ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3125.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3125/2021-175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně SPORTTIME, s. r. o. , se sídlem v Kuřimi, Blanenská 1996/12a, PSČ 664 34, identifikační číslo osoby 60706350, zastoupené Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 96/18, proti žalované HC VÍTKOVICE RIDERA a. s. , se sídlem v Ostravě, Zábřeh, Ruská 3077/135, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 26861836, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Preslova 361/9, o zaplacení částky 284 883 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 127 C 64/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2021, č. j. 8 Co 71/2021-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 809,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 14. 12. 2020, č. j. 127 C 64/2017-107, jímž Okresní soud v Ostravě řízení co do částky 20 Kč s úrokem ve výši 0,05 % denně z této částky za dobu od 1. 12. 2015 do zaplacení zastavil, ve zbývající části, tj. ohledně částky 284 863 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 106 286 Kč (první výrok). Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalobkyně dovoláním, a to „z důvodu že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, č. j. 32 Cdo 4485/2018-428, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 5711/2017-262, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, č. j. 31 Cdo 684/2020-406“, a dále „z důvodu, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tedy zda je možné soudem zjistit protipohledávku, která je započítávána proti žalované pohledávce, pouze částečně a tuto jednostranně započíst bez dalšího?“.
Dovolání žalobkyně proti rozhodnutí ve věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), [dále jen „o. s. ř.“] Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětluje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. zejména usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. již R/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014).
Dosavadní judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, dovolatelka v posuzovaném dovolání neoznačila. Podle obsahu dovolací argumentace má ostatně zjevně na mysli, že by příslušná otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudil soud odvolací, takový předpoklad přípustnosti dovolání však §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na otázku vyřešenou dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak, než jak ji posuzoval dosud (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupné na jeho webových stránkách).
Od dovolatelkou citovaných závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4485/2018, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchýlil, již proto, že ve zde souzené věci nejde o situaci, na niž mířilo ustanovení §275 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014. Kromě toho odvolací soud vycházel ze zjištění, že oba účastníci od počátku sezóny 2015/2016, tj. od 1. 5. 2015, postupovali v obchodním styku tím způsobem, jak byl dodatečně zachycen v obsahu návrhu smlouvy a jejího dodatku v přílohách e-mailů jednatele dovolatelky ze dne 23. 8. 2016; dovolatelkou prosazovaný požadavek, aby bylo zjištěno, kdy přesně byla smlouva konkludentně uzavřena, z odkazovaného rozhodnutí nevyplývá.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od jí citovaných závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, a v rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť odvolací soud vycházel ze závěru, že žalovaná poskytla dovolatelce v sezóně 2015/2016 reklamní plnění v rozsahu odpovídajícím konkludentně uzavřené smlouvě.
Dovolatelka ostatně přehlíží tu část závěrů označených rozhodnutí, podle nichž dovození nekompenzability protipohledávky je méně často přiléhavé tam, kde započítávaná pohledávka vyvstává ze stejného právního vztahu jako pohledávka uplatněná žalobou (sp. zn. 28 Cdo 5711/2017), a výklad §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.), vychází-li proto obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné (sp. zn. 31 Cdo 684/2020).
K navazující námitce, že soudy beztak protipohledávku nezkoumaly tak, jak by ze zákona měly, dovolatelka, jak shora dovozeno, nevymezila řádně předpoklad přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání ve shora uvedeném rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části jeho prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I o částečném zastavení řízení, dovolatelka nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání ani dovolací důvod. Nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v dotčeném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu