ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3695.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3695/2020-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce J. P. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ivou Čvandovou, advokátkou, se sídlem v Praze 17, Zrzavého 1705/2a, proti žalovanému J. P. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Václavská 2073/20, o vypořádání sdružení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 90/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020, č. j. 21 Co 319/2019-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 640 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel stran přípustnosti dovolání uvedl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se tak mělo stát, výslovně nevymezil, důvod dovolání však spatřuje v nesprávném právním posouzení věci při řešení právní otázky „vypořádání majetku mezi účastníky rozpuštěného sdružení“. V navazujícím textu pak odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 26 Odo 1272/2005, a argumentuje, že podle tohoto rozhodnutí „není možné se vypořádat jakoukoliv dohodou, ale musí to být podílem určeným ve smlouvě o sdružení“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Právní otázku, kterou odvolací soud dle jeho názoru řešil odchylně od judikatury dovolacího soudu, dovolatel nezformuloval dostatečně srozumitelně, a ať již lze její smysl vnímat jakkoliv, jediný v dovolání obsažený odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípadný.
V rozsudku sp. zn. 26 Odo 1272/2005 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud shledal nesprávným názor odvolacího soudu, podle něhož při vypořádání podle §841 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), se bývalí účastníci rozpuštěného sdružení mohou vypořádat jakkoliv dohodou, a jinak (tj. nedojde-li k vypořádání dohodou) rovným dílem, a že pokud účastníci sdružení do dohody promítli svoji vůli vypořádat veškerá aktiva i pasiva zaniklého sdružení zcela zřejmým způsobem, nelze dohodu pokládat ze neplatnou podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením §841 obč. zák.). Jinými slovy řečeno Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí posoudil §841 obč. zák. jako ustanovení kogentní (jak seznal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 2310/2013).
Ve zde souzené věci se odvolací soud od citovaného judikatorního závěru neodchýlil, neboť otázku přípustnosti vypořádání sdružení v jiném poměru, než jaký vyplývá z ustanovení §841 obč. zák., tj. rovným dílem, neřešil a neměl důvod řešit. Dovolatel v průběhu řízení před soudy nižších stupňů netvrdil a netvrdí ostatně ani v dovolání, že v dohodě o vypořádání sdružení byl sjednán jiný poměr vypořádání než ten, který byl smluven ve smlouvě o sdružení. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že provedené vypořádání zahrnovalo všechny majetkové hodnoty sdružení, a domáhá se, aby byly dodatečně vypořádány věci, které podle jeho názoru dosud vypořádány nebyly. Toho se však jím odkazované judikatorní závěry nikterak netýkají.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Závěr soudů nižších stupňů o tom, že dohoda o vypořádání zahrnovala všechny majetkové hodnoty sdružení, je ostatně závěrem skutkovým, založeným na výkladu právního úkonu při zohlednění skutkových okolností zjištěných dokazováním. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015, či ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 66/2020).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 7. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu