ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2533.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2533/2021-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně multigate a. s. , se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 25912186, zastoupené Mgr. Ing. Štěpánem Vítkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalované B. K. , narozené XY, podnikatelce, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr Davidem Jűngerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, o zaplacení částky 335 028 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 116 C 105/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2021, č. j. 8 Co 405/2020-175, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 051,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek ze dne 19. 6. 2020, č. j. 116 C 105/2019-142, jímž Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově zamítl žalobu o zaplacení částky 335 028 Kč s příslušenstvím a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 135 351 Kč. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadla žalobkyně dovoláním, v němž stran jeho přípustnosti uvedla, že napadený rozsudek závisel na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), stanoví, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon stanoví. Kritika právních závěrů soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud neztotožnil (nepřevzal je), je proto při posouzení přípustnosti dovolání bezcenná. Tak je tomu též v posuzované věci; dovolatelka argumentuje, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil, že byla uzavřena smlouva o převzetí dluhu a že žalobkyně udělila konkludentně souhlas s předáním provozní zálohy společnosti Passatempo s. r. o., odvolací soud však založil napadené rozhodnutí na závěru, že žalobkyně se domáhá vrácení provozní zálohy určené k výplatě nadlimitních výher, ohledně které bylo prokázáno, že neexistovala (bod 9 jeho rozhodnutí), proto považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda došlo ke konkludentnímu souhlasu s předáním peněžní částky společnosti Passatempo s. r. o. (bod 11).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (že toto řešení bylo pro napadené rozhodnutí určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Závěr o přípustnosti dovolání tedy nemůže založit výtka, že odvolací soud nepostupoval v souladu s §531 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), „kdy je k platnosti smlouvy o převzetí dluhu třeba písemná smlouva“; otázky týkající se převzetí dluhu odvolací soud neřešil.
Odvolací soud se měl podle mínění dovolatelky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. (bod 14 dovolání), zřejmě v „nesprávném vyhodnocení, že … se mělo jednat o jinou zálohu, než která byla v řízení prokázána …“ (bod 15 dovolání).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. Již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud též vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu (srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, jež je dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která odkazuje, se týkají výlučně otázek souvisejících s převzetím dluhu podle §531 obč. zák., tedy právě té právní úpravy, na jejíž aplikaci rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
V závěru dovolání se odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil právní stránku poskytnutého plnění (tzv. „kassageldu“ a provozní zálohy), resp. že „nesprávně právně kvalifikoval plnění, které žalovaná obdržela jako plnění podle jiného právního důvodu". Ani zde dovolatelka neoznačuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Cituje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17, podle nichž nesprávné právní posouzení může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, netvrdí však, v jakém ohledu se snad měl odvolací soud při právní kvalifikaci plnění poskytnutého žalované od těchto závěrů odchýlit; z hlediska pravidel logiky tu snad případná odchylka ani nepřichází v úvahu.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu