ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.40.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 40/2021-696
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně V. P. – agentura XY , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze, Poříčská 2082, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení 127.110,65 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 296/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2020, č. j. 15 Co 139/2020-657, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 9. 2019, č. j. 17 C 296/2004-632, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4.737,96 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 122.372,69 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení vůči státu a mezi účastníky (výrok III. až V.).
K odvolání žalobkyně odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl odvolání proti I. a V. výroku rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku II. o věci samé a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. V konkrétnosti dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázky:
(i) „ Zda odvolací soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když odmítl odvolání žalobkyně proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně I. a V.
(ii) Zda je možné přerušit poskytování domácí péče, když ta byla indikována lékařem ještě za trvání smlouvy a měla určitý přesah do dalšího měsíce.
(iii) Zda je to žalobkyně, kdo má povinnost zajistit předání pacientů jiným smluvním zařízením.
(iv) Zda znalecký posudek Fakultní nemocnice Hradec Králové má povahu znaleckého posudku, když jej vypracoval subjekt, který k tomu nemá oprávnění, když má uvedenu znaleckou specializaci pouze pro oblast soudního lékařství, určování otcovství na základě krevní zkoušky a psychiatrie.
(v) Zda může zdravotní sestra, která má jako znalkyně odbornou specializaci ,ošetřovatelství – všeobecná sestra‘, přezkoumávat správnost závěrů znaleckého posudku zpracovaného VFN v Praze, jak jí uložil soud prvního stupně. “
Dovolatelka dále zpochybňuje správnost výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, kdy dle dovolatelky „ náklady jí (žalované) vzniklé v souvislosti s právním zastoupením advokátem nelze považovat za účelně vynaložené “. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje na nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Námitky, jimiž dovolatelka brojí proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud odmítl odvolání proti I. a V. výroku rozsudku soudu prvního stupně, přípustnost dovolání založit nemohou. Dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. totiž dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Dle §229 odst. 4 o. s. ř. pak účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout mj. pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Dovolání tak v části směřující do prvního výroku rozhodnutí odvolacího soudu není objektivně přípustné dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládají ani dovolatelkou formulované otázky (ii) ohledně „ přerušení poskytování domácí zdravotní péče okamžikem skončení smlouvy “ a (iii) „zda má žalobkyně povinnost zajistit předání pacientů jiným smluvním zařízením “, neboť na posouzení těchto právních otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Pro rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, bylo určující zjištění, že mezi žalobkyní a žalovanou v rozhodné době nebyla uzavřena smlouva o poskytování zdravotní péče ve smyslu §17 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném v době poskytování zdravotní péče, a současně, že žalobkyní poskytovaná péče nebyla péčí nutnou a neodkladnou ve smyslu tohoto ustanovení. Odvolací soud měl za prokázané, že na základě závěrů revizních znaleckých posudků vyplynulo, že služby poskytované dovolatelkou nelze považovat za péči nutnou a neodkladnou. V tomto směru není pro právní posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku rozhodná ani otázka, zda je možné přerušit poskytování domácí zdravotní péče okamžikem skončení smlouvy (ii), ani otázka, zda má žalobkyně povinnost zajistit předání pacientů jiným smluvním zařízením (iii). Vzhledem k tomu, že dovolatelka formulovala otázku, která není pro napadené rozhodnutí relevantní, nemohla tato otázka založit přípustnost dovolání. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani další okruh dovolacích námitek, kterými dovolatelka namítá, že znalecký posudek nebyl vypracován osobou k tomu odborně způsobilou. V části dovolání, ve které dovolatelka namítá nesprávný postup odvolacího soudu, respektive soudu prvního stupně v otázce jmenování znalce, není dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nadto lze pouze v obecné rovině doplnit, že Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., "státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost" (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství, sp. zn. Cpj 161/79, která byla uveřejněna pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně se od uvedených závěrů neodchýlil, když náležitě uvedl důvody, které vedly k zadání revizních znaleckých posudků. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že ke dni 5. 1. 2012 neexistoval žádný znalecký ústav či znalec posuzující domácí péči, a že proto bylo vypracování posudku po souborech pacientů zadáno Fakultní nemocnici Hradec Králové, která sestavila znaleckou komisi ze specialistů na ošetřovatelskou péči, a znalkyni PhDr. Haně Plaché – soudní znalkyni v oboru zdravotnictví, specializace – ošetřovatelství.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se hodnocení znaleckého posudku platí, že soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod č. 38 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). V souladu s uvedenými zásadami hodnocení znaleckých posudků postupovaly soudy obou stupňů, když odůvodnily, které ze znaleckých posudků a z jakých důvodů pojaly za podklad pro svá rozhodnutí, stejně tak uvedly důvody, pro které bylo vypracování znaleckého posudku zadáno osobám se specializací na ošetřovatelskou péči.
V části, ve které směřuje dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu