ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3326.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3326/2020-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Městského ústavu sociálních služeb Jirkov, příspěvkové organizace , se sídlem v Jirkově, U Dubu 1562, PSČ 431 11, IČO 46787682, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Poříčská 2082/41, PSČ 190 16, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, o zaplacení částky 4 511 855,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 468/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2020, č. j. 55 Co 70/2020-253, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 12 C 468/2018-229, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, neboť výše úhrad poskytovaných žalovanou nepokryjí ani náklady na zdravotnický personál. Žalobkyně uvedla, že v jejím zařízení je umístěno 224 klientů, z toho 135 klientů (tedy 60,27%) je zdravotně pojistěno u žalované; na zdravotnické pracovníky žalobkyně vynaložila v roce 2016 celkem 11 927 644 Kč. Na žalovanou tak procentuálně připadá částka 7 188 791 Kč; po odečtení úhrady ve výši 2 676 935,47 Kč se žalobkyně domáhala úhrady částky 4 511 855,53 Kč, což představuje náklady, které musela žalobkyně vynaložit na zaměstnance poskytující zdravotní péči pojištěncům žalované umístěných v zařízeních žalobkyně.
Soud prvního stupně vycházel z následujících mezi stranami nesporných skutečností. Žalobkyně je zařízením sociální péče s pobytovými službami, které mimo jiné provozuje domov pro seniory, domov pro osoby se zdravotním postižením a domov se zvláštním režimem. Žalobkyně má se žalovanou uzavřenou zvláštní smlouvu o poskytování a úhradě ošetřovatelské péče v zařízení sociálních služeb poskytujících pobytové sociální služby č. 5U52W011 ze dne 13. 3. 2015, (dále jen „smlouva“). K této smlouvě nebyl pro rok 2016 uzavřen úhradový dodatek. Žalovaná vyúčtovala poskytnutou zdravotní péči a výsledná úhrada byla stanovena na částku 2 676 935,47 Kč; žalobkyně vyúčtování reklamovala a uváděla, že úhradová vyhláška byla zrušena, proto za situace, kdy nebyla uzavřena dohoda o ceně, měla být péče uhrazena výkonově, tedy jako násobek vykázaných bodů a hodnoty bodu 1,02 Kč a žádala doplatek 622 729,44 Kč. Žalovaná žalobkyni nevyhověla s tím, že nález Ústavního soudu je účinný až ode dne 13. 1. 2017 a nevztahuje se tedy na péči poskytnutou v roce 2016. Sporné mezi stranami bylo, zda má žalobkyně právo na úhradu žalované částky představující osobní a materiálové náklady na zdravotní pracovníky v zařízení žalobkyně odpovídající procentuálně počtu pojištěnců žalované umístěných v těchto zařízeních. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že vedle příjmů od zdravotní pojišťovny je žalobkyně financována dotacemi Ústeckého kraje, příspěvky města Jirkov a sponzorskými dary. Hospodaření žalobkyně skončilo v roce 2016 se ztrátou cca 3 000 Kč.
Soud prvního stupně věc posoudil podle §17 a §17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, a dospěl k závěru, že žalovaná měla kontraktační povinnost k žalobkyni, kterou předmětnou smlouvou splnila. Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo k dohodě o cenovém ujednání, žalovaná v souladu s konstantní judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1988/2014, a nález Ústavní soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16) uhradila poskytnutou zdravotní péči dle úhradové vyhlášky č. 273/2015 Sb. Soud rovněž uzavřel, že zdravotní péče byla v souladu se smlouvou zcela uhrazena a že žalobkyně nikdy netvrdila opak. Soud poukázal také na to, že žalovaná je povinna za situace, kdy nebyla uzavřena dohoda o ceně pro daný rok, postupovat vůči všem svým partnerům stejným způsobem. Byla-li shledána aplikace úhradové vyhlášky legitimní, není důvod hradit poskytnutou péči odlišně. Soud rovněž vycházel z toho, že vyhláška byla Ústavním soudem (nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16) zrušena pouze z toho důvodu, že Ministerstvo zdravotnictví nemělo zákonné zmocnění k vydání vyhlášky i pro zařízení typu žalobkyně. Ústavní soud výslovně uvedl, že účinky zrušení napadených ustanovení se nemohou projevit ve vztahu ke službám, které byly poskytnuty před vykonatelností nálezu, tj. před 13. 1. 2017. Z uvedené soud prvního stupně uzavřel, že Ústavní soud zrušil napadenou vyhlášku pouze do budoucna a na služby dříve poskytnuté lze vyhlášku aplikovat. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do práva žalobkyně na podnikání a uvedl, že má za to, že žalobu nelze postavit na tom, že náklady na mzdy zdravotnických zaměstnanců jsou vyšší než příjmy od pojišťovny, nehledě na to, že čísla uváděná žalobkyní jsou spekulativní, vytržená z kontextu ostatních vlivů podílejících se na hospodaření žalobkyně, neboť systém zdravotního pojištění je nastaven na jiných principech. Soud prvního stupně tedy za situace, kdy žalobkyně netvrdila porušení smlouvy a kdy žalovaná uhradila vykázanou péči v souladu s tehdy platnými právními předpisy, dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 55 Co 70/2020-253, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že ohledně žalované částky, kterou žalobkyně vyčíslila jako mzdové náklady zdravotních pracovníků, nelze soudu prvního stupně vytýkat, že tyto náklady jsou fabulací žalobkyně, byť možná vycházely z regulérních dokladů. Žalobkyně vůbec neuvedla konkrétní počet zdravotních pracovníků, rozsah jejich pracovní činnosti a výši mezd každého z nich, ani to, o jaký počet klientů se starají. Vlastní vyčíslení nákladů je podle odvolacího soudu pro soudní řízení zcela nedostatečné. Odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu se podává, že žalobkyně byla řádně poučena, aby své tvrzení, že došlo k zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na podnikání, konkrétně vylíčila ve vztahu k žalované. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu je v tomto smyslu zcela nedostatečný a nemůže nahradit její povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Odvolací soud rovněž uvedl, že soud prvního stupně se vyrovnal s ústavněprávní rovinou věci, neboť poukázal na to, že vyhláška č. 273/2015 Sb., byla podle nálezu Ústavního soudu zrušena až od 13. 1. 2017, přičemž předmětem tohoto řízení je rok 2016. Odvolací soud neshledal žádné pochybení v závěru soudu prvního stupně, že hospodaření žalobkyně bylo v zásadě vyrovnané a nemohlo tak dojít k zásahu do jejího práva na podnikání z hlediska výkladu Ústavním soudem. Rovněž nebylo v řízení zjištěno, že by žalobkyně nakládala s příspěvky či dotacemi v rozporu s jejich určením, a dopouštěla se tak hospodářské nekázně pro nesprávné plnění žalované. Dle odvolacího soudu jsou teoretické úvahy žalobkyně, že by k tomu mohlo dojít, z hlediska rozhodování v tomto sporu nevýznamné.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení dvou právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dle názoru dovolatelky dosud řešeny. První otázka se týkala závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu pro obecné soudy, konkrétně toho, zda je právní názor Ústavního soudu vyslovený v odůvodnění nálezu závazný pro rozhodování obecných soudů. Dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že platby od zdravotních pojišťoven by měly pokrýt účelně vynaložené náklady na zdravotní péči poskytovatele, a pokud tomu tak není, mohlo by se jednat o porušení čl. 26 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základní práv a svobod, (dále jen „Listina“). Dle dovolatelky by měly být závěry nálezů Ústavního soudu vzaty v úvahu obecnými soudy. Dovolatelka proto nesouhlasila s odvolacím soudem, že odkaz žalobkyně je pouze na obecnou úvahu Ústavního soudu nevztahující se přímo k souzené věci. Podle dovolatelky je odůvodnění nálezů Ústavního soudu pro obecné soudy závazné. Odvolací soud podle názoru dovolatelky nerespektoval nález Ústavního soudu a tím porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces.
Druhá otázka dovolatelky se vztahovala k tomu, zda je přípustné, když výše úhrad zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli pokrýt nezbytné náklady na zdravotní péči, dokrývat tyto náklady z jiných příjmů příspěvkové organizace, které jsou určeny pro jiné účely (ubytovací a stravovací služby, sociální péče). Dovolatelka nesouhlasila se závěrem soudů, že její hospodaření bylo v zásadě vyrovnané a nemohlo tak dojít k zásahu do jejího práva na podnikání z hlediska výkladu Ústavního soudu. Zdůraznila, že spor se vede o úhradu nákladů na poskytování hrazené zdravotní péče, nikoli o hospodaření příspěvkové organizace jako celku. Dovolatelka uvedla, že její financování je vícezdrojové, přičemž dotace a příspěvky od zřizovatele slouží ke krytí nákladů sociální péče. Dovolatelka dále uvedla, že z listinných důkazů předložených i stranou žalovanou bylo zřejmé, že platby žalované nepokrývají její podíl na nákladech vynaložených na poskytování zdravotní péče jejím pojištěncům. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně nakládala s příspěvky či dotacemi v rozporu s jejich určením. Poukázala na to, že logicky lze dospět k tomu, že pokud platby zdravotních pojišťoven nestačily a přesto byla zdravotní péče dále poskytována, musely být použity jiné zdroje. Dovolatelka uvedla, že s ohledem na povahu příspěvkových organizací musí být výsledek jejich hospodaření vždy v zásadě vyrovnaný, proto se v průběhu roku očekávaná finanční ztráta dorovnává příspěvky zřizovatele a dotacemi státu; pokud jsou tyto prostředky použity na částečnou úhradu hrazené zdravotní péče, jde o postup extra legem. Dovolatelka poukázala na to, že soudy, které jinak nebraly nálezy Ústavního soudu v úvahu, se inspirovaly právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, podle něhož „nárok na uhrazení ceny zdravotní péče příspěvkovým organizacím na základě argumentu porušení čl. 26 odst. 1 Listiny předpokládá, že v řízení před obecným soudem musí být tvrzeno a prokázáno, že výše úhrad ze strany zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli (při absenci jiných možných zdrojů financování) pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči.“ Podle dovolatelky měl Ústavní soud výrazem „jiné možné zdroje financování“ na mysli jistě zdroje dovolené, které by nevedly k porušení rozpočtové kázně. Dovolatelka shrnula, že má za to, že svými argumenty a důkazy prokázala, že žalovaná tím, že neuhradila účelně vynaložené náklady na poskytování zdravotní péče, výrazně zasáhla do jejího práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že otázky formulované dovolatelkou nejsou otázkami, na jejichž řešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. K první otázce dovolatelky uvedla, že již z čl. 89 odst. 2 Ústavy plyne, že obecné soudy jsou vázány právním názorem vysloveným v odůvodnění nálezů Ústavního soudu. Podle žalované se proto nejedná o právní otázku, kterou by mohl odvolací soud v rámci soudního řízení řešit. Žalovaná zdůraznila, že dovolatelka z citovaných nálezů Ústavního soudu dovozovala závěry, které z nich nevyplývají. Žalovaná poukázala na to, že žaloba byla zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, neboť i přes poučení soudu žalobkyně nedoložila konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že výše úhrad poskytnutá žalovanou zasáhla do práva žalobkyně na podnikání. Ke druhé dovolatelčině otázce žalovaná uvedla, že neúspěch dovolatelky nebyl důsledkem nesprávného právního posouzení této otázky, ale důsledkem neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ze strany dovolatelky. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázky formulované dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání.
První otázka dovolatelka týkající se závaznosti právních názorů Ústavního soudu vyslovených v odůvodnění jeho nálezů, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení nespočívá napadené rozhodnutí. Dovolací soud předesílá, že řešení této otázky plyne již ze samotného znění článku 89 odst. 2 Ústavy a rovněž z judikatury Ústavního soudu (např. viz nález Ústavního soudu ze dne ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05); nejedná se tedy o otázku neřešenou, jak tvrdila dovolatelka. V řešeném případě však odvolací soud neřešil otázku, zda je vázán judikatorními závěry Ústavního soudu; naopak soud odvolací i soud prvního stupně nepochybovaly o tom, že je v řešené věci nutné aplikovat i závěry judikatury Ústavního soudu vztahující se k určení výše úhrad za poskytnutou zdravotní péči v případě absence dohody o ceně mezi poskytovatelem péče a zdravotní pojišťovnou, a oba soudy ústavněprávní rozměr věci neopomenuly. Jestliže dovolatelčiny námitky směřovaly svým obsahem k tomu, že soudy nerespektovaly závěry judikatury Ústavního soudu, ani v tomto jí nelze přisvědčit. Odvolací soud uzavřel, že odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu nemůže nahradit její povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 [konkrétně viz argumentaci v bodu VII. b) tohoto nálezu], na který dovolatelka poukazovala, vyplývá, že pokud žalobkyně požaduje určení výše úhrady za poskytnutou zdravotní péči nikoli podle analogické aplikace úhradové vyhlášky, ale s ohledem na nutné vynaložené náklady na péči, musí tvrdit a prokázat, že úhrada od zdravotní pojišťovny není způsobilá pokrýt ani nutně vynaložené náklady na tuto péči. Stěžejní pro úspěch žalobkyně v řešené věci tak bylo unesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně výše nutně vynaložených nákladů na poskytnutí zdravotní péče, a vzhledem k tomu, že žalobkyně dle závěrů soudů břemeno tvrzení a důkazní i přes poučení soudu neunesla, nelze dovolatelce přisvědčit, že by se soudy odchýlily od závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu.
Z výše uvedeného plyne, že první otázka týkající se závaznosti právních závěrů vyslovených v nálezech Ústavního soudu nezaloží přípustnost dovolání již proto, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá (k povinnosti dovolatelky formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2019). Nadto dovolací dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se svými závěry neodchýlily od judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatelka poukazovala.
Ani druhá dovolatelčina otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení nespočívá napadené rozhodnutí. Otázka, zda je přípustné, aby příspěvková organizace dokrývala náklady na zdravotní péči, které nelze pokrýt úhradami zdravotní pojišťovny, z jiných příjmů, které jsou určeny pro jiné účely, není pro řešenou věc podstatná. Tato otázka by byla relevantní pro posouzení, zda došlo či nedošlo ze strany žalobkyně k porušení rozpočtové kázně, což ovšem nebylo předmětem řízení. Soudy v tomto směru pouze konstatovaly, že hospodaření žalobkyně bylo v zásadě vyrovnané. Dovolací soud opakuje, že pro rozhodnutí bylo stěžejní neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobkyní ohledně nutných účelně vynaložených nákladů na zdravotní péči, jejichž úhradu požadovala po žalované. Otázka, zda žalobkyně směla pokrýt náklady na zdravotní péči jinými příjmy, nebyla v řešeném případě stěžejní pro posouzení, zda došlo k zásahu do jejího práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dovolací soud opět odkazuje na již výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, podle něhož je nezbytné, aby poskytovatel péče tvrdil a prokázal, že výše úhrad zdravotní pojišťovny mu znemožňuje pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči, poté může být poskytovatel se svým nárokem na uhrazení zdravotní péče na základě argumentu porušení čl. 26 odst. 1 Listiny úspěšný.
Jestliže dovolatelka namítala, že z listinných důkazů bylo zřejmé, že platby poskytnuté žalovanou nepokrývají její podíl na nákladech vyložených žalobkyní na poskytování zdravotní péče pojištěncům žalované, jde o námitku mířící proti zjištěnému skutkovému stavu. Skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů je dovolací soud vázán; přísluší mu přezkum rozhodnutí pouze po stránce právní, nikoli skutkové, což vyplývá z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nespočívá na řešení otázek předestřených dovolatelkou a nadto je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou dovolatelka poukazovala. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu