ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3628.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3628/2020-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Centrum sociálních služeb Tachov, příspěvková organizace , se sídlem v Tachově, Americká 242, PSČ 347 01, IČO 00377805, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem, se sídlem v Praze 9 - Újezd nad Lesy, Poříčská 2082/41, PSČ 190 16, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, IČO 41197518, o zaplacení částky 4 940 551,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 405/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 117/2020-232, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 4 940 551,68 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že je příspěvkovou organizací zřízenou Plzeňským krajem a pobytovým zařízením sociálních služeb podle §34 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, tedy domovem pro seniory a domovem se zvláštním režimem, a že v souladu s ustanovením §36 tohoto zákona a §17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále též jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), v tomto svém zařízení poskytuje ošetřovatelskou péči na základě zvláštní smlouvy s žalovanou ze dne 8. 1. 2015 (dále jen „smlouva“). K této smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen úhradový dodatek, v němž si strany sjednaly úhradu poskytnuté zdravotní péče podle vyhlášky č. 273/2015 Sb. Žalobkyně považuje ujednání o úhradovém doplatku za neplatné s poukazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. Pl.ÚS 19/16, kterým bylo zrušeno ustanovení §4 odst. 2 a příloha č. 1, část B) bod 2 písm. b) vyhlášky č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016, ve slovech „a e)“, když v tomto nálezu Ústavní soud shledal zrušenou část úhradové vyhlášky pro rok 2016 jako protizákonnou a protiústavní, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16. Neplatnost dodatku podle žalobkyně spočívá v tom, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem ve smyslu §1798 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), kde žalobkyně vystupuje v pozici slabší strany, a také nelze přehlédnout Ústavním soudem jasně deklarovaný závěr, že účelně vynaložené náklady na poskytování zdravotní péče by měly být hrazeny z plateb zdravotních pojišťoven v plném rozsahu, aby jejich výše byla nejen pokryta, nýbrž aby adresát těchto plateb měl vytvořen prostor i pro přiměřený zisk.
To se však v jejím případě neděje, když v jí provozovaných zařízeních jsou náklady na poskytovanou péči vyšší než úhrady, kterou za ni obdrží. Jen z hlediska nákladů na mzdy zdravotnických pracovníků a zákonných odvodů z těchto mezd žalovaná žalobkyni dluží žalovanou částku 4 940 551,68 Kč. Žalobkyně při tom nepovažuje za přípustné, aby tyto náklady byly umořovány z dotací zřizovatele, neboť se jedná o nesystémové řešení, které navíc může znamenat porušení rozpočtové kázně, jelikož tyto náklady měly být hrazeny ze systému veřejného zdravotního pojištění.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, č. j. 12 C 405/2018-204, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Vyšel ze zjištění, že ke smlouvě byl pro rok 2016 uzavřen dne 26. 1. 2016 úhradový dodatek č. 8, který byl změně dodatkem č. 11 ze dne 1. 12. 2016. Tento dodatek upravil způsob úhrady tak, že bude prováděna způsobem odpovídajícím úhradové vyhlášce s tou výjimkou, že koeficient 1,03, uvedený v příloze č. 1, části B, odst. 2 písm. b) úhradové vyhlášky, byl nahrazen koeficientem s hodnotou 1,04. Výši úhrady za rok 2016 pak žalovaná vypočetla v částce 1 961 776,50 Kč pro Domov pro seniory Panorama a v částce 1 377 413,82 Kč pro Domov pro seniory Kurojedy. Žalobkyně s výpočtem provedeným žalovanou nesouhlasila a reklamovala jej, avšak žalovaná jejím námitkám nevyhověla s odkazem na dohodnutý způsob úhrady poskytované zdravotní péče. Zřizovatel žalobkyně jí poskytl neinvestiční příspěvek na provoz v částce 9 053 096 Kč, z čehož část byla účelově určena na poskytování základních činností v sociálních službách. Hospodářský výsledek žalobkyně za rok 2016 skončil přebytkem ve výši 11 248,40 Kč s tím, že na jejím financování se v rozsahu 54 % podílely zdroje z její vlastní činnosti, v rozsahu 23 % vyrovnávací platby, v rozsahu 15 % příspěvky od zřizovatele a v rozsahu 8 % úhrady ze zdravotních pojišťoven.
Soud prvního stupně takto zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení §17 a §17a zákona o veřejném zdravotním pojištění a §1798 a násl. o. z. a dospěl k závěru, že úhrada poskytnutá žalovanou za služby poskytnuté v roce 2016 vycházela z uzavřených dodatků, tato ujednání shledal platnými, přičemž neshledal důvod do nich zasahovat. Smlouvy, tak jak jsou žalující straně předkládány, vycházejí z rámcových smluv, tedy jejich obsah je dán zákonem a prováděcím předpisem, jejich charakter je specifický a nelze je považovat za adhezní v pravém slova smyslu, neboť jejich znění nevychází pouze z libovůle žalované, ale de facto je dáno právními předpisy. Soud poukázal na to, že závěry Ústavního soudu, na které se odvolává žalobkyně, se vztahují výlučně na případ, kdy mezi účastníky nebyl uzavřen úhradový dodatek. Navíc výše smluvené úhrady se neřídila zrušenou úhradovou vyhláškou, ale byla stanovena dohodou stran. Žalobkyni se taktéž nepodařilo prokázat, že by úhradou za rok 2016 bylo zasaženo do jejího práva na podnikání, když její hospodaření v tomto roce neskončilo ztrátou, ale naopak ziskem, byť minimálním.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 28. 5. 2020, č. j. 54 Co 117/2020-232, rozsudek soudu prvního stupně výrokem potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Zdůraznil, že byť ujednání o úhradových dodatcích vycházelo z úhradové vyhlášky, jednalo se o úhradu smluvenou, v souladu s níž žalovaná žalobkyni plnila. Za této situace pak nebylo namístě aplikovat na daný případ žalobkyní akcentované judikaturní závěry Ústavního soudu určené výhradně k řešení stavu absence způsobu stanovení výše úhrady za zdravotní péči poskytovanou žalobkyní. Uvedený závěr plyne i z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV ÚS 2545/16, v němž je výslovně uvedeno, že soud je povolán ke stanovení ceny ošetřovatelské a rehabilitační péče poskytnuté pojištěncům umístěným v zařízeních sociálních služeb s pobytovými službami, nebyla-li tato cena mezi pobytovým zařízením sociálních služeb a zdravotní pojišťovnou pro konkrétní období platně sjednána. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, na který se žalobkyně odvolává, byla úhradová vyhláška částečně zrušena toliko s účinky ex nunc. Poukázal také na to, že dle ustálené judikatury „státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě předtím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st.31/10, 426/2010 Sb.).
Odvolací soud dále uvedl, že nelze dovodit neplatnost ujednání stran o výši úhrady za poskytnutou zdravotní péči. I pokud by byl úhradový doplatek uzavřen adhezním způsobem, podle ustanovení §1800 odst. 2 o. z., neplatnosti ujednání o ceně se nelze dovolávat podle §1793 a násl. o. z. upravujících tzv. neúměrné zkrácení, bylo-li sjednáno jasným a srozumitelným způsobem, nehledě k tomu, že právo uplatnit neúměrné krácení je podle ustanovení §1795 o. z. omezeno prekluzivní lhůtou jednoho roku od uzavření smlouvy, která však žalobkyni marně uplynula.
Odvolací soud poukázal na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 5/15, kdy se Ústavní soud zabýval návrhem na zrušení úhradové vyhlášky pro rok 2015, v němž Ústavní soud vyslovil závěr, že „úhradová vyhláška by se dotýkala podstaty a smyslu práva podnikat, jestliže by na jejím základě stanovená výše úhrad byla s ohledem na rozsah poskytnutých hrazených služeb natolik nízká, že by fakticky – bez jakékoliv kompenzace – přenášela náklady bezplatně poskytované zdravotní péče, které by měla být hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, na jednotlivé poskytovatele, a z tohoto důvodu by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku“. V daném případě bylo prokázáno, že žalobkyně neskončila se ztrátou, ale naopak se ziskem, byť minimálním. Žalobkyně je příspěvkovou organizací, je tedy zřejmé již z její podstaty, že její financování je vícezdrojové a je založeno především na poskytovaných příspěvcích, přičemž jejím primárním cílem není vytváření zisku, ale zajišťování příslušných sociálních služeb. Poskytování zdravotní péče je přitom pouze okrajovou činností v souvislosti s poskytováním sociálních služeb. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k zásahu do práva žalobkyně na podnikání nedošlo.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a podává je z důvodu uvedeného v §241a o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve skutečnosti klade tři otázky. První se týká závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu pro obecné soudy, konkrétně toho, zda je právní názor Ústavního soudu vyslovený v odůvodnění nálezu závazný pro rozhodování obecných soudů. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že platby od zdravotních pojišťoven by měly pokrýt účelně vynaložené náklady na zdravotní péči poskytovatele, a pokud tomu tak není, mohlo by se jednat o porušení čl. 26 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základní práv a svobod, (dále jen „Listina“). Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Jakmile tedy Ústavní soud ve věci rozhodne, jsou příslušné právní otázky s konečnou platností vyřešeny, což platí jak pro obecné soudy, tak i pro samotný Ústavní soud. Podle dovolatelky je tak zřejmé, že obecné soudy rozhodnutí Ústavního soudu nerespektovaly a tím porušily právo dovolatelky na spravedlivý proces.
Dovolatelka pak klade i druhou otázku, a to zda je přípustné, když výše úhrad zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli pokrýt nezbytné náklady na zdravotní péči, dokrývat tyto náklady z jiných příjmů příspěvkové organizace, které jsou určeny pro jiné účely (ubytovací a stravovací služby, sociální péče). Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že její hospodaření neskončilo ve ztrátě, ale naopak se ziskem a nemohlo tak dojít k zásahu do jejího práva na podnikání z hlediska výkladu Ústavního soudu. Zdůraznila, že spor se vede o úhradu nákladů na poskytování hrazené zdravotní péče, nikoli o hospodaření příspěvkové organizace jako celku. Domnívá se, že obecné soudy se inspirovaly nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, podle něhož „nárok na uhrazení ceny zdravotní péče příspěvkovým organizacím na základě argumentu porušení čl. 26 odst. 1 Listiny předpokládá, že v řízení před obecným soudem musí být tvrzeno a prokázáno, že výše úhrad ze strany zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli péče (při absenci jiných možných zdrojů financování) pokrytí nezbytných nákladů na tuto péči“. K tomu pak žalobkyně vyslovuje názor, že „jinými možnými zdroji financování“ měl Ústavní soud na mysli jistě zdroje dovolené (tedy nikoliv platby klientů na ubytování a stravu či účelové příspěvky a dotace, kde je použití na zdravotní péči dokonce výslovně zakázáno), které by vedly k porušování rozpočtové kázně.
Posléze se žalobkyně táže, zda tzv. úhradové doplatky mají charakter smlouvy uzavřené adhezním způsobem a zda lze na smlouvu uzavřenou adhezním způsobem aplikovat ustanovení o neúměrném krácení podle §1793 a násl. o. z. Je přesvědčena, že tuto zákonem stanovenou charakteristiku úhradový dodatek naplňuje, přičemž zákon s touto charakteristikou smluv spojuje ochranu slabší smluvní strany, a to až neplatností takového ujednání, které je pro slabší stranu nevýhodné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka ve svém podání v podstatě jen opakuje tatáž tvrzení, která uváděla již v odvolacím řízení, resp. v řízení před soudem prvního stupně, a i když tvrdí, že její dovolání směřuje proti rozhodnutí založenému na „vyřešení otázky hmotného práva“, obsahově jde o pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Žalobkyně neuvádí, v jakém rozsahu rozsudek odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolání se však podává, že žalobkyně zpochybňuje pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, tj. výrok pod bodem I; výrokem o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
První otázka dovolatelky týkající se závaznosti právních názorů Ústavního soudu vyslovených v odůvodnění jeho nálezů, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Dovolací soud předesílá, že řešení této otázky plyne již ze samotného znění článku 89 odst. 2 Ústavy a rovněž z judikatury Ústavního soudu, z níž vyplývá, že závěr o závaznosti jeho rozhodnutí se dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tedy na němž je založen výrok nálezu, tj. ratio decidendi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2127/14, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005); nejedná se tedy o otázku neřešenou, jak tvrdila dovolatelka. Pokud jde o nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/16, úhradová vyhláška jím byla částečně zrušena toliko s účinky ex nunc, a to z důvodu, že byla Ministerstvem zdravotnictví vydána mimo meze zákonného zmocnění zakotveného v ustanovení §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, tedy v rozporu s čl. 79 odst. 3 Ústavy, i když „ se Ústavnímu soudu jeví do značné míry racionální důvody, jimiž Ministerstvo zdravotnictví odůvodňuje svůj postup“ . Odvolací soud také správně vysvětlil další princip vázanosti judikatorními závěry Ústavního soudu. V otázce intertemporálních účinků derogačních nálezů dospěl Ústavní soud k závěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, 531/2005 Sb.), že derogační nález, pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů; tato jeho vůle však musí být – nejen z důvodů požadavků zákona, ale i z důvodu právní jistoty – výslovně projevena. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy, „státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10, 426/2010 Sb.) .
Ani druhá otázka, kterou žalobkyně klade, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení rovněž nespočívá. Otázka, zda je přípustné, aby příspěvková organizace dokrývala náklady na zdravotní péči, které nelze pokrýt úhradami zdravotní pojišťovny, z jiných příjmů, které jsou určeny pro jiné účely, není pro řešenou věc podstatná. Tato otázka by byla relevantní pro posouzení, zda došlo či nedošlo ze strany žalobkyně k porušení rozpočtové kázně, což ovšem nebylo předmětem řízení. Soudy v tomto směru pouze konstatovaly, že hospodaření žalobkyně skončilo v mírném přebytku. Otázka, zda žalobkyně směla pokrýt náklady na zdravotní péči jinými příjmy, nebyla v řešeném případě stěžejní pro posouzení, zda došlo k zásahu do jejího práva podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Jako obiter dictum dovolací soud v této souvislosti poznamenává, že Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že „stanovený způsob výpočtu výše úhrad nevylučuje, že někteří poskytovatelé zdravotních služeb budou (případně i po dobu více let) hospodařit se ztrátou, ani tato skutečnost se však sama o sobě nedotýká podstaty a smyslu práva podnikat. Každý poskytovatel musí především sám usilovat o to, aby byla jeho činnost co nejefektivnější a aby mu při ní nevznikaly zbytečné náklady. I kdyby se přitom ukázalo, že někteří poskytovatelé vzhledem ke konkrétním podmínkám v místě svého podnikání za současného nastavení výše úhrad fakticky nemohou dosáhnout zisk, v rovině uvedeného práva by se jednalo o důsledek jejich vlastního rozhodnutí ohledně způsobu a místa podnikání a s ním spojeného podnikatelského rizika“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15 , uveřejněný pod číslem 15/2016 Sb. , bod 25).
Pokud dovolatelka klade otázku, zda zvláštní smlouva o poskytování a úhradě ošetřovatelské péče a následně úhradový dodatek byly uzavřeny adhezním způsobem a vyslovuje názor, že tomu tak je, a proto jako slabší strana smlouvy je zákonem chráněna, a to až neplatností takového ujednání, které je pro ni nevýhodné, ani tato otázka není způsobilá k založení přípustnosti dovolání. Již soud prvního stupně vysvětlil, proč se v tomto případě nejedná o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem a soud odvolací pak, rovněž v reakci na tvrzení žalobkyně, vyložil, že ani v případě, že by skutečně šlo o adhezní smlouvu, nemohla by žalobkyně se svým požadavkem uspět. Je tak zřejmé, že na vyřešení této právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Nejde ostatně ani o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. března 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98, vysvětlil, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče je speciální smlouvou mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením upravující soukromoprávní vztah, v jehož rámci dochází k omezení smluvní volnosti obou stran na základě přesně vymezené míry dané zákonem č. 48/1997 Sb., jedná se tedy o zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru (týká se zabezpečování zdravotní péče, tedy veřejných potřeb) odlišný od typů smluv upravených občanským či obchodním zákoníkem, a že smluvní strany tohoto vztahu musí respektovat právní úpravu obsaženou v právních předpisech upravujících všeobecné zdravotní pojištění. K tomuto názoru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku ze dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 33 Odo 470/2001. V usnesení ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 518/2005, formuloval závěr (s odkazem na názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 247/98, uveřejněném pod číslem 6/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že vztah vzniklý na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče vykazuje základní znaky soukromého práva, neboť smlouva je základním nástrojem, který užívá zákonodárce při regulaci soukromoprávních vztahů. Skutečnost, že vznik smlouvy je vázán na splnění vnějších podmínek, které je účastník povinen vzít na zřetel, představuje modifikaci typu soukromoprávní regulace, v němž stát vykonává svůj vliv na regulované vztahy tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů. Obdobně v rozsudku ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3507/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče byl založen občanskoprávní vztah, pro nějž sice platí princip smluvní autonomie při sjednávání obsahu smlouvy, resp. stanovení práv a povinností jednotlivých smluvních stran, tato soukromoprávní regulace je však modifikována tím, že na uvedený regulovaný typ vztahu stát vykonává svůj vliv tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů a na jejichž základě mohou tyto vzájemné vztahy realizovat. V usnesení ze dne 25. května 2011, sp. zn. 25 Cdo 3047/2008, pak Nejvyšší soud na tyto závěry navázal úvahou, že částečné omezení smluvní volnosti, spočívající v nutnosti respektovat ve smlouvě mezi zdravotní pojišťovnou a poskytovatelem zdravotní péče výsledek dohodovacího řízení, nelze považovat za porušení zásady smluvní volnosti, nýbrž za regulaci tohoto zvláštního vztahu ze strany státu, podstatnou pro fungování systému veřejného zdravotního pojištění. Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 14. září 2011, sp. zn. I. ÚS 2304/11, odmítl s odůvodněním, že ve věci neshledal z hlediska ústavně právního nic, co by odůvodňovalo jeho zásah.
V rozsudku ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, Nejvyšší soud rozvedl shora uvedené závěry, když uvedl, že „smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, uzavřená v souladu s rámcovou smlouvou sjednanou v dohodovacím řízení podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění, posouzení jejíž závaznosti bylo předmětem shora citovaných rozhodnutí, je právní skutečností, z níž vzniká právní vztah mezi zdravotní pojišťovnou a zdravotnickým zařízením, judikaturou charakterizovaný jako soukromoprávní závazkový vztah s veřejnoprávními prvky, a seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, jakož i hodnota (cena) bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče včetně regulačních omezení jsou – jakožto bližší vymezení práv a povinností smluvních stran v otázce úhrad za poskytnutí zdravotní péče - součástí obsahu tohoto závazkového vztahu. Ustanovení §17 zákona č. 48/1997 Sb., v rozhodném znění, je tedy jako celek (též jeho shora necitované odstavce 12 až 14) právní normou, jejímž účelem je úprava mechanismu založení příslušného závazkového vztahu a vymezení jeho konkrétního obsahu. Závěry založené na vyhodnocení specifických rysů právní úpravy spočívajících v modifikaci soukromoprávní metody regulace veřejnoprávní intervencí státu, jenž touto cestou (přímou regulací soukromoprávního vztahu zákonem, tj. omezením smluvní volnosti zásahem veřejné moci) autoritativně prosazuje veřejný zájem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče a na fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění (srov. §17 odst. 2 větu druhou zákona č. 48/1997 Sb., ve znění novely provedené s účinností od 1. dubna 2006 zákonem č. 117/2006 Sb.), se proto nutně vztahují nejen na samotnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, nýbrž též na navazující právní skutečnosti dotvářející její konkrétní obsah.“
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí jednak nespočívá na řešení otázek předestřených dovolatelkou a nadto je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, stejně jako s judikaturou Ústavního soudu, na kterou dovolatelka poukazovala.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu