ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3415.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3415/2021-544
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně MAX stavební a. s. , se sídlem v Buštěhradě, Kladenská 683/72, PSČ 273 43, identifikační číslo osoby 26161320, zastoupené JUDr. Vladimírem Fučíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Dejvická 306/9, proti žalované H. L., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, o zaplacení částky ve výši 194 245,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 213 C 40/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021, č. j. 30 Co 6/2021-493, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 132 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to vyřešení právních otázek, které by měly být dovolacím soudem posouzeny jinak, než jak je posoudil Krajský soud v Praze v tímto dovoláním napadeném rozsudku“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. zejména usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“).
Požadavek, aby právní otázka vyřešená odvolacím soudem byla dovolacím soudem posouzena jinak, který v posuzovaném dovolání předkládá dovolatelka, významově neodpovídá požadavku, aby dovolacím soudem vyřešená (vyřešená v jeho dosavadní rozhodovací praxi) právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, totiž aby se dovolací soud od své dosavadní rozhodovací praxe odchýlil (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Spatřuje-li pak dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. již R 4/2014, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSCR 36/2014, dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho na webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelka v důsledku toho, že nesprávně pochopila příslušný předpoklad přípustnosti dovolání, nevyhověla. Nejen že neoznačila judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odklonit, ale nevymezila ani příslušnou otázku hmotného či procesního práva. Otázky, které předložila, nejsou právními otázkami ve smyslu §237 o. s. ř., tj. otázkami, které mají zobecňovací potenciál a přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že právní otázka, ať již otázka hmotného, či procesního práva, nemůže z pohledu dikce §237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016). Dovolatelka se tu však domáhá zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech konkrétního případu, tedy vlastně přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), k němuž však může dovolací soud přistoupit až tehdy, je-li dovolání přípustné.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, tedy i ve výrocích o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem pro vady (v části směřující proti rozhodnutí ve věci samé), dílem pro nepřípustnost (v části směřující proti výroku o nákladech řízení).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 11. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu