ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3796.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3796/2020-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MORAVOLESK, a.s. , se sídlem Životského 4, 618 00 Brno, IČO 00544001, zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, 602 00 Brno, proti žalované Z.Q.L. JOKER s.r.o. , se sídlem Milady Horákové 1063/21, 746 01 Opava – Předměstí, IČO 25390856, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem 468 22 Malá Skála 397, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované B. D. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem 468 22 Malá Skála 397, o zaplacení 1 281 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 90/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 Cmo 276/2007-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 650 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V dané věci se žalobkyně domáhá vrácení finanční částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované podle §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v rozhodné době uzavření smlouvy mezi účastníky (dále jen „obč. zák.“), kterou žalobkyně považuje za absolutně neplatnou podle §37 obč. zák. pro její neurčitost a nesrozumitelnost.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 Cmo 276/2007-108, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 3. 2006, č. j. 21 Cm 90/2005-24, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2006, č. j. 21 Cm 90/2005-35, ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1 281 000 Kč, a ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba co do požadovaného úroku z prodlení, nebyl odvoláním napaden.
Oba soudy dospěly shodně k závěru, že žaloba na vydání částky 1 281 000 Kč je důvodná. Při právním posouzení vyšly oba soudy ze skutkového zjištění, že dne 1. 3. 2004 byla uzavřena smlouva o vstupu do systému LQZ, kde v záhlaví smlouvy byli označeni účastníci MORAVOLESK a.s., Brno, IČO 00544001, jako účastník, a L.Q.Z. JOKER s.r.o., Háj ve Slezsku – Lhota, IČ 25390856, jako provozovatel. Na místě podpisu smluvních stran byl jako účastník smlouvy označen MORAVOLESK a.s., Brno a jako provozovatel XY, IČO XY. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedený rozpor v údajích o smluvních stranách způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák., a to z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti, neboť není zřejmé, kdo je účastníkem smlouvy na straně provozovatele. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal i další důvod neplatnosti smlouvy, spočívající v nedostatku formy, kdy vycházel z toho, že součástí písemné formy právního úkonu je i podpis. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k tomuto závěru na základě zjištění, že v čl. III. bodu 3.2. předmětné smlouvy bylo ujednáno, že smlouva a její změny, dodatky a výpověď musí mít písemnou formu a musí být podepsány statutárními zástupci obou smluvních stran, jinak jsou neplatné. Tento požadavek nebyl však podle skutkového závěru obou soudů splněn, neboť smlouva není podepsána statutárním orgánem provozovatele, což má za následek relativní neplatnost smlouvy, které se žalobkyně žalobou dovolala. S ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy, jsou účastníci povinni vrátit si podle §457 obč. zák. vzájemné plnění. Podle výsledků dokazování obdržela plnění z předmětné smlouvy pouze žalovaná ve výši 1 281 000 Kč, proto odvolací soud potvrdil jako věcně správný výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit uvedenou částku žalobkyni. K odvolací námitce žalované, že soud prvního stupně nezohlednil skutečnost, že žalovaná podepsala smlouvu v zastoupení na základě udělené plné moci B. D., jednatelem XY, že tedy smlouva je platná, neboť byla podepsána statutárním orgánem v zastoupení, odvolací soud konstatoval, že důkazy předložené k tomuto tvrzení žalované, předložené žalovanou až v odvolacím řízení, nebyly navrženy v řízení před soudem prvního stupně. Žalovaná před soudem prvního stupně totiž tvrdila, že předmětná smlouva ze dne 1. 3. 2004 byla podepsána B. D. na základě jemu udělené plné moci, v odvolacím řízení však tvrdila, že chtěla prokazovat, že zmocněncem byla společnost XY, za kterou jednal B. D., jako její jednatel. Jelikož se jedná o rozdílná tvrzení, odvolací soud konstatoval, že k novému tvrzení žalované nepřihlédl a důkazy předložené k tomuto novému tvrzení v odvolacím řízení neprováděl, neboť by porušil zásadu neúplné apelace. Zároveň dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně neprovedl žalovanou navržený důkaz výslechem svědka D., neboť skutečnost, že předmětná smlouva byla podepsána B. D. nebyla v řízení před soudem prvního stupně zpochybněna. S ohledem na výše uvedené důvody proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které považuje za přípustné z důvodu zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu nejen z hlediska aplikace hmotného práva, ale i pro řešení procesní otázky ohledně aplikace zásady tzv. neúplné apelace v tom směru, že odvolací soud odmítl provést důkaz smlouvou o obchodním zastoupení a plnou mocí pro smluvního zástupce žalované. Připouští, že uvedený důkazní návrh přesně neformulovala, ale má za to, že nelze k pojetí zásady neúplné apelace přistupovat takto přísně formalisticky. Vzhledem k tomu, že soudy odlišně nahlédly na to, zda je smlouva určitá a srozumitelná, kdy soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu neshledal smlouvu z těchto hledisek neplatnou, je podle dovolatelky otázkou, zda rozsudek odvolacího soudu není vůči rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem obsahově měnícím. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatelka dále v tom, že rozhodnutí obou soudů spočívá na právním názoru týkající se řešení otázky neplatnosti smlouvy z důvodu, že ji nepodepsal za stranu žalovanou její statutární orgán. Takový právní názor je podle dovolatelky hmotně-právně chybný a navíc v rozporu s publikovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatelka dále namítá vady řízení, jichž se měl odvolací soud dopustit tím, že aniž by opakoval rozhodný důkaz (smlouva o vstupu do systému LQZ) a naznačil, že uvažuje posoudit smlouvu za neplatnou zejména pro její neurčitost a nesrozumitelnost, rovnou rozhodl, že smlouva je absolutně neplatná, aniž umožnil účastníkům skutkově a právně na takový právní názor reagovat. Považuje proto rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé.
Za hmotně-právní otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje následující otázky:
1) Zda podpis smlouvy „oprávněným zástupcem“ smluvní strany je součástí požadavku na písemnou formu smlouvy;
2) Zda si smluvní strany mohou platně ujednat, že smlouvu nejsou oprávněny podepsat, pod sankcí neplatnosti, jiné osoby, než statutární orgány;
3) Zda podpis smlouvy osobou, která k tomu nebyla oprávněna, činí smlouvu neplatnou.
Dovolatelka s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006) poukazuje na to, že posouzení, zda osoba, která jedná jménem právnické osoby (popřípadě za ni), písemný právní úkon učinila, byla k tomu oprávněna, není otázkou dodržení písemné formy právního úkonu, nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním úkonem vázána či nikoliv. Dovolatelka nesouhlasí proto s právním názorem odvolacího soudu, který shledal neplatnost předmětné smlouvy z důvodu nedostatku písemné formy.
V souvislosti s druhou otázkou dovolatelka poukazuje na zákonná ustanovení týkající se zastupování právnických osob, která jsou kogentní povahy, proto má za to, že nelze přiznat právní relevanci ujednání účastníků ve smlouvě o tom, že smlouva musí být podepsána statutárními zástupci smluvních stran.
Třetí otázku dovolatelka nastoluje s ohledem na možnou procesní situaci, kdy dovolací soud bude muset vycházet s ohledem na zásadu neúplné apelace ze skutkového zjištění, že příslušnou smlouvu podepsal B. D. v „nezjištěném“ právním postavení vůči žalované. V dané souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu řešící důsledky překročení zmocnění na základě plné moci, popřípadě jednání bez plné moci (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005 a ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003).
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení. S podáním dovolání dne 8. 4. 2008 zároveň žádala Nejvyšší soud o odklad vykonatelnosti pravomocného rozsudku.
Žalobkyně k dovolání žalované podala vyjádření, v němž navrhla jeho odmítnutí pro jeho nepřípustnost. Má za to, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, jednalo se o řešení naprosto běžné věci a soudy podle žalobkyně postupovaly zcela standardně při aplikaci právních předpisů. Poukazuje na to, že žalovaná v průběhu řízení u soudu prvního stupně nepředložila důkaz listinou o udělení plné moci B. D., a pokud takovou listinu nebyla schopna předložit ani v odvolacím řízení a místo toho navrhla provedení důkazu smlouvou a plnou mocí udělenou žalovanou společnosti XY., je namístě, že odvolací soud provedení takového důkazu s ohledem na zásadu neúplné apelace nepřipustil. K námitce žalované, že v dané věci odvolací soud posoudil věc právně jinak, aniž by zopakoval rozhodné důkazy, žalobkyně uvedla, že odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, věc neposoudil odlišně, nýbrž pouze vyjádřil právní názor, že vedle důvodu neplatnosti smlouvy, který shledal soud prvního stupně (nedostatek v podpisu smlouvy), existuje další důvod neplatnosti smlouvy (pro neurčitost a nesrozumitelnost). Podle žalobkyně se tak jedná o doplnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které potvrzuje jeho obsahovou správnost, nikoli o žádnou obsahovou změnu, která by měla způsobit překvapivost rozhodnutí. Žalobkyně zdůraznila, že je zcela irelevantní, zda lze podpis smlouvy považovat za součást požadavku na písemnou formu smlouvu, jak široce rozvádí dovolatelka, bylo-li ve smlouvě naprosto jasně s ohledem na zásadu smluvní volnosti účastníky dohodnuto, že je smlouva neplatná, pokud nebude podepsána statutárními zástupci obou smluvních stran. Žalobkyně poukazuje rovněž na to, že text smlouvy byl připraven žalovanou, proto její námitky k dohodnutým zpřísňujícím požadavkům na formu podpisu smlouvy považuje za zcela účelové.
Pokud by Nejvyšší soud dospěl přesto k závěru, že dovolání je přípustné, žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak dovozuje žalovaná, neboť v dané věci se nejedná o nesouhlasné rozsudky, tedy že by okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně a práva a povinnosti stanovené účastníkům byly podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Oba soudy posoudily práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích obsahově shodně; jejich rozhodnutí, že předmětná smlouva je neplatná a žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat, jsou souhlasná a nikoliv odlišná; rozsudek odvolacího soudu není nejen výslovně, ale ani obsahově „měnícím“, nýbrž potvrzujícím rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1512/2008 či ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2662/2010 – dostupné na www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť podmínky pro přípustnost dovolání v tomto ustanovení stanoveném nejsou dány. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 999/2005, ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010 nebo ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2133/2012 – dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovolání by bylo možno dovodit hmotně-právní otázky řešené v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, avšak řešení dovolatelkou nastíněných hmotně-právních otázek nemělo pro rozhodnutí o věci určující význam. Odvolací soud dovodil, že smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost (§37, 39 obč. zák.), nikoliv z důvodu uváděných dovolatelkou. Odvolací soud na základě skutkových zjištění, shodných se soudem prvního stupně, učinil závěr, že není zřejmé, kdo je účastníkem smlouvy na straně provozovatele (žalované), a proto učinil právní závěr, že uvedený rozpor v údajích o smluvních stranách způsobuje absolutní neplatnost smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti. Tento právní závěr dovolatelka nenapadá. Rozhodující pro právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti předmětné smlouvy bylo tedy řešení otázky, zda je jasně a srozumitelně ve smlouvě dáno, kdo je stranou smlouvy, nikoliv která osoba za právnickou osobu (žalovanou) jedná. Odvolací soud pak navíc ve shodě se soudem prvního stupně shledal i další důvod neplatnosti smlouvy, spočívající v nedostatku formy. Dovolatelkou nastíněné hmotně-právní otázky, které považuje za otázky zásadního právního významu, týkající se otázky, kdo za právnickou osobu jedná, nemohou být tak otázkami, které založí přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť, jak již bylo výše uvedeno, předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Určující význam pro rozhodnutí posuzované věci nepochybně bylo, zda je najisto dáno, kdo je vůbec smluvní stranou smlouvy, nikoliv, kdo za právnickou osobu jedná.
Pokud dovolatelka podrobuje kritice úplnost dokazování, kterou zakládá na námitce nepřipuštění některých navržených důkazů, je tato námitka ve skutečnosti námitkou, jíž poukazuje na to, že řízení je postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je však nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti napadá konkrétní procesní postup soudu při dokazování, byť formuluje procesní otázku, kterou považuje za otázku zásadního právního významu, avšak jedná se o otázku, na níž není vyřešení otázky oprávněnosti uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení založeno.
Pro úplnost je třeba připomenout, že při dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. V dané věci odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a ztotožnil se s jeho skutkovými závěry.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje z pohledu dovoláním uplatněných námitek žalované rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., proti němuž by bylo dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
Návrhem žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval, a to s ohledem na závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž byl přijat závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 13 460 Kč (§1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 890 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 16 650 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu