ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2793.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2793/2021-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně U.-I., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolovská 6234/64, proti žalované Veolia Energii ČR, a. s. , se sídlem v Ostravě, 28. října 3337/7, identifikační číslo osoby 45193410, zastoupené Mgr. Jakubem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení 826 875 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 58 C 89/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2021, č. j. 15 Co 120/2021-183, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 3. 2021, č. j. 58 C 89/2019-163, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2021, č. j. 58 C 89/2019-166, řízení o zaplacení částky 826 875 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zastavil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Žalovaná předně vymezila podle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou otázku, „zda je třeba výslovného právního jednání statutárního orgánu právnické osoby k dodatečnému schválení procesního úkonu, který za tuto právnickou osobu učinila osoba bez průkazu k oprávnění učinit tento procesní úkon, či zda lze toto dodatečné schválení toliko dovodit z existence statutárního orgánu“. Odvolací soud oproti přesvědčení žalované nedovozoval dodatečné schválení procesního úkonu z existence statutárního orgánu žalobkyně, nýbrž z úkonu učiněného řádně zmocněným zástupcem žalobkyně, tj. osoby oprávněné za žalobkyni v řízení jednat. Vyšel ze zjištění, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že by za žalobkyni podala žalobu osoba k tomu oprávněná, neboť P. Z., který byl na žalobě uveden jako osoba, jež žalobu podává, k datu zahájení řízení již nebyl jednatelem žalobkyně (žalobkyně v době podání žaloby neměla žádného jednatele), podání žaloby svou osobou popřel a žalobkyně současně neprokázala podání žaloby jinou oprávněnou osobou. Současně však uzavřel, že žalobkyně ještě před zánikem funkce jednatele P. Z. řádně udělila plnou moc k zastupování advokátu Mgr. Tomáši Gureckému, který ji následně v řízení zastupoval (i v době, kdy již žalobkyně měla nový statutární orgán) a který též za žalobkyni podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, z jehož obsahu plyne dodatečné schválení podání žaloby, tedy vůle žalobkyně v řízení na základě podané žaloby nadále pokračovat. Otázku, jak ji žalovaná zformulovala v dovolání, odvolací soud neposuzoval a na jejím řešení tudíž napadené rozhodnutí nezáviselo.
Žalovaná dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud ve svém odůvodnění odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 299/2008 (správně jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 26 Cdo 299/2008), neboť výklad odůvodnění citovaného rozhodnutí podle ní svědčí spíše pro potřebu aktivního a výslovného právního jednání statutárního orgánu, kterým dojde k dodatečnému schválení procesního úkonu.
Ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Žalovaná citovanému rozhodnutí přisuzuje závěr, který v něm není obsažen. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že procesní úkon (tj. i podání žaloby) právnické osoby jako účastníka řízení se považuje za úkon učiněný osobou oprávněnou za právnickou osobu jednat ve smyslu §21 o. s. ř. tehdy, pokud takový procesní úkon dodatečně schválí osoba oprávněná za právnickou osobu jednat, a to i v případě, že v době, kdy byl procesní úkon učiněn, žádná osoba oprávněná jednat za právnickou osobu podle §21 o. s. ř. neexistovala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2787/2014; 25 Cdo 3588/2014). Nemusí přitom nutně jít přímo o statutární orgán právnické osoby a jeho výslovné aktivní jednání. Osobou, která procesní úkon dodatečně schválí (projeví vůli, aby na jeho základě bylo v řízení dále jednáno), může být i zástupce s řádnou plnou mocí udělenou osobou oprávněnou za právnickou osobu jednat, případně opatrovník ustanovený právnické osobě soudem podle §29 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 700/2007, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3323/2019). Zastoupení právnické osoby advokátem (její oprávnění za právnickou osobu v řízení jednat) přitom ze zákona nezaniká zánikem funkce statutárního orgánu – jednatele, který advokátu v době, kdy k tomu byl oprávněn, za právnickou osobu udělil plnou moc.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu