ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2908.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2908/2021-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Chládek a Tintěra Havlíčkův Brod, a. s. , se sídlem v Havlíčkově Brodě, Průmyslová 941, PSČ 580 01, IČO 60932171, zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 14, PSČ 580 01, proti žalované PKG – STAVOSPOL s. r. o. se sídlem ve Velkém Tresném, Velké Tresné 34, PSČ 592 65, IČO 29218730, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem v Polné, Husovo náměstí 20, PSČ 588 13, o zaplacení částky 191 970,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm 79/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, č. j. 8 Cmo 46/2021-262, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 987 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 36/6 Cm 79/2013-208, uložil žalované zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Jednalo se o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť v pořadí první rozhodnutí (rozsudek pro zmeškání ze dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60) potvrzené rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 7 Cm 159/2018-107, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1846/2019.
Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel mezi sebou uzavřely dne 20. 5. 2021 smlouvu o dílo č. 11007/031-01, jejímž předmětem byla realizace části díla nazvaného „Revitalizační a protipovodňová opatření na Cihlářském potoce“ spočívající v provedení prací a dodávek blíže specifikovaných ve smlouvě. Celková cena díla byla dohodnuta na částku 5 418 905 Kč bez DPH; v čl. V (platební podmínky) bylo dohodnuto, že podkladem pro vystavení faktur na úhradu ceny díla bude objednatelem potvrzený soupis provedených prací v dotyčném kalendářním měsíci. Soupis provedených prací měl být povinnou přílohou faktur. O žádné konečné fakturaci se ve smlouvě nic nehovořilo. Podle čl. XI bylo možné smlouvu měnit či doplnit pouze písemným dodatkem potvrzeným oběma smluvními stranami. Mezi účastnicemi nebylo sporné, že žalovaná částka je tvořena součtem částek z faktur oprávněně vystavených žalobkyní na základě plnění poskytnutého žalobkyní žalované na základě dílčích objednávek uskutečněných dle ústní rámcové dohody o tom, že žalobkyně bude žalované poskytovat žalované materiál a dopravu v souvislosti s pracemi, které žalovaná vykonávala pro žalobkyni v rámci provádění části díla.
Spor mezi účastnicemi byl o to, zda má žalovaná povinnost uhradit žalovanou částku, když žalovaná tvrdila, že i když je částka oprávněná, nemůže se žalobkyně její úhrady domáhat, neboť bylo smluveno, že bude hrazena výhradně zápočty na konečnou fakturu vystavenou žalovanou pro žalobkyni na úhradu ceny díla z předmětné smlouvy o dílo, a žalobkyně navíc žalované dosud dluží na tuto cenu díla částku 353 832 Kč, neboť nezaplatila v plné výši fakturu č. 1134009 vystavenou na částku 1 835 507,50 Kč. Soud prvního stupně však uzavřel, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně fakturu č. 1134009 uhradila v celé výši fakturované částky. Rámcová dohoda o poskytování služeb ke smlouvě o dílo č. 110007031 – 01, týkající se platebních podmínek úhrady cen materiálu a dopravy poskytovaných žalobkyní žalované na základě konkrétních objednávek, měla být dle žalované smluvena ústně s tím, že její obsah byl zachycen v dopisu žalobkyně datovaném 20. 5. 2011, adresovaném žalované. Soud prvního stupně nicméně uzavřel, že k platnému ujednání o úhradě kupních cen za materiál a cen díla za dopravu dohodou o předmětném obsahu nedošlo. Dle dohody zaznamenané v dopise mělo k úhradě cen dojít odpočtem z konečné fakturace žalované a započtením na cenu díla. V předmětné smlouvě o dílo ovšem žádná konečná fakturace dohodnuta nebyla a navíc s ohledem na platně dohodnuté platební podmínky v článku V smlouvy se jeví formulace dohody o poskytování služeb zápočtem neurčitá. Soud prvního stupně proto uvedl, že je třeba vycházet ze zákonem stanovené splatnosti kupní ceny za dodaný materiál podle §450 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také jen „obch. zák.“), i ceny díla za provedenou dopravu podle §548 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná kupní ceny ani ceny za dopravu vyúčtované jí žalobkyní v celkové částce 191 970,65 Kč nezaplatila, uložil jí soud prvního stupně předmětnou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení zaplatit.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, č. j. 8 Cmo 46/2021-262, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud zopakoval listinné důkazy předložené zástupcem žalované před koncentrací řízení a uzavřel, že listina nazvaná Dohoda o poskytování služeb je podle svého obsahu pouze návrhem na uzavření smlouvy, protože neobsahuje způsob určení cen za nabídnuté plnění, a s ohledem na tvrzení samotné žalované, že k zápočtům docházelo průběžně, nemůže prokázat důvodnost její argumentace, že k úhradě mělo dojít výhradně zápočtem na konečnou fakturu žalované. Odvolací soud uzavřel, že listina nazvaná Dohoda o poskytování služeb jednak svým obsahem nekoresponduje s tvrzením žalované, že k uzavření Dohody došlo nejprve v ústní a pak v písemné formě, protože podle úvodní části textu se jedná o nabídku, o níž by mělo být teprve jednáno, jednak tato listina neobsahuje kromě způsobu úhrady plnění žádné další náležitosti potřebné k její platnosti, zejména dohodu o ceně, příp. dohodu, že smlouva bude uzavřena bez určení ceny. Odvolací soud tedy uzavřel, že předmětná dohoda je neplatná pro absenci podstatných náležitostí; nadto poukázal na to, že samotná žalovaná se podle dohody nechovala, když k úhradám faktur vystavených žalobkyní docházelo jednak ve formě bankovních převodů a jednak zápočty již v průběhu provádění díla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatelka namítala, že jestliže byl mezi stranami dohodnut jako způsob úhrady prací vzájemný zápočet na vystavené faktury, pak tento způsob úhrady nepředstavuje pouze určitou možnost jednání, ale jediný stranami zvolený způsob úhrady. Podle dovolatelky soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a nerespektovaly zásadu autonomie vůle stran. Dovolatelka uvedla, že pro rozhodnutí ve věci je klíčová „Dohoda o poskytování služeb“ ze dne 20. 5. 2011, a nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který dovodil neplatnost této dohody z důvodu absence ujednání o přesné ceně. Zdůraznila, že uvedená Dohoda je pouhé kusé zachycení ústní dohody uzavřené mezi účastnicemi, přičemž podle obsahu Dohody bylo též plněno, tj. byla poskytována mechanizace a doprava ze strany žalobce. Podle dovolatelky je zřejmý záměr stran být dohodou vázány, a to i bez přímého určení ceny, a je tedy na místě výklad podle §448 odst. 2 obch. zák. Podle dovolatelky odvolací soud nedodržel zásady interpretace právního jednání obsažené v §266 obch. zák., zejména zásadu výkladu ve prospěch platnosti právního jednání upřednostňovanou judikaturou Ústavního soudu a zásadu contra proferentem zakotvenou v §266 odst. 4 obch. zák. Následné jednání stran značí, že považovaly Dohodu za platnou, účinnou a bezrozpornou modifikaci uzavřené smlouvy o dílo. Podle dovolatelky je z korespondence účastnic prokázané, že opakovaně požadovala dodržení dohody o tom, že úhrada za vozidla a materiál, které poskytla žalobkyně, bude prováděna formou zápočtů.
Dovolatelka shrnula, že Dohoda o poskytování služeb ze dne 20. 5. 2011 jednoznačně potvrzuje, že mezi stranami bylo dohodnuto, že vyúčtování dopravy a dohodnutého materiálu bude provedeno odpočtem z konečné fakturace žalované a celková cena ve smlouvě o dílo bude zápočtem snížena o tyto náklady. Dovolatelka poukázala na to, že žalobkyně opakovaně vznášela požadavky na to, aby žalovaná faktury, které posílala žalobkyni, upravovala, příp. úplně rušila, z čehož dle dovolatelky plyne, že žalobkyně měla jednoznačnou možnost zápočty v rámci faktur vystavených žalovanou provést a zároveň že žalovaná se oprávněna domnívala, že žalobkyně provedla zápočty na dopravu a materiál v souladu s Dohodou, když požadovala snížení faktur. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že řadu zápočtů žalobkyně provedla, a dále na to, že do dnešního dne dovolatelka eviduje neuhrazenou částku 353 832,82 Kč z faktury č. 1134009 ze dne 30. 6. 2011, v níž je uvedeno „konečná faktura 2011“. Jestliže tedy bylo dohodnuto, že zápočet bude proveden v konečné fakturaci, měla žalobkyně provést zápočet vůči této pohledávce žalované.
Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí či exekucí by jí hrozila závažná újma. Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, příp. rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba zamítá a žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky, kterou dovolatelka považuje za dosud neřešenou. Žalobkyně rovněž namítala, že dovolatelka polemizuje především se skutkovými závěry odvolacího soudu, jejichž přezkum je ovšem dovolacímu soudu zapovězen. Podle žalobkyně tak dovolatelka vytváří vlastní verzi skutkového děje, která je v přímém rozporu se skutkovými zjištěními soudů. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Ačkoli dovolatelka žádnou konkrétní otázku následně neformulovala, z obsahu dovolání plyne, že touto otázkou měla být zřejmě následující námitka dovolatelky ohledně závaznosti sjednaného způsobu úhrady prací. Dovolatelka konkrétně namítala, že jestliže byl mezi stranami dohodnut jako způsob úhrady prací vzájemný zápočet na vystavené faktury, pak tento způsob úhrady nepředstavuje pouze určitou možnost jednání, ale jediný stranami zvolený způsob úhrady. Dovolací soud ovšem dospěl k závěru, že uvedená otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Soudy obou stupňů dospěly k závěru o důvodnosti nároku žalobkyně již na základě toho, že shledaly předmětnou Dohodu o poskytování služeb ze dne 20. 5. 2011, kterou měl být způsob úhrady zápočtem sjednán, neplatnou. Vzhledem k tomu, že soudy svůj závěr postavily na tom, že způsob úhrady předmětných cen a prací nebyl platně sjednán odlišně od zákonné úpravy, nebylo již rozhodné zabývat se otázkou závaznosti sjednaného způsobu úhrady. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Přípustnost dovolání nezaloží ani dovolatelčina další námitka spočívající v tom, že soudy nedodržely zásady interpretace právních úkonů upravené v §266 obch. zák., když dospěly k závěru o neplatnosti předmětné Dohody o poskytování služeb. Jestliže dovolatelka namítala, že se soudy odchýlily od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, neboť nerespektovaly zásadu priority výkladu nezakládající neplatnost smluv, nelze jí přisvědčit. Soudy se dostatečně zabývaly posouzením platnosti předmětné Dohody o poskytování služeb, učinily potřebná skutková zjištění, a k závěru o neplatnosti dospěly i s ohledem na skutková zjištění týkající se následného jednání stran dohody (podle odvolacího soudu se sama žalovaná dle dohody nechovala, když faktury vystavené žalobkyní hradila i bankovními převody). Na rozdíl od případu řešeného v citovaném nálezu Ústavního soudu nevyplývají v nyní projednávané věci okolnosti, ke kterým by soudy nepřihlédly a které by mohly zvrátit jejich závěr o neplatnosti předmětné Dohody.
Zbývající argumentace v dovolání byla postavena na vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních dovolatelky či směřovala proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudy obou stupňů. Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že mu nenáleží přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. K námitkám dovolatelky, které založila na vlastních skutkových tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ).
Z výše uvedené vyplývá, že dovolání není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu