ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2575.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2575/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci navrhovatelky Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČO 00001350, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, za účasti 1) ICEC-HOLDING, a. s. , se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, Boleslavova 710/19, IČO 25357484, zastoupené Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, (původně také 2) O. Š. , advokáta se sídlem XY), 3) P. F. H. , rozhodce se sídlem XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, 4) M. T. , se sídlem XY, (původně též 5) V. H. , se sídlem XY), 6) I. C. , se sídlem XY, o jmenování předsedajícího rozhodce soudem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013, o dovolání účastnice 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 5 Cmo 346/2018-856, takto:
I. Dovolání účastnice 1) se odmítá .
II. Účastnice 1) je povinna zaplatit navrhovatelce částku 2 178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce navrhovatelky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 5 Cm 100/2013-562, jmenoval I. C., narozeného XY, se sídlem XY, předsedajícím rozhodcem v rozhodčím řízení ad hoc dle článku 7.8. Smlouvy o koupi cenných papírů, uzavřené dne 30. 6. 1998 mezi účastnicí 1) a Investiční a Poštovní bankou a. s. se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 32, IČO 45316619, které zahájila účastnice 1) proti navrhovatelce žalobou ze dne 2. 3. 2007, doručenou dne 6. 3. 2007 rozhodci jmenovanému účastnicí 1), v němž se účastnice 1) domáhá zaplacení částky 11 893 044 725 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně návrh zamítl v části týkající se jmenování O. Š. a V. H. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání účastnice 1) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 346/2018-623, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že návrh na jmenování I. C., narozeného XY, se sídlem XY, předsedajícím rozhodcem v předmětném rozhodčím řízení zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI).
Rozsudek odvolacího soudu byl na základě dovolání navrhovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 23 Cdo 926/2019-674, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 5 Cmo 346/2018-856, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího i dovolacího řízení. Odvolací soud se nejprve vypořádal s námitkou účastnice 1) o tom, že nebylo vyhověno její žádosti o odročení jednání odvolacího soudu. Uvedl, že žádost byla nedůvodná, neboť účastnice 1) argumentovala tím, že se její zástupkyně nemůže zúčastnit jednání z důvodu podezření na kontakt s osobou nakaženou nemocí COVID-19 a následně bylo soudu sděleno, že právní zástupkyně Mgr. Adéla Gajdová je v karanténě, aniž by však na dotaz soudu doložila, že advokátce byla nařízena karanténa, příp. že byla odeslána z důvodu rizikového kontaktu na PCR test. Odvolací soud proto žádosti nevyhověl, neboť ji shledal nedůvodnou, avšak poukázal na to, že jednání neproběhlo v nepřítomnosti účastnice 1); dostavil se totiž substitut advokátky Mgr. Adély Gajdové, advokát JUDr. Miroslav Ondrúš, Ph.D., LL.M.
Námitky účastnice 1) týkající se možné podjatosti I. C. vypořádal odvolací soud s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019, jehož právním názorem byl odvolací soud vázán. Konkrétně uvedl, že jestliže účastnice 1) polemizuje se závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, není pro takovou argumentaci v odvolacím řízení prostor. Námitku podjatosti I. C. z důvodu jeho členství ve slovenské pobočce advokátní kanceláře W.&C. hodnotil odvolací soud optikou závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu a uzavřel, že ani v případě slovenské pobočky nehovořila účastnice 1) o tom, že by C. poskytoval navrhovatelce z pozice právníka či společníka slovenské pobočky služby související s předmětným rozhodčím řízením. Odvolací soud uvedl, že angažmá ve slovenské pobočce nezakládá pochybnosti o nepodjatosti C. a nemůže je zakládat ani okolnost, že o těchto skutečnostech neinformoval. Odvolací soud nepřisvědčil ani dalším argumentům účastnice 1) vzneseným na podporu jejího tvrzení o podjatosti I. C. K tvrzené ekonomické závislosti na navrhovatelce, kterou mělo založit angažmá C. v Škodaexportu, a. s., odvolací soud z provedeného důkazu Usnesením vlády ČR č. 616 ze dne 12. 6. 2002 zjistil, že I. C. převedl své akcie na stát a stát převzal pohledávku Škodaexportu, z čehož dle soudu nelze dovodit vznik ekonomické závislosti I. C. na navrhovatelce pro účely řízení o jmenování předsedajícím rozhodcem. Za nedůvodnou již v rovině tvrzení označil odvolací soud dále námitku podjatosti v souvislosti s I.; uvedl, že pokud C. v určitém období působil v dozorčí radě Innogy, není zřejmé, na čem by mohla být postavena úvaha o jeho ekonomické závislosti na navrhovatelce z titulu tohoto angažmá. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když jmenoval I. C. předsedajícím rozhodcem v předmětném rozhodčím řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla účastnice 1) včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. První otázka se týkala toho, zda se v řízení o jmenování rozhodce soudem podle §9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), uplatní vyšetřovací zásada podle §20 odst. 1 ve spojení s §21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“). Dovolatelka poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4847/2009, podle kterého je řízení o jmenování rozhodce řízením nesporným. S odkazem na to dovolatelka argumentovala tím, že zkoumání předpokladů, které musí splňovat osoba rozhodce, je povinností soudu, a namítala, že odvolací soud vůbec nezkoumal otázku podjatosti rozhodce; pouze prohlásil, že dovolací soud prakticky rozhodl namísto soudu odvolacího soudu. Podle dovolatelky ovšem samotný závěr, že účastník 6) je nepodjatý, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019, nevyplývá. Dovolatelka tedy namítala, že soudy obou stupňů dostatečně nezkoumaly možnou podjatost účastníka 6) a neprovedly v tomto směru žádné dokazování.
Druhá otázka se vztahovala k porušení notifikační povinnosti rozhodce podle §8 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, konkrétně k tomu, zda porušení této povinnosti ve vztahu k některé skutečnosti, která by sama o sobě rozhodce nevyloučila, činí z této skutečnosti skutečnost vylučující rozhodce. Dovolatelka namítala, že účastník 6) byl na své působení ve slovenské pobočce W.&C. přímo dotázán a své zapojení zamlčel a tuto skutečnost do dnešního dne účastníkům rozhodčího řízení neoznámil. Poukázala na literaturu, podle níž porušení notifikační povinnosti může samo o sobě založit důvod podjatosti kandidáta. Dovolatelka proto navrhla, že dovolací soud by měl prismatem uvedeného opětovně posoudit, zda nesplnění notifikační povinnosti zakládá důvod pro vyloučení/zamítnutí návrhu na jmenování rozhodce.
Třetí otázka se týkala toho, zda je porušením práva na zákonného soudce skutečnost, že u odvolacího soudu došlo několikrát ke změně soudního senátu. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud k této námitce vůbec nevyjádřil. Dále namítala, že změna senátu neproběhla transparentně a nebyla stanovena v souladu s rozvrhem práce. Odvolací soud tak podle dovolatelky nebyl správně obsazen, což je v přímém rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15.
Poslední otázka se vztahovala k tomu, zda neodročení jednání odvolacího soudu z důvodu objektivní nemožnosti právní zástupkyně účastnice 1) dostavit se k jednání představovalo porušení práva na spravedlivý proces. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil žádost o odročení jednání jako nedůvodnou. Účastnice 1) se tak nemohla účastnit jednání konaného dne 27. 4. 2021; na dané věci podle dovolatelky nic nemění ani fakt, že na poslední chvíli bez znalosti obsahu spisu dorazil na soudní jednání advokát JUDr. Miroslav Ondrúš, Ph. D., LL.M. V důsledku toho mělo dojít k porušení práva účastnice 1) na spravedlivý proces.
Závěrem dovolatelka navrhla odklad právní moci napadeného rozhodnutí ve smyslu §243 písm. b) o. s. ř., neboť je přesvědčena, že z důvodu objektivní podjatosti hrozí, že rozhodčí soud rozhodne ve věci samé před rozhodnutím dovolacího soudu, což by mělo za následek významné ohrožení práv účastnice 1); zároveň má dovolatelka za to, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby, než navrhovatelky a účastnice 1). Dovolatelka dále navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Navrhovatelka ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek řeší dovolatelkou předestřené otázky v souladu s judikaturou dovolacího soudu (částečně vydanou v tomto řízení) nebo tyto otázky nemají na správnost napadeného rozsudku žádný vliv. K první otázce navrhovatelka uvedla, že ze zákona i z judikatury vyplývá, že předmětná ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních se v nyní probíhajícím soudním řízení neuplatní; podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4847/2009, je řízení o jmenování předsedajícího rozhodce řízením podle zákona o rozhodčím řízení. Uvedená otázka proto nezaloží přípustnost, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. K otázce týkající se porušení notifikační povinnosti uvedla, že účastník 6) jednak tuto povinnost neporušil, a i kdyby ano, nemohlo by takové porušení být důvodem k vyloučení, přičemž odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se této otázky. Ohledně dovolatelčiny námitky porušení práva na zákonné soudce navrhovatelka podrobně vylíčila, proč ji považuje za nedůvodnou, a argumentovala tím, že změny senátů odvolacího soudu proběhly transparentně a v souladu s rozvrhem práce. I u poslední otázky navrhovatelka namítala její nepřípustnost a uvedla, že nebylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, neboť žádost o odročení jednání byla nedůvodná z důvodu toho, že právní zástupkyně účastnice 1) nedoložila důvody, pro které žádala odročení (tj. neprokázala, že jí byla nařízena karanténa, ani neprokázala rizikový kontakt). Ve vyjádření k návrhu na odklad právní moci navrhovatelka rozvedla, proč podle jejího názoru nejsou splněny podmínky pro odklad právní moci. Navrhovatelka proto navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl, a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První otázka dovolatelky týkající se toho, zda se v řízení o jmenování předsedajícího rozhodce uplatní vyšetřovací zásada podle §20 odst. 1 ve spojení s §21 zákona o zvláštních řízeních soudních, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezávisí. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013. Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla podstatná otázka, zda se v probíhajícím řízení uplatní ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, a odvolací soud se touto otázkou ani nezabýval. Skutečnost, že na této otázce napadené rozhodnutí nezávisí, ostatně vyplývá i ze samotné dovolatelčiny argumentace. Dovolatelka sice formulovala svoji první otázku jako otázku aplikace procesních předpisů, ovšem veškerá její argumentace k této otázce se týkala posouzení otázky podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce. Otázka podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce ovšem již v tomto řízení byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019. S dovolatelkou lze sice souhlasit v tom, že z citovaného rozsudku přímo nevyplývá samotný závěr, že I. C. je nepodjatý, ovšem v rozsudku byly formulována východiska důležitá pro posouzení podjatosti tohoto kandidáta ve vazbě na námitky týkající se jeho činnosti v pobočce advokátní kanceláře W.&C., z nichž odvolací soud vycházel a aplikoval je i ve vztahu k dalším námitkám účastnice 1) vzneseným ve vztahu k osobě I. C. Z uvedeného vyplývá, že ani otázka posuzování podjatosti kandidáta na předsedajícího rozhodce nezaloží přípustnost dovolání, neboť tato otázka již byla Nejvyšším soudem řešena v rozsudku ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019, a odvolací soud následně otázku posoudil v souladu s tímto rozhodnutím.
U druhé otázky týkající se toho, zda porušení notifikační povinnosti podle §8 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení může být skutečností vylučující rozhodce, dovolatelka patrně navrhovala, aby dovolací soud tuto otázku posoudil jinak, než ve své dosavadní rozhodovací praxi, neboť uvedla, že dovolací soud by měl opětovně posoudit, zda nesplnění notifikační povinnosti zakládá důvod pro zamítnutí návrhu na jmenování rozhodce. Otázkou následků nesplnění oznamovací povinnosti rozhodce se dovolací soud zabýval v rozsudku ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1337/2019. Ačkoli se v citovaném rozsudku Nejvyšší soud zabýval primárně tím, zda porušení oznamovací povinnosti rozhodce může být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, lze jeho dílčí závěr mutatis mutandis vztáhnout i na nyní projednávaný případ. V citovaném rozsudku totiž Nejvyšší soud uvedl: „Jestliže určitá okolnost sama o sobě jednoznačně nezakládá důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodce a nemohla by vést k vyloučení rozhodce, potom není možné odmítnout (vyloučit) rozhodce jenom z toho důvodu, že bude namítáno porušení oznamovací povinnosti ohledně této nerelevantní okolnosti. Rozhodce je dle §8 zákona o rozhodčím řízení vyloučen nikoli pro porušení jeho oznamovací povinnosti, nýbrž pro jeho poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům a s tím spojenou důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti.“ Dovolací soud neshledal důvod pro odlišné posouzení otázky vlivu nesplnění oznamovací povinnosti rozhodce na závěr o jeho nepodjatosti. Z uvedeného důvodu tak nezaloží přípustnost ani druhá dovolatelčina otázka, neboť dovolací soud neshledal důvod pro změnu své dosavadní rozhodovací praxe.
Námitka dovolatelky vztahující se ke změnám soudního senátu odvolacího soudu a k tomu, že se odvolací soud k této námitce vůbec nevyjádřil, představuje námitku vad řízení, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud se vadami řízení zabývá v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani poslední námitka týkající se toho, že odvolací soud neodročil jednání na žádost právní zástupkyně účastnice 1).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu