ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3326.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3326/2021-572
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti žalované Help Finance – finanční služby, s. r. o. , se sídlem ve Zlíně, Zarámí 92, PSČ 760 01, IČO 01846094, zastoupené Mgr. Petrem Hronem, advokátem se sídlem v Praze, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 144/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 27 Co 182/2020-343, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 33 638 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, č. j. 8 C 144/2018-271, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 27 Co 182/2020-343, výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, výrokem II změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výrokem III rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výrocích I a III včasně podaným dovoláním, které ovšem není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu při řešení dvou otázek hmotného práva. První otázku dovolatelka formulovala jako otázku týkající se toho, zda na straně žalované šlo o zneužití tísně u strany výrazně slabší, tedy o jednání v rozporu s dobrými mravy a potažmo o lichevní smlouvu. Odkázala na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující se k lichvě, porušení dobrých mravů a k posuzování spotřebitele jako slabší smluvní strany. Druhá otázka dovolatelky se týkala toho, zda se v daném případě jednalo o obcházení zákona. I u této otázky dovolatelka odkazovala na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena problematika simulovaného právního jednání.
Žádná z otázek dovolatelky ovšem nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka veškerou svoji argumentaci k uvedeným otázkám (a současně své výtky směřované proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem) formulovala na základě vlastních skutkových tvrzeních odlišných od skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplývá, že žalobkyně sama v e-mailové komunikaci před uzavřením předmětné smlouvy hovořila o „odkoupení“ nemovitosti. Dovolatelčina argumentace postavená na vlastním tvrzení, že měla v úmyslu uzavřít smlouvu o úvěru a že žalovaná zneužila její tísně a přiměla ji podepsat kupní smlouvu, proto neobstojí. Neobstojí ani žádné další námitky dovolatelky vycházející z jejích vlastních (a v řízení neprokázaných) tvrzení. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka pouze opakuje jednotlivé skutkové námitky, s nimiž se ovšem soudy obou stupňů vypořádaly a věc právně posoudily s ohledem na zjištěný skutkový stav.
K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. K námitkám dovolatelky, které založila na vlastních skutkových tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitka nesprávného hodnocení důkazů, konkrétně námitka nesprávného hodnocení výpovědi svědkyně P. soudem prvního stupně, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
V rozsahu, v němž dovolatelka napadla výrok III rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je dovolání nepřípustné, a to s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož je nepřípustné dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka veškerou svoji argumentaci postavila na vlastních (v řízení před soudy obou stupňů neprokázaných) skutkových tvrzeních (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Dovolatelka navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu