ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2894.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2894/2021-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně STRABAG a.s. , se sídlem v Praze 5, Kačírkova 982/4, identifikační číslo osoby 60838744, proti žalované V A L M E s.r.o. , se sídlem v Chrastavě, Barandov 251, identifikační číslo osoby 25412892, zastoupené Mgr. Viktorem Hanzelínem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Svahu 176/1, o uložení povinnosti vydat dokladovou část vztahující se k dílu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 248/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2021, č. j. 11 Co 11/2021-285, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, č. j. 5 C 248/2018-264, uložil žalované povinnost vydat žalobkyni ve výroku specifikovanou dokladovou část vztahující se
- k dílu částečně provedenému žalovanou pro žalobkyni na stavbě Schwan COSMETICS CR dle smlouvy o dílo č. 841/ZCBD/006/16 ze dne 16. 12. 2016 a
- k dílu provedenému žalovanou pro žalobkyni na stavbě UNIPETROL Litvínov dle smlouvy o dílo č. 841/ZCBG/002/17 ze dne 6. 3. 2017 (výrok I.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.200 Kč (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (druhý výrok).
Žalovaná (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu, „a to z důvodu nesprávného právního posouzení za aplikace ustálené judikatury“.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, popřípadě zamítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání přípustné není.
V projednávané věci se žalobkyně domáhá vydání dokladové části vztahující se k dílům prováděným žalovanou na základě smluv o dílo.
Dovolatelka namítá, že požadovaná dokladová část není ve výroku rozsudku popsána zcela určitě, tedy takovým způsobem, aby byly její jednotlivé části jasně obsahově definovatelné, a proto i rozeznatelné od jiných dokumentů téhož druhu. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 32 Cdo 6012/2017, když shledal právní jednání, na jehož základě se žalobkyně domáhá vydání dokladové části, za určité. Žalobkyně se dle dovolatelky domáhá vydat dokladovou část k dílu na základě neurčitého právního jednání, s neurčitým a nedostatečně zřejmým obsahem, přestože specifikace dokumentů v žalobním návrhu doslovně neodpovídá znění označované smluvní dokumentace.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s výše citovaným rozsudkem. Nejvyšší soud v tam posuzované věci dospěl k závěru, že: „O určitosti zbývající části ujednání, v níž jsou doklady vymezeny toliko jejich nezbytností pro kolaudaci, jsou v každém případě opodstatněné pochybnosti, jež indikují nezbytnost výkladu. Ten soudy nižších stupňů neprovedly, zjevně vedeny chybným názorem, že ho není zapotřebí. Úvahy, jejichž prostřednictvím dospěly k závěru, že ujednání je bez dalšího dostatečně určité, však neobstojí.“ O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. V projednávané věci odvolací soud vyšel z konkrétních ustanovení všeobecných smluvních podmínek, z nichž plynula povinnost vydat žalobkyni konkrétní listiny. Naopak lze podpůrně odkázat na citovaný rozsudek, z něhož plyne, že Nejvyšší soud měl ujednání v článku X smlouvy o dílo za určité v té jeho části, v níž jsou příkladmo označeny konkrétní doklady. Tak tomu ovšem bylo i v projednávané věci, kdy odvolací soud odkázal na konkrétní článek všeobecných smluvních podmínek, z něhož plynula povinnost vydat konkrétní listinu.
K otázce individualizace věcí (mezi něž patří i listiny) Nejvyšší soud v usnesení ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1474/2002, dospěl k závěru, že po žalobci nelze vždy žádat, aby věc, jejíhož vydání se domáhá (a kterou tedy nemá k dispozici), popsal způsobem, který by ji odlišil od všech existujících věcí stejného druhu. Postačí, popíše-li ji obecněji. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2648/2011, či rozsudek ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2184/2000).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu