ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3649.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3649/2020-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně XMARU, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Pražská 1470/18b, identifikační číslo osoby 24674800, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované KORUNA PALACE MANAGEMENT AKCIOVÁ SPOLEČNOST , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 1, identifikační číslo osoby 45276129, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, o zaplacení částky 416.706 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 204/2019, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 19 Co 164/2020-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.400,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 6. 5. 2020, č. j. 27 C 204/2019-41, odmítl odpor podaný žalovanou dne 30. 4. 2020 proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2020, č. j. 27 C 204/2019-27, pro opožděnost (výrok I.) a zamítl žádost žalované o prominutí zmeškání lhůty k podání odporu proti platebnímu rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 2. 2020, č. j. 27 C 204/2019-27, a přiznání odkladného účinku ze dne 29. 4. 2020 (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku, zda je možné (nutné) považovat dodržení vládního nařízení žalovanou, resp. jejím jediným zaměstnancem za omluvitelný důvod pro zmeškání lhůty k provedení procesního úkonu. Namítá, že zaměstnankyně žalované nemohla předpokládat, že dne 13. 3. 2020 rozhodne vláda České republiky o povinnosti každého občana, který se počínaje 13. 3. 2020 vrátí na území České republiky z pobytu v rizikové oblasti, nastoupit preventivní karanténu, a považuje tedy závěr odvolacího soudu, dle něhož nebyl žalovanou tvrzen a doložen omluvitelný důvod zmeškání procesního úkonu, za nesprávný.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu účelem (smyslem) institutu prominutí zmeškání lhůty je umožnit účastníku řízení provést procesní úkon, k němuž je oprávněn, jestliže k němu zmeškal lhůtu (on nebo jeho zástupce) „z omluvitelného důvodu“. Po účastníku řízení nelze spravedlivě požadovat, aby nesl následky zmeškání lhůty, jestliže nastane překážka nebo jiná okolnost, která mu (jeho zástupci) zabránila provést procesní úkon včas. Tato překážka nebo jiná okolnost – má-li být důvodem k prominutí zmeškání lhůty – musí představovat „omluvitelný důvod“; příčina toho, proč účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu k úkonu, tedy musí mít s ohledem na její povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo z jiných důvodů aspekt ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci omluvit). Omluvitelným důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (jeho zástupcem) způsobené či jinak zaviněné, jestliže je lze za dané situace považovat za omluvitelné (za důvod ospravedlňující zmeškání lhůty). Za omluvitelný důvod, pro který účastník řízení zmeškal lhůtu, je tedy třeba ve smyslu ustanovení §58 odst. 1 věty první o. s. ř. považovat jak takovou překážku (událost), která účastníku řízení (jeho zástupci) objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení (jeho zástupcem) případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat – zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka řízení (jeho zástupce) – za omluvitelnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod číslem 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 119/2017). Je nutno mít ale na zřeteli, že jde o opatření výjimečné, protože zasahuje do právní jistoty ostatních účastníků řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2745/2019).
V nyní projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že platební rozkaz byl žalované doručen prostřednictví datové schránky do vlastních rukou dne 4. 3. 2020. Lhůta k podání odporu uplynula dne 19. 3. 2020. Dne 30. 4. 2020 podala žalovaná žádost o prominutí zmeškání lhůty, k žádosti připojila zmeškaný úkon, tj. odpor. Žádost odůvodnila tím, že jediná zaměstnankyně žalované, která obstarává správu pohledávek žalované, byla od 6. 3. 2020 v zahraničí a po návratu jí byla lékařem dne 23. 3. 2020 nařízena karanténa, která trvala až do 2. 4. 2020. S ohledem na tyto skutečnosti neměla žalovaná možnost podat odpor včas.
Odvolací soud konstatoval, že platební rozkaz byl řádně doručen do datové schránky žalované (do vlastních rukou) dne 4. 3. 2020 a žalovaná si tak byla vědoma existence rozhodnutí i lhůty k podání odporu. Žalovaná je právnickou osobou a tudíž překážka v práci na straně jednoho ze zaměstnanců nepředstavuje automaticky svým charakterem omluvitelný důvod k zmeškání lhůty pro podání odporu, neboť při řádném fungování právnické osoby má být zajištěn chod společnosti i v případě náhlé absence jednoho ze zaměstnanců, o to více, pokud překážka není takového charakteru, že by zaměstnanec nebyl objektivně schopen agendu předat, sdělit podstatné informace k běžícímu sporu apod. Nemožnost zastoupení zaměstnankyně žalované, popř. minimum zaměstnanců nebylo ze strany žalované ani řádně doloženo, nadto právnická osoba má minimálně personální obsazení spočívající v osobách členů statutárního orgánu, kteří mají přístup do datové schránky a o existenci rozhodnutí měli vědět. Odvolací soud zdůraznil, že i za situace řádného doložení, že nebylo možné uvedenou zaměstnankyni zastoupit, důvodem, který trval po dobu běhu lhůty k podání odporu (do 19. 3. 2020), byla pouze zahraniční cesta zaměstnankyně žalované, která však omluvitelný důvod nepředstavuje, neboť plánovaná zahraniční cesta nenaplňuje znak omluvitelného důvodu spočívající zejména v jeho nepředvídatelnosti. Takovým omluvitelným důvodem, tedy zcela nepředvídatelným pro účastníka řízení, by byla pouze domácí preventivní karanténa, která však byla nařízena až dne 23. 3. 2020, tedy poté, co již uplynula lhůta k podání odporu.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo tedy určující, že důvodem, který trval po dobu běhu lhůty k podání odporu (do 19. 3. 2020), byla pouze zahraniční cesta zaměstnankyně žalované a k nařízení karantény došlo až dne 23. 3. 2020, tedy poté, co již uplynula lhůta k podání odporu. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že žalovaná tedy netvrdila a nedoložila omluvitelný důvod zmeškání lhůty.
Jestliže dovolatelka v dovolání dále namítá, že se zaměstnankyně žalované vrátila z dovolené dne 18. 3. 2020, tj. v době, kdy neuplynula lhůta k podání odporu, a za normálních okolností by šla dne 19. 3. 2020 do práce a předala by platební rozkaz právnímu zástupci žalované, pak pomíjí, že dle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Argumentací dovolatelky ve vztahu k tvrzenému návratu zaměstnankyně žalované z dovolené dne 18. 3. 2020 se proto dovolací soud blíže nezabýval.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že dovolání žalované směřující proti usnesení odvolacího soudu v části, kterou odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o odmítnutí odporu pro opožděnost, není objektivně přípustné, když dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Jakkoli §229 odst. 4 o. s. ř. výslovně zmiňuje pouze odvolání (jako řádný opravný prostředek) a dovolání (jako mimořádný opravný prostředek), není pochyb o tom, že se výše uvedené pravidlo uplatní i v případě rozhodování o odporu, jako řádném opravném prostředku proti platebnímu rozkazu, jak se k této otázce ostatně Nejvyšší soud již vyjádřil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2212/2015).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud tedy dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu