ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2625.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2625/2021-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně REMA PV Systém, a. s. , se sídlem v Praze 4 – Krči, Antala Staška 510/38, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29127009, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované KF SOLAR s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Klímova 338/8, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 29045789, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, o určení trvání právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 401/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021, č. j. 20 Co 406/2020-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. 6. 2020, č. j. 15 C 401/2019-37, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu o určení, že trvá právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou, založený smlouvou o zajištění plnění povinnosti provozovatele solární elektrárny při nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů č. 315 RPV, a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 13 552 Kč (první výrok). Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky procesního práva, „zda za situace, kdy je vedeno řízení na plnění (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn.: 42 C 129/2019) a řízení na určení (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn.: 15 C 401/2019), přičemž se skutková tvrzení v obou řízeních týkají stejného právního poměru či práva, i přesto, že je v každém z těchto řízení uplatňován jiný procesní nárok, má bez dalšího za následek nedostatek naléhavého právního zájmu pro žalobu na určení (vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn.: 15 C 401/2019)“. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž v navazující argumentaci označila usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2878/2020 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (dále jen „o. s. ř.“) Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak Nejvyšší soud podrobně odůvodnil v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1477/2021). Tato podmínka v posuzované věci nebyla splněna.
Dovolatelkou označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jehož závěry má být podle jejího mínění napadené rozhodnutí v rozporu, řeší otázku vztahu mezi rozsudky na plnění a rozsudky na určení z hlediska překážky zahájeného řízení (litispendence); otázkou vzájemného vztahu těchto typů žalob z hlediska naléhavého právního zájmu na požadovaném určení se dovolací soud v tomto rozhodnutí nezabýval, naopak výslovně zdůraznil, že otázka, zda má žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je věcí jiného právního posouzení (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2671/2020, či ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 799/2021).
Na řešení dovolatelkou předestřené otázky ostatně napadené rozhodnutí nezávisí. Dovolatelka se táže, zda sama existence žaloby na plnění má bez dalšího (sic!) za následek nedostatek naléhavého právního zájmu pro žalobu na určení, týkající se stejného právního poměru, z něhož je v žalobě na plnění dovozován tam uplatněný nárok. Odvolací soud však v napadeném rozhodnutí takto zcela obecný závěr neučinil. Dovodil totiž, že dovolatelka nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení za situace, kdy svůj určovací výrok váže výlučně k okolnosti, že žalovaná smlouvu, kterou byl tento právní vztah založen, vypověděla, přičemž výsledek (souběžného) řízení o žalobě na plnění závisí na stejné skutečnosti, tj. na výpovědi téže smlouvy, a otázka platnosti výpovědi předmětné smlouvy tedy bude v celém rozsahu zkoumána v řízení o žalobě na plnění jako otázka předběžná, přičemž žalobkyně v řízení o určení právního vztahu nepředkládá žádnou jinou pro její poměry právně významnou otázku, její úvahy o řešení „celého obsahu a dosahu“ sporného práva proto shledal nepodloženými.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
Pro úplnost lze dodat, že závěr o přípustnosti dovolání by neopodstatnil ani odkaz dovolatelky na závěry Ústavního soudu přijaté v bodě 22 nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, uveřejněného pod číslem 118/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nichž „smysl zákonného požadavku naléhavého právního zájmu lze spatřovat v pojetí určovací žaloby zásadně jako prostředku preventivní právní ochrany, jejímž účelem má být vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu, odstranění nejistoty v právním postavení žalobce a předejití případným budoucím sporům (pozn. - popsaný účel je v omezené míře naplněn i v případě, že určovací žalobou se reaguje na právní stav již v konfliktní fázi, po potenciálním porušení práva některou ze stran sporu)“.
Dovolatelka tyto závěry cituje neúplně; poznámku v závorce vytrhává z kontextu, z něhož je zřejmé, že na situaci, kdy je spor již zahájen podáním žaloby na plnění, se poznámka nevztahuje. I v tomto případě by šlo o odkaz na nepřípadnou judikaturu.
Přípustnost dovolání v části směřující proti rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu