ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.515.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 515/2021-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce P. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Melkusem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, PSČ 110 00, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, zastoupené Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, PSČ 140 00, o zaplacení 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 121/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 13 Co 99/2020-125, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 13 552 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 11. 2019, č. j. 26 C 121/2019-86, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Mezi účastníky byla dne 16. 12. 2016 uzavřena pojistná smlouva o havarijním pojištění vozidla zn. XY RZ XY, jejíž součástí byly všeobecné pojistné podmínky. Dne 18. 2. 2018 došlo k dopravní nehodě, při které došlo ke škodě na vozidle převyšující 100 000 Kč a k poškození majetku cizích osob; viníkem nehody byl žalobce, který po nehodě místo nehody opustil a nepřivolal policii. Nehoda byla šetřena a žalobce byl příkazem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 8. 2018, č. j. MHMP 1249290/2018/Cho, shledán vinným tím, že dne 18. 2. 2018 při řízení motorového vozidla nesplnil povinnost stanovenou zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, čímž způsobil dopravní nehodu. Přestože byla způsobena hmotná škoda na majetku třetí osoby, žalobce nesplnil svoji povinnost ohlásit nehodu neprodleně policistovi, nezdržel se jednání, které by bylo na újmu řádnému vyšetření dopravní nehody, nesetrval na místě dopravní nehody a místo nehody opustil, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. Žalobce dne 24. 2. 2018 nahlásil u žalované pojistnou událost, kterou žalovaná eviduje pod č. XY, přičemž v rámci likvidace pojistné události žalovaná zcela odmítla vyplatit pojistné plnění s odkazem na Všeobecné pojistné podmínky pro havarijní pojištění vozidel H350/14, zejména s odkazem na čl. 16 a 18. Důkazní návrh žalobce vznesený na jednání soudu, konkrétně návrh na vyhotovení znaleckého posudku ohledně zjištění, že zdravotní stav žalobce odůvodňoval opuštění místa nehody v důsledku šoku, aniž by žalobce tvrdil, že utrpěl poškození zdraví, soud prvního stupně považoval za nadbytečný a uvedl, že provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé.
Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval relevantní ustanovení o pojištění a inkorporaci pojistných podmínek (§1751 odst. 1 o. z., §2758 odst. 1 o. z. a §2774 o. z.), dále uvedl, že na řešenou věc dopadá také §47 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně uzavřel, že skutečnost, že žalobce opustil místo nehody, nebyla patrně na překážku obecnému zjištění nehodového děje, tedy toho, jak k nehodě došlo a kdo ji zavinil. Soud ovšem také zdůraznil, že žalovaná jako pojišťovna má oprávněný zájem na prošetření dalších okolností škodné události, zejména na zjištění toho, zda není dán některý z důvodů pro uplatnění výluk z pojištění či snížení pojistného plnění (např. ověření, zda řidič nebyl pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky). Soud poukázal na to, že pojistné podmínky přímo stanovily povinnost postupovat v případě škodní události v souladu s povinnostmi uloženými obecně závaznými předpisy, což žalobce neučinil. Soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce po nehodě nepostupoval v souladu s právními předpisy, vzniklo žalované právo na snížení pojistného plnění podle čl. 18 pojistných podmínek. Soud prvního stupně poukázal také na to, že žalobce nahlásil pojistnou událost až šest dní po nehodě, čímž rovněž porušil pojistné podmínky, neboť podle čl. 16 bodu 1 písm. b) měl pojistnou událost oznámit pojistiteli bez zbytečného odkladu. Soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že čl. 18 pojistných podmínek je překvapivým a tedy neúčinným ujednáním; pojišťovna má totiž oprávněný zájem na prošetření pojistné události a relevantních okolností jejího vzniku a je logické, že pokud pojistník prošetření svým jednáním znemožní, vymíní si pojišťovna právo na krácení pojistného plnění, a to v případě závažného porušení povinností i na krácení v plném rozsahu. Podle soudu je tak uvedené ujednání v pojistných vztazích obvyklé a není překvapivé. Soud proto uzavřel, že žalobce po dopravní nehodě nepostupoval podle zákona, neboť nehodu neohlásil policii a nesetrval na místě do jejího příjezdu, čímž ve vztahu k žalované porušil smluvní povinnost, znemožnil řádné prošetření pojistné události a založil tak právo žalované na odmítnutí pojistného plnění.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 13 Co 99/2020-125, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Ohledně právního posouzení uvedl, že je třeba vycházet z §2758 o. z. a násl. upravujících pojištění a zejména však z pojistných podmínek (dále také „VPP“), které jsou podle §2774 o. z. součástí uzavřené pojistné smlouvy a podrobně upravují práva a povinnosti smluvních stran. Odvolací soud vycházel především z čl. 16 VPP upravujícího povinnosti v případě vzniku pojistné události a z čl. 18 VPP upravujícího možnost pojistitele krátit pojistné plnění či jej vůbec neposkytnout. Konkrétně odvolací soud uzavřel, že žalobce bezprostředním opuštěním místa nehody znemožnil provést bezprostřední šetření ohledně osoby škůdce, která navíc byla viníkem nehody, což odvolací soud shledal jako zásadní pro posouzení podmínek pro pojistné plnění. Uvedeným jednáním žalobce podle soudu naplnil předpoklady čl. 18 odst. 3 písm. b) bod ii) VPP, podle kterého pojistitel neposkytne pojistné plnění, pokud pojistník, pojištěný nebo jiná osoba, která uplatňuje právo na pojistné plnění, porušila některou z povinností uvedených v čl. 16 odst. 1 písm. e) a i). Podle odvolacího soudu totiž žalobce porušil čl. 16 odst. 1 písm. e) VPP upravujícího povinnost pojistníka, pojištěného či jiné osoby, která uplatňuje právo na pojistné plnění, umožnit pojistiteli veškerá šetření nezbytná pro posouzení nároku na pojistné plnění a jeho výši, předložit k tomu veškeré doklady, které si pojistitel vyžádá, umožnit prohlídku poškozeného automobilu a zajistit důkazy o vzniku škody a její výši. Odvolací soud uvedl, že prohlídka automobilu na místě nehody policejním orgánem byla provedena, neboť policii přivolala třetí osoba, ovšem nezbytným šetřením pro posouzení nároku na pojistné plnění je i šetření ohledně osoby škůdce (v řešeném případě pojištěného v době dopravní nehody). Odvolací soud tedy uzavřel, že nemohlo-li být provedeno žádné šetření o osobě pojistníka (např. kvůli zjištění, zda nehodu nezpůsobil pod vlivem návykových látek, což může být samo o sobě důvodem pro neposkytnutí pojistného plnění podle čl. 18 odst. 2 písm. c) VPP), nemohlo dojít k posouzení nároku jako takového a žalovaná důvodně neposkytla pojistné plnění. Odvolací soud rovněž uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když odmítl důkazní návrh na vyhotovení znaleckého posudku, který by měl potvrdit, že žalobce opustil místo nehody v důsledku šoku. Podle odvolacího soudu by takový důkaz nemohl ve věci nic přinést, neboť takovou otázku nelze ani znalecky posuzovat zpětně. Odvolací soud se naopak neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pojistná událost nebyla ohlášena bez zbytečného odkladu, ovšem tato otázka neměla vliv na posouzení nároku jako takového.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho mínění spočívá na řešení otázky hmotného a otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Dovolatel namítal, že nebyly naplněny podmínky pro neposkytnutí pojistného plnění žalobci ze strany žalované a že odvolací soud tuto otázku nesprávně posoudil. Dovolatel namítal, že teprve odvolací soud podřadil jím posuzované skutečnosti pod konkrétní ujednání VPP, a to navíc nesprávně. Podle dovolatele bylo na žalované, aby odmítnutí pojistného plnění řádně a konkrétně odůvodnila, což neučinila, a odvolací soud se snažil zhojit nedostatečnost jejích tvrzení tak, že na základě chybějících tvrzení žalované a nedostatečných skutkových zjištění nesprávně vykládá a dovozuje podmínky pro krácení (odmítnutí) pojistného plnění. Dovolatel namítal, že žádný z důvodů vymezených v čl. 18 odst. 3 VPP, příp. výluk z pojištění upravených v čl. 19 VPP, nebyl naplněn. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně vyložil smluvní ujednání a věc nedostatečně právně posoudil. Poukázal na to, že Nejvyšší soud již projednával podobné případy týkající se práv a povinností mezi pojistitelem a pojištěným; konkrétně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, podle něhož porušení povinnosti ohlásit dopravní nehodu policii nemusí mít za následek nemožnost či podstatné ztížení zjištění okolností rozhodných pro posouzení nároku na pojistné plnění a na jeho výši. Dovolatel také odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, podle něhož nemusí být opuštěním místa nehody šetření ztíženo, pokud nebylo prokázáno, v jakém směru konkrétně nemohl pojistitel průběh nehody řádně vyšetřit. Dovolatel namítal, že odvolací soud k těmto závěrům nepřihlédl a nyní projednávanou věc posoudil opačně než Nejvyšší soud.
Dovolatel dále namítal neprovedení navržených důkazů potřebných k prokázání rozhodných skutečností, v důsledku čehož bylo zasaženo do jeho práva na soudní a jinou právní ochranu. Dovolatel uvedl, že soudy obou stupňů vytýkaly žalobci vzdálení se z místa nehody, ale neposkytly mu prostor k prokázání příčin takového skutkového děje. Dovolatel konkrétně navrhoval nechat vyhotovit znalecký posudek k prokázání, že místo nehody opustil v důsledku šoku. Nyní dovolatel namítá, že soud prvního stupně se s jeho návrhem v rozsudku nijak nevypořádal a neodůvodnil neprovedení navrženého důkazu. Na nesprávný postup pak dle dovolatele navázal odvolací soud, který uzavřel, že znalecký posudek o psychickém stavu žalobce bezprostředně po dopravní nehodě, který by měl prokázat, zda byl v šoku, by ve věci nemohl nic přinést, neboť tuto otázku nelze ani znalecky posuzovat zpětně. K závěru odvolacího soudu dovolatel uvedl, že naopak musí být postaveno najisto, zda nastaly „důvody hodné zvláštního zřetele“ vylučující postih žalobce, a odkázal na to, že nejbližší právní norma k uvedenému skutkovému stavu věci je §10 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), tyto důvody blíže nevymezuje a je věcí soudu, aby je vyhodnotil. Dovolatel rovněž poukázal na to, že v řízení o regresním nároku nynější žalované jako pojistiteli proti žalobci jako pojištěnému, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2, přistoupil soud k důkaznímu návrhu na vypracování znaleckého posudku pro posouzení, zda nastaly důvody hodné zvláštního zřetele pro nesplnění povinností pojištěného.
Dovolatel s ohledem na uvedené namítal, že soudy procesně nepostupovaly správně, naopak postupovaly v rozporu s povinností zjistit skutkový stav věci a řešený případ je typickým případem tzv. opomenutých důkazů, které zakládají nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podle dovolatele se soud prvního stupně v rozsudku nijak nevypořádal s jeho návrhem na provedení znaleckého zkoumání a neodůvodnil neprovedení navrženého důkazu. K otázce opomenutých důkazů dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, podle něhož důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, zakládají nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Dovolatel odkázal také na závěry rozhodovací praxe, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, a na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, podle které je právní otázkou i otázka, zda příslušné soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní ustanovení. Dovolatel také poukazoval na to, že je na žalované, aby prokázala skutečnosti odůvodňující odmítnutí pojistného plnění, a odkázal také na to, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015, musí být prokázána existence skutečností odůvodňující odmítnutí pojistného plnění. Dovolatel rovněž namítal, že soudy porušily procesní zásadu rovnosti stran, když odvolací soud svou činností nahrazoval povinnost tvrzení za žalovanou.
Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů a považuje dovolání žalobce za nedůvodné. Žalovaná rozporovala námitky v dovolání týkající se toho, že netvrdila okolnosti odůvodňující neposkytnutí pojistného plnění; poukázala na to, že její vyjádření k žalobě i vyjádření k odvolání obsahovala výčet smluvních i zákonných povinností, které žalobce porušil a které na základě VPP opravňovaly žalovanou k nevyplacení pojistného plnění. Žalovaná následně shrnula svoji dosavadní argumentaci a uzavřela, že žalobce svým jednáním nesplnil povinnost upravenou v čl. 16 odst. 1 písm. e) VPP a naplnil tak podmínky pro odmítnutí pojistného plnění podle čl. 18 odst. 3 písm. b) bodu ii) VPP. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud potvrdil napadené rozhodnutí a přiznal jí náhradu nákladů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatel u svých námitek ohledně nesprávného právního posouzení podmínek pro neposkytnutí pojistného plnění ze strany žalované sice neformuloval konkrétní otázku hmotného práva, ovšem z obsahu dovolání vyplývá, že se jedná o otázku výkladu smluvních ujednání obsažených ve všeobecných pojistných podmínkách, konkrétně toho, zda předmětná ujednání opravňovala žalovanou k odmítnutí pojistného plnění. S dovolatelem ovšem nelze souhlasit v jeho námitce, že odvolací soud předmětná ujednání nesprávně vyložil a že se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou dovolatel poukazoval.
Odvolací soud posuzoval, zda žalovaná oprávněně odmítla poskytnutí pojistného plnění, přičemž vycházel z čl. 18 odst. 3 písm. b) bod ii) VPP, podle kterého pojistitel neposkytne pojistné plnění, pokud pojistník, pojištěný nebo jiná osoba, která uplatňuje právo na pojistné plnění, porušila některou z povinností uvedených v čl. 16 odst. 1 písm. e) a i). Následně odvolací soud posuzoval, zda žalobce porušil některou z povinností, na které odkazuje citovaný článek 18 odst. 3 písm. b) bod ii) VPP a dospěl k závěru, že žalobce porušil čl. 16 odst. 1 písm. e) VPP upravujícího povinnost pojistníka, pojištěného či jiné osoby, která uplatňuje právo na pojistné plnění, umožnit pojistiteli veškerá šetření nezbytná pro posouzení nároku na pojistné plnění a jeho výši, předložit k tomu veškeré doklady, které si pojistitel vyžádá, umožnit prohlídku poškozeného automobilu a zajistit důkazy o vzniku škody a její výši. Pro řešenou věc bylo podstatné, že dovolatel svým jednání znemožnil učinit bezprostřední šetření ohledně osoby škůdce tím, že místo nehody opustil. Šetření osoby škůdce (v řešené věci žalobce) pak bylo podle odvolacího soudu nezbytné pro posouzení nároku na pojistné plnění (např. kvůli zjištění, zda byl škůdce pod vlivem návykových látek či nikoli). Pokud k takovému šetření vinou jednání žalobce nedošlo, žalovaná nemohla relevantně posoudit nárok na pojistné plnění.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud vyložil a aplikoval příslušná ujednání všeobecných pojistných podmínek na zjištěný skutkový stav a dostatečně vyložil své úvahy, aniž by se odchýlil od obecných pravidel pro výklad právního jednání formulovaných zákonem (§555 a §556 o. z.) a reflektovaných v rozhodovací praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017). K dovolatelově odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2007/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolací soud podotýká, že citovaná rozhodnutí nelze na řešenou věc vztáhnout, neboť v nich Nejvyšší soud řešil odlišnou právní situaci, konkrétně výklad a aplikaci §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, tedy otázku podmínek regresu pojišťovny po škůdci. Pro nyní řešenou věc je však relevantní výklad předmětných ujednání pojistných podmínek a posouzení, zda jednáním žalobce došlo k jejich porušení a k naplnění důvodů k odmítnutí pojistného plnění, nikoli výklad §10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že nelze přisvědčit ani dovolatelově námitce vztahující se k tomu, že odvolací soud aplikací konkrétních ujednání pojistných podmínek nahradil chybějící tvrzení žalované ohledně toho, proč odmítla pojistné plnění. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že žalovaná ve vyjádření k odvolání odkazovala na totožná ujednání pojistných podmínek, která posléze aplikoval i odvolací soud. Nadto dovolací soud připomíná, že soud není vázán právním názorem účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2237/2013) a je tak na soudu, jak zjištěný skutkový stav posoudí po právní stránce.
Ani druhá dovolatelova otázka týkající se opomenutého důkazu, konkrétně toho, zda má soud povinnost odůvodnit, proč nevyhověl důkaznímu návrhu, nezaloží přípustnost dovolání, neboť soudy obou stupňů se v tomto ohledu neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe. Dovolateli nelze přisvědčit v jeho námitce, že se soudy nevypořádaly s jeho návrhem na vypracování znaleckého posudku a neodůvodnily neprovedení důkazního návrhu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že další důkaz navržený žalobcem při jednání, a to návrh na vypracování znaleckého posudku ohledně toho, zda byl žalobce po nehodě v šoku či nikoli, považoval soud za nadbytečný s tím, že provedené důkazy jsou dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. Stejně tak odvolací soud v rozsudku uvedl, že znalecký posudek navrhovaný žalobcem by ve věci nemohl nic přinést, neboť nelze zpětně posuzovat znalecky otázku psychického stavu žalobce bezprostředně po nehodě. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací se zabývaly důkazním návrhem žalobce a odůvodnily, proč navržený důkaz neprovedly. Soudy se tak neodchýlily od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, podle něhož důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, zakládají nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že soudy měly dostatek provedených důkazů potřebných k rozhodnutí ve věci a nedopustily se porušení práva na spravedlivý proces, když považovaly důkazní návrh žalobce za nadbytečný. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že se soudy obou stupňů neodchýlily od judikatury, podle níž je soud povinen své rozhodnutí založit na skutkovém stavu zjištěném v souladu se zákonem, přičemž v odůvodnění soudního rozhodnutí má ozřejmit, které skutečnosti má soud za prokázané, které naopak nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký závěr o skutkovém stavu učinil (§157 odst. 2 o. s. ř.). K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018., sp. zn. 22 Cdo 5649/2017.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud k dovolatelově argumentaci, že v řízení bylo na místě zkoumat, zda nastaly „důvody hodné zvláštního zřetele“ vylučující postih žalobce podle §10 odst. 1 písm. b) a c) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jako právní normy nejbližší posuzovanému skutkovému stavu, uvádí, že v nyní řešené věci se jednalo o posouzení, zda jednání žalobce naplnilo důvody pro odmítnutí pojistného plnění sjednané ve všeobecných pojistných podmínkách, nikoli o posouzení práva pojišťovny na regres vůči žalobci, které upravuje právě výše zmíněné ustanovení a které je předmětem jiného řízení mezi žalobcem a žalovanou, na což v dovolání žalobce sám poukázal.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu