena otázka, „zda je pro platné odstoupení od smlouvy ve smyslu čl. 75 Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží vyžadováno, aby předmětné odstoupení bylo ,jednoznačně vyřčeno‘, či je pro platné odstoupení od smlouvy postačující jakékoli jednání, z něhož lze bez pochybností dovodit vůli jednajícího subjektu od smlouvy odstoupit, resp. tuto ukončit“. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
V projednávané věci totiž odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouvy, ve vztahu k nimž se dovolatelka domáhá po žalované náhrady škody, mezi účastníky uzavřeny vůbec nebyly. Na řešení dovolatelkou předložené otázky týkající se případného odstoupení od smlouvy tak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Podle dikce §237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Konečně k dovolatelkou tvrzeným vadám řízení (námitka, že se odvolací soud nevypořádal se všemi relevantními námitkami dovolatelky, a námitka neprovedení některých z dovolatelkou navržených důkazů) dovolací soud poukazuje na to, že námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1675/2021). Proto také §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu