ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3014.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3014/2021-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ASEKOL SK s.r.o. , se sídlem v Bratislavě, Lamačská cesta 45, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45602689, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované REMA Systém, a.s. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, identifikační číslo osoby 64510263, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 230/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2021, č. j. 39 Co 90/2021-330, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala na žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, na niž jí měl vzniknout nárok na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené s žalovanou dne 27. 12. 2011.
Při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 1 jako soudem prvního stupně vzala žalobkyně dne 20. 2. 2018 žalobu zpět. Usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 70 Co 230/2015-181, soud prvního stupně rozhodl, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní dne 21. 2. 2018 není vzhledem k §96 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, účinné.
Podáním došlým soudu prvního stupně dne 17. 4. 2018 vzala žalobkyně opětovně žalobu zpět. O tomto návrhu soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 18. 4. 2018, č. j. 70 C 230/2015-206, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze jako soudem odvolacím ze dne 20. 11. 2018, č. j. 29 Co 152/2018-229, tak, že řízení o návrhu žalobkyně na zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby se zastavuje podle dle §159a odst. 4 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud konstatoval, že o návrhu žalobkyně na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 70 Co 230/2015-181.
Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu ze dne 20. 11. 2018, č. j. 29 Co 152/2018-229, Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 17. 6. 2019, č. j. 32 Cdo 1063/2019-263, žalobkyní podaná ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2602/19, odmítnuta.
Dne 1. 2. 2021 podala žalobkyně již třetí návrh na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, o němž soud prvního stupně usnesením ze dne 9. 2. 2021, č. j. 70 C 230/2015-316, rozhodl tak, že se řízení postupem dle §159a odst. 4 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř. zastavuje. V záhlaví označeným usnesením odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž přednesla otázku, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, a to konkrétně zda „pravomocné (nevyhovující) rozhodnutí o návrhu žalobce na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vytváří překážku věci rozsouzené, která brání tomu, aby soud řízení zastavil, vezme-li žalobce žalobu znovu (jiným podáním) zpět“, resp. otázku, zda „pravomocné (nevyhovující) rozhodnutí o návrhu žalobce na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby soud řízení zastavil, vezme-li žalobce žalobu znovu (jiným podáním) zpět, a jsou-li důvody pozdějšího zpětvzetí stejné (opřeny o stejné skutečnosti) jako v případě předešlého zpětvzetí žaloby, o kterém soud rozhodl jako o neúčinném“. Podle žalobkyně recentní judikatura nevylučuje rozhodnout o opětovném zpětvzetí žaloby v případě, že je nové zpětvzetí žaloby učiněno z jiného důvodu než to předchozí. K tomu žalobkyně uvedla, že zpětvzetí žaloby ze dne 1. 2. 2021 je jiným dispozičním úkonem žalobce, než zpětvzetí žaloby ze dne 21. 8. 2018, přestože v obou případech byl důvod stejný, a to že jí žalovaná zaplatila žalovanou částku. Žalobkyně rovněž nepovažovala za ústavně konformní, že pravomocné rozhodnutí soudu, které má vytvářet překážku věci pravomocně rozhodnuté, je opřeno o ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř. V této souvislosti žalobkyně v dovolání rozsáhle polemizovala s právními názory vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, včetně disentních stanovisek. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení §96 odst. 6 o. s. ř. pro rozpor s ústavním pořádkem a aby usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
Ve svém vyjádření k dovolání žalovaná zrekapitulovala dosavadní rozhodnutí týkající se opakovaných návrhů žalobkyně na zastavení řízení. Ztotožnila se s názorem odvolacího soudu, že posuzované řízení bylo nutné zastavit pro předchozí pravomocné rozhodnutí. Ve vztahu k námitce ústavní konformity ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř. žalovaná odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2602/19, se závěrem, že argumentaci žalobkyni nepovažuje za správnou. Také uvedla, že nynější zpětvzetí žaloby není novým návrhem a že žalobkyně jím pouze zdržuje projednání a rozhodnutí ve věci. Žalovaná na závěr navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a přiznal jí náklady řízení před odvolacím soudem.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že otázka položená žalobkyní v dovolání je zcela identická s otázkou předloženou v dovolání, o němž rozhodl dovolací soud usnesením ze dne 17. 6. 2019, č. j. 32 Cdo 1063/2019-263. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že pokud žalobkyně vzala žalobu zpět z důvodů uvedených v §96 odst. 6 o. s. ř. a o tomto jejím zpětvzetí bylo pravomocně rozhodnuto jako o neúčinném (v projednávané věci viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 70 Co 230/2015-181), pak toto rozhodnutí vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o jejím dalším zpětvzetí žaloby (v tomto případě ze dne 1. 2. 2021), bylo-li učiněno z týchž důvodů jako předchozí zpětvzetí žaloby, o němž bylo podle §96 odst. 6 o. s. ř. rozhodnuto jako o neúčinném. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že sama žalobkyně v dovolání uvedla, že jak zpětvzetí žaloby ze dne 21. 2. 2018, tak ze dne 1. 2. 2021 byla provedena ze stejného důvodu, a to že žalovaná po podání žaloby uhradila žalobkyni žalovanou částku. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. proto položená otázka nemůže založit, neboť v posuzované věci odvolací soud postupoval zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Má-li žalobkyně za to, že tuto otázku by měl dovolací soud posoudit jinak, tedy odklonit se od právního názoru uvedeného v usnesení ze dne 17. 6. 2019, č. j. 32 Cdo 1063/2019-263, pak k tomu Nejvyšší důvod neshledává důvod, jestliže rovněž Ústavní soud zhodnotil, že v následném postupu obecných soudů při opakovaném návrhu žalobkyně na zpětvzetí nelze spatřovat zásah do jejích základních práv (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2602/19, jímž bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti podané proti usnesení dovolacího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019). Argument žalobkyně, že judikatura dovolacího soudu nevylučuje, aby o opětovném zpětvzetí žaloby bylo rozhodnuto, a to pokud bylo učiněno z jiného důvodu než to předchozí, není přiléhavý, neboť všechna tři zpětvzetí žalobkyně naopak učinila ze stejného důvodu, kterým bylo zaplacení žalované částky žalovanou.
Nejvyšší soud nevyhověl požadavku žalobkyně, aby předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení §96 odst. 6 o. s. ř., neboť Ústavní soud již nálezem ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 40/18, návrh na zrušení §96 odst. 6 o. s. ř., tehdy předložený Městským soudem v Praze, zamítl. Ostatně totožným návrhem žalobkyně se zabýval Nejvyšší soud již v předchozím dovolacím řízení, přičemž konstatoval, že nelze tomuto návrhu žalobkyně vyhovět, neboť dovolací soud nedospěl k závěru, že ustanovení §96 odst. 6 o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem (srov. výše uvedené usnesení dovolacího soudu ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1063/2019), což bylo aprobováno také Ústavním soudem (srov. výše uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2602/19).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení ve věci samé končí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 29 Odo 1237/2006); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude soudy rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu