ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2853.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2853/2021-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CASPINA, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Zámecké 1518/9, PSČ 140 00, IČO 45146021, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, za účasti O2 Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, zastoupené JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (o žalobě podle části páté občanského soudního řádu), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 104/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 29 Co 423/2020-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kubíka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 32 C 104/2020-61, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zamítnutí návrhu účastnice na uložení povinnosti uhradit dlužné ceny za poskytnutou službu elektronických komunikací za zúčtovací období od 23. 10. 2008 do 22. 9. 2009 u telefonních stanic XY, XY, XY, XY, XY, a XY v celkové výši 125 455,86 Kč s příslušenstvím, v části týkající se smluvní pokuty v částce 23 070 Kč s příslušenstvím odmítl (výrok pod bodem I), v části týkající se nároku na uhrazení ceny služeb elektronických komunikací v částce 102 385,86 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 29 Co 423/2020-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích pod body II a III (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Účastnice ve vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předestírá otázku promlčení nároku účastnice, přičemž má za to, že soudy obou stupňů nesprávně určily délku promlčecí doby. Podle názoru dovolatelky nelze v daném případě posuzovat otázku případného promlčení nároku účastnice podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), nýbrž je třeba vycházet z obecné úpravy promlčecích lhůt v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“). Dovolatelka poukazuje na to, že zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), neobsahuje zvláštní úpravu promlčecích dob. V případě povinnosti žalobkyně zaplatit dlužnou cenu za poskytnutou službu elektronických komunikací ve smyslu §64 odst. 1 citovaného zákona, tak nebylo možné postupovat podle pravidel uvedených v obchodním zákoníku. Dovolatelka má za to, že vztah mezi poskytovatelem a uživatelem telekomunikačních služeb je třeba řadit pod obecný režim občanskoprávních smluv. Ovšem i v případě, kdyby se tento vztah dal podřadit pod režim obchodního zákoníku, by bylo možné promlčení posuzovat podle pravidel uvedených v občanském zákoníku. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, z něhož se podle dovolatelky podává, že argument komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení zákoníku občanského nemůže s ohledem na princip speciality obchodního zákoníku vyjádřený v §1 obch. zák. obstát. Dovolatelka tak uzavírá, že i otázky promlčení v rámci obchodněprávních vztahů je třeba posuzovat v kontextu úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku.
Uvedenou otázkou však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je předně jednotná v závěru, že obchodním závazkovým vztahem může být i vztah, který je komplexně upraven v jiném zákoně (např. institut bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku). Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení §261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení §261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuž strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle ustanovení §262 obch. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, uveřejněný pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4659/2014).
Nejvyšší soud vysvětlil také v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. §261 odst. 2 obch. zák.), vstupují. Jen z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní. Z ustanovení §261 odst. 1 obch. zák. přitom vyplývá, že ke kvalifikaci závazku jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti (srov. také rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zakládala-li dovolatelka svou argumentaci ve vztahu k posouzení promlčecí doby předně na tom, že vztah mezi ní a poskytovatelem telekomunikačních služeb je třeba řadit pod obecný režim občanskoprávních smluv, nelze těmto námitkám přisvědčit, odvolací soud se v tomto ohledu ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který na základě konkrétních zjištění došel k závěru, že na vztah mezi účastníky je třeba pohlížet jako na obchodní závazkový vztah, neboť jsou naplněny obě podmínky stanovené v §261 odst. 1 obch. zák. Sama skutečnost, že je předmětný vztah upraven také jiným zákonem, nežli obchodním zákoníkem, pak na tento závěr, s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry, vliv nemá.
Odkazovala-li dovolatelka na již výše citovaný rozsudek ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, pak zde Nejvyšší soud dále vyložil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V ustanovení §387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních §388-§390 účinky promlčení, v ustanoveních §391-§401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních §402-§407 stavení a přetržení promlčecí doby a v ustanovení §408 obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku – srov. jeho §107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§391 a §397) v poměru k ustanovení §107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Závěry citované žalobkyní v dovolání, které mylně připisuje výše citovanému rozhodnutí, pak pocházejí z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud revidoval své dřívější závěry ohledně komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku. Opakovaně však zdůraznil, že obchodní zákoník představuje obecně lex specialis vůči zákoníku občanskému (§1 odst. 2 obč. zák.). Dále dospěl k závěru, že ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. lze aplikovat i v případě promlčení v obchodních závazkových vztazích, neboť komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob. Není ovšem vyloučena aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). V takovém případě se pak použije ustanovení předpisu obecného, tedy zákoníku občanského.
V projednávané věci nelze usuzovat na to, že by se odvolací soud od citovaného rozhodnutí odchýlil. Otázka aplikace §107 odst. 3 obč. zák. zde předně vůbec nevyvstala (šlo o plnění ze smlouvy), z výše uvedených závěrů se pak současně podává, že úprava promlčení v obchodním zákoníku je komplexní, jde-li o běh a délku všech promlčecích dob. V případě určení délky promlčecí doby tedy nejde o otázku obchodním zákoníkem neupravenou a nelze tak při jejím řešení aplikovat v poměru k obchodnímu zákoníku obecnou úpravu v občanském zákoníku, jak dovozuje dovolatelka. Ostatně Nejvyšší soud již v minulosti shrnul, že pro obchodní závazkové vztahy platí, že v tom, co není upraveno speciální úpravou (v poměru k obchodnímu zákoníku), pro ně platí úprava obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2382/2017).
Odvolací soud tedy v souladu s citovanými závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu určil délku promlčecí doby – s přihlédnutím k povaze vztahu mezi účastníky, podle úpravy promlčení v obchodním zákoníku (§391 a §397 obch. zák.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se účastnice domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. 11. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu