ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3814.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3814/2020-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Gatema Holding s. r. o. se sídlem v Boskovicích, Průmyslová 2503/2, PSČ 680 01, IČO 08745854, zastoupená JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, PSČ 602 00, proti žalované IBSmm Engineering, spol. s r.o., se sídlem v Brně, Staré Brno, Hybešova 725/40, PSČ 602 00, IČO 64506754, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00, o zaplacení částky 2 892 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm 122/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 28/2020-356, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 24 442 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 5. 2019, č. j. 49 Cm 122/2012-238, uložil žalované zaplatit v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci uzavřeli dne 4. 10. 2004 rámcovou smlouvu o spolupráci při realizaci projektu ADES ve společnosti žalobkyně. Žalobkyně zaplatila žalované v prosinci roku 2008 částku 5 950 000 Kč, která jí byla vyúčtována fakturou vystavenou žalovanou dne 8. 12. 2008 pod číslem 2008092; jako účtované plnění bylo uvedeno „převod know-how spojený s projektem ADES (identifikační číslo Czechinvestu 4.1 INO1/039)“. Soud dovodil, že šlo o zálohovou platbu, neboť žádná konkrétní realizační zakázka nebyla zjištěna (žalovaná netvrdila a neprokázala vznik konkrétní realizační zakázky). Dle soudu bylo prokázáno, že zaplacení předmětné částky bylo iniciováno obsahem úvěrových podmínek smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a ČSOB o financování projektu; zaplacení částky bylo motivováno snahou žalobkyně vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy, přičemž to obě strany věděly. K realizaci projektu ADES nedošlo, byl ukončen dne 25. 6. 2009. Soud prvního stupně uzavřel, že ze zjištěných okolností nelze dovodit, že zaplacením předmětné faktury došlo k uznání dluhu ze strany žalobkyně a k přenesení důkazního břemene ze žalované na žalobkyni, jak tvrdila žalovaná s odkazem na §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“). Jestliže žalovaná namítala, že provedená platba nebyla zálohou, ale úhradou poskytnutého plnění, soud prvního stupně jí nepřisvědčil, neboť netvrdila a neprokázala konkrétní realizační vztah a skutečnosti významné pro vznik práva na zaplacení předmětné částky. Soud prvního stupně proto uzavřel, že povinnost žalované vrátit zálohu žalobkyni vznikla v okamžiku zániku rámcové smlouvy v důsledku nemožnosti plnění podle §575 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), po zrušení plánované realizace projektu ADES v podniku žalobkyně, o čemž byla žalovaná informována poprvé dne 25. 6. 2009. Soud proto přiznal žalobkyni žalovanou částku ve výši 2 892 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a §498 obč. zák.; žalobkyně se totiž domáhala vrácení pouze části zaplacené částky podle sporné faktury, neboť nechala kvůli absenci vyúčtování nákladů žalované zpracovat znalecké posouzení reálných nákladů vynaložených žalovanou v souvislosti s plánovanou realizací projektu ADES, které náklady žalované vyčíslilo na částku 2 569 000 Kč.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 28/2020-356, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud k námitkám žalované uvedl, že považuje za správný názor žalované, že uznáním závazku vzniká vyvratitelná právní domněnka, že závazek v době uznání trval a důkazní břemeno stran neexistence takového závazku v důsledku uznání přechází na dlužníka. Podle odvolacího soudu ovšem i za situace, kdy by úplným zaplacením závazku mohlo dojít k jeho uznání, nelze v řešené věci usuzovat z plnění žalobkyně na uznání závazku, a to s ohledem na okolnosti případu. Zaplacení sporné faktury bylo vedeno snahou vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a ČSOB, o čemž věděly obě účastnice, a rovněž v době plnění neexistoval žádný dluh žalobkyně vůči žalované. Odvolací soud považoval za správný rovněž závěr soudu prvního stupně, že sporná faktura byla fakturou zálohovou a platba nebyla za údajný převod know-how, nýbrž platbou na očekávané budoucí závazky vzniklé z realizačních smluv. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani to, že žalovaná na faktuře neurčitě uvedla, že jde o převod know-how, ani to, že žalobkyně požaduje vrácení pouze části plnění poskytnutého podle předmětné faktury. Odvolací soud rovněž uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, když neprovedl žalovanou navržené důkazy výpověďmi M., jeho manželky a dalších svědků a listinami, neboť žalovaná neuvedla konkrétní tvrzení, která by měla uvedenými důkazy být prokázána. Odvolací soud proto uzavřel, že odvolání není důvodné, neboť soud prvního stupně přihlédl ke všem relevantním skutečnostem tvrzeným žalovanou, nezatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dospěl z provedených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho právní posouzení věci je rovněž správné.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. zaprvé v tom, že skutkové závěry odvolacího soudu vycházející ze skutkových závěrů soudu prvního stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Konkrétní rozpor spatřovala dovolatelka v tom, že soudy uzavřely, že plnění sporné faktury bylo vedeno snahou vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a ČSOB, která vázala počátek čerpání sjednaného úvěru na proinvestování částky 6 milionů Kč z vlastních zdrojů žalobkyně na poradenské služby. Podle žalované ovšem znění sporné faktury neodpovídá podmínkám úvěrové smlouvy, konkrétně čl. I. odst. 2 písm. e) úvěrové smlouvy. Pokud tedy soudy dovodily povahu faktury jako zálohové s odkazem na to, že šlo o snahu naplnit podmínky úvěrové smlouvy, je jejich skutkové zjištění o povaze faktury v extrémním rozporu s důkazem provedeným úvěrovou smlouvou. Na základě toho dospěly soudy k nesprávnému právnímu závěru o bezdůvodném obohacení žalované. Dovolatelka na podporu své argumentace odkázala na několik rozhodnutí Ústavního soudu, podle nichž může nesprávné právní posouzení vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, resp. se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Relevantní otázka procesního práva se tak dle judikatury Ústavního soudu může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Dále dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení otázky uznání závazku a přesunu důkazního břemene. Konkrétně šlo o posouzení, zda plněním žalobkyně podle předmětné faktury došlo k uznání dluhu podle §407 odst. 3 obch. zák. a tím i k přenosu důkazního břemene na žalobkyni. Dovolatelka argumentovala tím, že ačkoli citované ustanovení upravuje uznání závazku částečným plněním, je nepochybné, že pokud dlužník dobrovolně uhradí celý dluh, musí se uvedené ustanovení podle argumentu logického výkladu „a minori ad maius“ vztahovat i na situaci zaplacení celého závazku. Dovolatelka pak odkázala na řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se účinků uznání závazku a přenosu důkazního břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníka.
Poslední námitka dovolatelky se týkala nevyslechnutí znalce, který zpracoval znalecký posudek pro žalobkyni, na jehož základě žalobkyně požadovala vrácení částky 2 892 000 Kč (žalovaná částka) z celkové částky (5 950 000 Kč) zaplacené na základě sporné faktury. Dovolatelka uvedla, že opakovaně od počátku řízení napadala správnost tohoto znaleckého posudku vypracovaného Ing. Pavlem Trčkou. Namítala, že v takovém případě soudy měly provést výslech znalce podle §137 o. s. ř., což neučinily a zatížily tak řízení vadou. Dovolatelka v tomto směru poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, podle něhož soud nesmí upustit od výslechu znalce mimo jiné tehdy, vznáší-li účastník řízení proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné výhrady), jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od citovaného rozsudku dovolacího soudu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná v dovolání opakuje své účelové výhrady, které uplatnila již v předchozím řízení. Žalobkyně pak s jednotlivými věcnými námitkami žalované stručně polemizovala a vyvracela je; závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázky formulované dovolatelkou nezaloží přípustnost dovolání.
Jestliže dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení otázky uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. za situace, kdy dlužník plnil nikoli částečně, ale uhradil celý dluh, nelze jí přisvědčit v její argumentaci, že i úplným uhrazením závazku dojde k uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. a tím k přenosu důkazního břemene na dlužníka. Totožná otázka již byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3930/2015, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smyslem a účelem daného ustanovení je usnadnit věřiteli vymáhání zbytku dluhu, jestliže dlužník již částečně plnil a zároveň bylo možné z jeho jednání usuzovat, že částečným plněním uznává i zbytek závazku. Věřitelova pozice se zlepšuje díky vyvratitelné domněnce existence závazku, kterou §407 odst. 3 obchodního zákoníku zakládá, přičemž důkazní břemeno je tímto přeneseno na dlužníka. Naproti tomu výklad, podle kterého by se mělo předmětné ustanovení vztahovat nejen na plnění částečné, ale i na úhradu celého závazku, nelze přijmout, neboť je v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení. Pokud by se ustanovení §407 odst. 3 obchodního zákoníku vztahovalo i na úhradu závazku v plné výši, pak by již vyvratitelná domněnka věřiteli nikterak neprospívala, neboť ten již požadované plnění v celé výši obdržel. Nebyl by tedy naplněn účel daného ustanovení. Naopak by takový výklad znamenal zásah do právní úpravy bezdůvodného obohacení, pokud by každé plnění požadované věřitelem a uhrazené v plné výši, byť bez právního důvodu, bylo posuzováno jako uznání závazku. Tímto by došlo ke ztížení procesní pozice žalobce ve sporu o bezdůvodné obohacení, neboť díky vyvratitelné domněnce a obrácení důkazního břemene by bylo na žalobci, aby prokázal, že plnil bez právního důvodu.
Z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že úhrada závazku v plné výši nepředstavuje uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. Soudy se tak neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak namítala dovolatelka, když dospěly k závěru, že plněním žalobkyně na spornou fakturu nedošlo k uznání závazku. Odvolací soud ovšem k tomuto správnému právnímu závěru dospěl na základě nesprávné úvahy, neboť vycházel z toho, že i úhradou celého závazku může dojít k uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák., a v řešené věci závěr o tom, že k uznání závazku ze strany žalobkyně nedošlo, dovodil z jiných okolností, konkrétně z toho, že žalobkyně předmětnou částku zaplatila z důvodu snahy vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy uzavřené mezi ní a ČSOB, o čemž věděly obě účastnice, jakož i o tom, že žádný dluh žalobkyně vůči žalované v té době neexistoval. Ačkoli tedy odvolací soud vycházel z nesprávné úvahy, dospěl k závěru, který je ve výsledku v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz výše usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3930/2015) a otázka formulovaná dovolatelkou tak nezaloží přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání rovněž nezaloží ani dovolatelčina námitka extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, které dovolatelka spatřovala v tom, že soudy učinily závěr o zálohovosti faktury s odůvodněním, že žalobkyně fakturu zaplatila vedena snahou vyhovět podmínkám úvěrové smlouvy, ačkoli ze znění úvěrové smlouvy podle dovolatelky nevyplývá, že zaplacení faktury za „převod know-how“ naplnilo podmínky úvěrové smlouvy. Jakkoli lze souhlasit s dovolatelčinými odkazy na příslušnou judikaturu Ústavního soudu týkající se toho, že za určitých podmínek mohou i procesní otázky týkající se zjišťování skutkového stavu založit přípustnost dovolání, nelze jí v její argumentaci v řešené věci přisvědčit. Její námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je totiž pro řešenou věc irelevantní. Soudy totiž dospěly k závěru o zálohové povaze faktury nejen na základě toho, že byla žalobkyně údajně vedena snahou naplnit úvěrové podmínky předmětné úvěrové smlouvy, ale také (a především) na základě toho, že žalovaná v řízení neprokázala žádný v době plnění faktury existující dluh žalobkyně vůči žalované. Žalovaná tedy v řízení neprokázala, na základě jakého právního důvodu jí žalobkyně plnila (a k uznání závazku a tím i přenosu důkazního břemene na žalobkyni nedošlo – viz argumentace výše), a na závěru soudů o bezdůvodném obohacení žalované by tak nic nezměnila ani dovolatelčina námitka, že z faktury a ze znění úvěrové smlouvy nelze dovodit, že žalobkyně byla vedena snahou vyhovět úvěrovým podmínkám. Ani tato otázka dovolatelky proto nezaloží přípustnost dovolání, neboť její řešení není pro napadené rozhodnutí podstatné (k povinnosti dovolatelky formulovat právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2019).
Napadené rozhodnutí nespočívá ani na poslední dovolatelčině otázce týkající se nevyslechnutí znalce v případě vznesení námitek účastnicí řízení proti znaleckému posudku. Dovolatelkou zpochybňovaný znalecký posudek si žalobkyně nechala vypracovat pro své potřeby a podle něj určila, jakou částku učiní předmětem řízení. Určení, jaké částky se bude žalobkyně domáhat po žalované (tedy vymezení předmětu řízení) náleží v civilním řízení sporném toliko žalobkyni. Soud pak žalovanou částku žalobkyni přiznal nikoli na základě předmětného znaleckého posudku, ale na základě vlastního právního posouzení. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že námitky žalované ke znaleckému posudku jsou irelevantní, neboť žalobkyně znalecký posudek nechala vypracovat pro své účely, aniž by to byla její povinnost, neboť se mohla domáhat i celé částky, kterou na základě sporné faktury zaplatila. Otázka, zda soudy měly povinnost znalce vyslechnout, tak není pro řešený spor relevantní, neboť její řešení by nemělo žádný vliv na výsledek sporu (viz výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu k nezbytnosti formulovat v dovolání otázku, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou dovolacího soudu týkající se uznání závazku podle §407 odst. 3 obch. zák. a na řešení zbývajících otázek dovolatelky napadené rozhodnutí nespočívá. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 2. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu