ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.680.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 680/2021-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně C. B. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Leonou Hartman, advokátkou se sídlem v Brně, Vranovská 45/1, PSČ 614 00, proti žalované P. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, o zaplacení částky 744 690 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 291/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č. j. 23 Co 208/2020-172, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 036 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 1. 2020, č. j. 18 C 291/2017-142, zastavil řízení co do částky 255 310 Kč (výrok I), dále zamítl návrh žalobkyně na zaplacení částky 744 690 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl návrh v té části, kterou se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení z částky 255 310 Kč od 1. 1. 2015 do zaplacení (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Jednalo se o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho mezitímní rozsudek ze dne 20. 2. 2019, č. j. 18C 291/2017-94, byl zrušen pro nepřezkoumatelnost usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 23 Co 156/2019-109, a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Účastníci spolu od roku 2012 do konce roku 2014 jednali o společném projektu, a to provozování XY, s tím, že žalobkyně by do pivovaru dodávala pivo dle vlastní receptury a žalovaná by zde provozovala restauraci. V rámci jednání o společném projektu probíhala mezi účastníky obsáhlá e-mailová komunikace; účastníci si zasílali návrhy smluv týkající se vzájemné spolupráce (smlouvu o podnájmu, smlouvu o prodeji piva a licenční smlouvu), a to včetně připomínek k jednotlivým částem smluv, které upravovali a doplňovali. V roce 2013 byly vytvořeny od každé smlouvy o podnájmu a prodeji piva celkem čtyři verze a každý z účastníků sděloval druhému své připomínky k obsahu smluv, které jsou graficky vyznačeny v návrhu smluv. V průběhu roku 2014 účastníci jednali o smlouvě o podnájmu, na základě které měla žalovaná jako nájemkyně budovy nacházející se na pozemku č. XY v k. ú. XY podnajmout žalobkyni nebytové prostory specifikované ve smlouvě s tím, že žalobkyně jako podnájemnice bude tyto prostory užívat za účelem podnikání pro pivovarnictví a sladovnictví. Cena za podnájem měla být ve výši 2 Kč za každý vyvařený litr piva. Smlouva o prodeji piva byla koncipována tak, že žalobkyně jako prodávající bude provozovat minipivovar v prostoru, který jí žalovaná dá do podnájmu, a žalovaná jako kupující bude pivo odebírat. Cena za litr piva měla být uvedena v ceníku, který měl tvořit přílohu smlouvy, s tím, že cena se bude odvíjet od ceny referenčního piva, kterým měla být značka Pilsner Urquell. Účastníci rovněž v průběhu jednání o uzavření smluv jednali o zaevidování ochranné známky XY. V průběhu jednání o uzavření smluv došlo také ke zveřejnění účastníky předpokládaného záměru na provozování společného pivovaru v periodiku vydávaném městskou částí XY. Žalobkyně v souvislosti s předpokládaným společným projektem nechala vyrobit sklo na podávání piva s logem XY; rovněž nechala vyhotovit různé varianty technického řešení pro umístění minipivovaru do prostor, které měly být žalobkyni dány do podnájmu, s tím, že technické řešení bylo konzultováno se žalovanou. E-mail ze dne 13. 10. 2014 byl určený jako interní zpráva žalované adresovaný ostatním jednatelům žalované a týkal se otázek souvisejících s podnájemní smlouvou a ochrannou známkou. V e-mailu ze dne 31. 10. 2014 pak právní zástupce žalované sdělil p. K. a p. C. (jako dalším osobám jednajícím za žalovanou) připomínky k návrhům zaslaným p. Ch. (za žalobkyni) s tím, že kromě jiného si musí vyjasnit, které pivo bude referenční pivo. E-mail ze dne 8. 11. 2014 od p. K. zaslaný p. C. a p. K. se týkal průběhu dosavadních jednání a žalobkyně v něm vyjádřila obavy ohledně možného ukončení spolupráce v případě, že žalovaná bude trvat na snížení ceny piva. Z e-mailu ze dne 23. 11. 2014 zaslaného p. Ch. p. C. vyplývá, že účastníci o ceně piva stále jednají. Zároveň byl zaslán návrh ceníku s tím, že vzhledem k objemům bude mít žalovaná lepší cenu a z každého prodaného piva bude mít lepší nájemné.
Po právní stránce soud prvního stupně aplikoval §1729 o. z. a uvedl, že jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu není ukončení jednání protistranou, ale to, že taková strana připustila, aby se uzavření smlouvy jevilo jako pravděpodobné. Soud prvního stupně se zabýval tím, zda jednání mezi účastníky o smlouvách o spolupráci (smlouva o prodeji piva, smlouva o podnájmu, licenční smlouva) dospělo do takové fáze, že žalobkyně mohla důvodně předpokládat, že dojde k jejich uzavření. Soud uvedl, že splnění podmínky vysoké pravděpodobnosti uzavření smlouvy ve smyslu §1729 o. z. obecně odvisí od míry dohody stran na obsahu zamýšlené smlouvy, přičemž zásadní je dohoda na ujednáních, které se bezprostředně vztahují k základnímu důvodu, proč strany vstoupily v jednání. Soud poučil žalobkyni podle §118a o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a doložit důkazy k prokázání toho, že jednání o smlouvách dospělo tak daleko, že se jejich uzavření jevilo jako vysoce pravděpodobné, tj. že došlo ke shodě o všech základních otázkách, zejména o ceně piva. Žalobkyně ovšem po poučení tvrzení a důkazy nedoplnila s tím, že v průběhu dosavadního řízení již vše tvrdila a doložila.
Soud prvního stupně tedy uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by mezi účastníky došlo ke shodě na podstatných otázkách týkajících se vzájemné spolupráce, a to zejména na otázce dělení zisku a ceny referenčního piva, a tyto otázky byly s ohledem na plánovanou spolupráci zcela zásadní. Soud proto dospěl k závěru, že ačkoli účastníci dlouhodobě jednali o spolupráci, nedospěli do takové fáze, kdy by se dohodli na podstatných otázkách, a nebyla tak naplněna první podmínka §1729 o. z. spočívající v tom, že se uzavření smlouvy musí jevit jako vysoce pravděpodobné. Soud proto žalobu zamítl a s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby řízení co do částky 255 310 Kč zastavil.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 8. 2020, č. j. 23 Co 208/2020-172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o věci samé; ve výroku IV o náhradě nákladů řízení změnil jen tak, že výše těchto nákladů činí 209 197 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou i po provedené konkretizaci kusé a některé důkazy zopakoval. Odvolací soud zopakoval důkazy e-mailovou korespondencí a uzavřel, že pokud žalovaná na e-mail ze dne 26. 6. 2013 reagovala e-mailem dne 9. 7. 2013, v němž uvedla, že O. C. začal procházet smlouvy a jeví se mu jako „standard“ vyžadující pouze případné menší úpravy, nelze tento
e-mail považovat za odsouhlasení textu smluv, ani za odsouhlasení navrhované ceny piva. Z dalších e-mailů odvolací soud zjistil, že v průběhu roku 2014 pracovali účastníci a jejich zástupci na textu smluv, ovšem návrh smlouvy o užívání ochranné známky v té době nebyl dosud připraven. Z e-mailu ze dne 31. 10. 2014 adresovanému zástupcem žalované dalším osobám jednajícím za žalovanou bylo zřejmé, že žalovaná považovala za potřebné vyjasnit další otázky (včetně způsobu rozúčtování služeb v podnájemní smlouvě, otázky referenčního piva, otázek souvisejících s ochrannou známkou), přičemž tento e-mail byl následně přeposlán žalobkyni (J. Ch.). Z e-mailů ze dne 8. 11. 2014 a ze dne 23. 11. 2014 pak vyplynulo, že účastníci o konečné ceně piva stále jednali. Po skutkové stránce odvolací soud uzavřel, že je zřejmé, že účastníci vyjednávali tři vzájemně provázané smlouvy (smlouvu o prodeji piva, podnájemní smlouvu, licenční smlouvu), kterými hodlali upravit jednotlivé oblasti vzájemné spolupráce, a je zjevné, že každá smlouva samostatně bez spojení s dalšími smlouvami pozbývá svůj hospodářský význam. Dále bylo nepochybné, že účastníci o smlouvách vyjednávali od poloviny roku 2013, avšak ani v závěru roku 2014 nebyly veškeré podstatné aspekty spolupráce dojednány. Odvolací soud uvedl, že žalobkyní tvrzenou shodu na ceně piva nelze dovozovat z toho, že v samotném počátku jednání se osoba jednající za žalovanou vyjádřila tak, že „smlouvy se zdají být standardní“ a případné úpravy nebudou „zásadní“. Odvolací soud poukázal na to, že účastníci jednali o ceně i nadále, a rovněž uvedl, že je nerozhodné, že žalobkyně své pivo v předmětné době dodávala za konkrétní ceny jiným odběratelům (byť šlo o osoby personálně propojené se žalovanou), neboť šlo o jiné smluvní vztahy, které nemohou bez dalšího predikovat obsah jiného samostatného (teprve vyjednávaného) smluvního ujednání v budoucnu.
Ve vztahu k podnájemní smlouvě soud uvedl, že účastníci co do jejího obsahu nedospěli ke shodě o všech podstatných bodech; v závěru roku 2014 stále nebylo vyjasněno, jaký konkrétní prostor (výměra) má být předmětem užívání žalobkyně a jak bude určen její podíl na souvisejících platbách. Co se týče licenční smlouvy, její návrh nebyl připraven ještě v srpnu 2014; jedno předložené vyhotovení návrhu obsahuje komentáře, o nichž není zjištěno, jak byly vypořádány. Sama žalobkyně ještě v e-mailu ze dne 23. 11. 2014 uvádí, že licenční smlouva stále „zůstává otázkou“.
Po právní stránce odvolací soud vycházel z §1729 odst. 1 o. z. a uvedl, že nelze přisvědčit argumentaci žalobkyně, že kontraktační jednání dospěla do takové fáze, se uzavření smlouvy jevilo jako vysoce pravděpodobné. Soud uvedl, že splnění podmínky vysoké pravděpodobnosti uzavření smlouvy závisí na míře shody účastníků ohledně obsahu sjednávané smlouvy, zásadní je shoda na podstatných ujednáních. Odvolací soud poukázal na to, že u smlouvy o podnájmu a licenční smlouvy nebyly vyřešeny podstatné otázky vzájemného vztahu účastníků a u smlouvy o prodeji piva nebyli účastníci dohodnuti na ceně piva. Nelze proto dospět k závěru, že kontraktační jednání účastníků dospělo tak daleko, že by mezi nimi byla shoda na všech podstatných aspektech spolupráce, a nebylo možné tedy očekávat, že smlouvy, které by takto dosaženou dohodu fixovaly, budou skutečně uzavřeny. Soud poukázal na to, že naopak bylo zjištěno, že ohledně některých významných aspektů (nešlo jen o cenu piva u smlouvy o prodeji piva, nýbrž také o otázky předmětu podnájmu a určení podílu na souvisejících platbách u podnájemní smlouvy, a otázky licenční smlouvy) k dohodě dosud nedošlo. Žalobkyně tedy nemohla důvodně očekávat uzavření dosud nedojednaných smluv.
Podle odvolacího soudu je po právní stránce bez významu, že žalobkyně dodávala jinde vyráběné pivo jiným (byť zřejmě se žalovanou personálně propojeným) osobám, neboť samotné dodávání piva nebylo jediným bodem projednávané spolupráce; ta stála na výrobě piva přímo v pivovaru zřízeném v prostorách pronajatých žalované a dodávkách tohoto piva přímo do restaurace žalované v témže místě. Tato komplexní spolupráce se odlišuje od prostého vztahu prodávajícího a kupujícího při dodávkách jinde vyrobeného piva, může mít proto odlišné aspekty, a to i cenové. Z cenových ujednání v jiných smlouvách nelze proto pro řešenou věc nic dovozovat. Obdobně bylo podle soudu bez významu, že o záměru společné spolupráce byla informována veřejnost, neboť se tak stalo v době, kdy konkrétní aspekty spolupráce nebyly dojednány (a nedošlo k tomu ani později). Takové prohlášení adresované veřejnosti nelze vnímat jako příslib uzavření dosud nedojednaných smluv a nelze z něj dovozovat důvodné očekávání žalobkyně, že k uzavření smluv v budoucnu dojde. Ani z dalšího jednání žalované nelze dovodit důvodné očekávání žalobkyně, že smlouvy budou uzavřeny, neboť dokud není dosažena shoda na všech podstatných otázkách smluvního vztahu, nelze z jednání žalované dovozovat nic víc než to, že její zájem o faktickou realizaci byl vážný. Odvolací soud proto uzavřel, že po doplnění dokazování je třeba závěr soudu prvního stupně považovat za věcně správný.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatelka poukázala na rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se předsmluvní odpovědnosti, a to konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, podle jehož závěru je třeba považovat za protiprávní chování jednoho z potenciálních smluvních partnerů v případě, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Dovolatelka citovala také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, a rozsudek ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, a uvedla, že z rozsudků je patrné, že významným korektivem pro posouzení předsmluvní odpovědnosti je materiální rovina spočívající v dobré víře druhé strany. Podle dovolatelky citované závěry týkající se již neúčinné právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, který výslovně institut předsmluvní odpovědnosti neupravoval, lze vztáhnout v souladu se závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, i na úpravu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), konkrétně upravujícího předsmluvní odpovědnost v §1729 o. z.
Dovolatelka dále poukázala na to, že v usnesení ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2987/2019, již Nejvyšší soud dobrou víru vůbec nezmiňuje a v usnesení ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1240/2020, již výslovně uvádí, že vysoká pravděpodobnost uzavření smlouvy musí být posuzována objektivně. V kontrapozici k těmto dvěma rozhodnutím dovolatelka citovala závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018, podle něhož je při jednání o uzavření smlouvy jedna ze stran kontraktačního procesu v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté.
Podle dovolatelky senát 25 dlouhodobě při posuzování vysoké pravděpodobnosti uzavření smlouvy reflektuje dobrou víru jedné ze stran v uzavření smlouvy, naproti tomu senáty 26 a 32 se od tohoto materiálního pojetí vysoké pravděpodobnosti odklání. Podle dovolatelky pozdější judikatura nerespektuje §556 o. z. Dovolatelka namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který se podle jejího mínění řídil tou judikaturou, která pravděpodobnost uzavření smlouvy posuzuje objektivně jako dohodu na obsahu smlouvy, a nezabýval se tak dobrou vírou žalobkyně a vysokou pravděpodobnost uzavření smlouvy posuzoval ryze formálně. Opět citovala závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018, a uvedla, že odvolací soud se od tohoto rozhodnutí odchýlil, neboť z okolností jednání o spolupráci je zřejmé, že uzavření smlouvy bylo prakticky jisté, a to s ohledem na jednání žalované (konkrétně informování veřejnosti o projektu, provádění stavebních úprav v objektu pivovaru, odsouhlasení návrhů pivního skla, spolupráce na tvorbě loga apod.). Poukázala také na to, že několik měsíců dodávala žalované, resp. jejím personálně propojeným subjektům, pivo, čímž byla smlouva konkludentně plněna. Dovolatelka poukázala také na inspirační zdroj §1729 o. z., a to Evropský zákoník o smlouvách (CEC), který v čl. 6 odst. 1 výslovně uvádí, že podstatou předsmluvní odpovědnosti je ochrana dobré víry.
Dovolatelka proto uzavřela, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné, resp. neúplné, když soud nijak nezohlednil dobrou víru žalobkyně ohledně vysoké pravděpodobnosti uzavření smlouvy a omezil se jen na posouzení míry naplnění formálních předpokladů smluvní spolupráce. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobkyni přizná žalovanou částku s příslušenstvím a žalovanou zaváže k náhradě nákladů řízení; případně aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelka nijak nevymezila otázku, na jejímž základě dovozuje přípustnost dovolání. Rovněž žalovaná nesouhlasila s tvrzeným rozporem v judikatuře dovolacího soudu, neboť rozhodnutí citovaná v dovolání vychází ze stejných principů i z téže judikatury dovolacího soudu. Podle žalované odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, příp. zamítl, a uložil jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného práva vyplývající z obsahu dovolání.
Dovolatelka sice výslovně neformulovala konkrétní otázku hmotného práva, ovšem z obsahu dovolání vyplývá, že se jednalo o otázku, zda vysoká míra pravděpodobnosti uzavření smlouvy jako jedna z podmínek předsmluvní odpovědnosti podle §1729 odst. 1 o. z. je naplněna pouze v případě, kdy mezi potenciálními smluvními stranami došlo k dohodě na obsahu smlouvy a chybí pouze její formální stvrzení, či zda může být tato podmínka naplněna i v případě, kdy k dohodě nedošlo, ovšem kontraktační jednání dospěla tak daleko, že se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví jako prakticky jisté. Dovolatelka v tomto ohledu namítala, že je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a požadovala sjednocení závěru judikatury na tom, že k dohodě na obsahu smlouvy nemusí dojít, pokud jednání dospěla tak daleko, že se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví jako prakticky jisté. Následně dovolatelka vyjmenovala skutkové okolnosti, z nichž podle jejího mínění vyplývá, že se dohoda na obsahu smlouvy a její následné uzavření jevilo v řešeném případě jako prakticky jisté vzhledem k dosavadním projevům stran.
Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že by výše uvedená otázka byla způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť tato otázka je v řešeném případě pouze hypotetická. I kdyby byla tato otázka řešena podle návrhu dovolatelky tak, že pro naplnění první podmínky předsmluvní odpovědnosti podle §1729 odst. 1 o. z. nemusí dojít k dohodě na obsahu smlouvy, nýbrž postačuje, že jednání mezi potenciálními stranami dospělo tak daleko, že se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví jako prakticky jisté, nezměnilo by to nic na výsledku sporu.
Ze skutkových závěrů soudů obou stupňů, jimiž je dovolací soud vázán, totiž nelze dovodit, že by se dohoda účastníků na obsahu vyjednávaných smluv jevila jako prakticky jistá. Ze skutkových závěrů naopak vyplývá, že účastníci dlouhodobě vyjednávali o obsahu smluv a ani po přibližně roce a půl trvajících kontraktačních jednáních nedospěli k dohodě na podstatných otázkách spolupráce. Ze skutkových zjištění soudů ohledně vývoje kontraktačních jednání nelze dovodit, že by strany směřovaly k prakticky jisté dohodě na obsahu projednávaných smluv, naopak stále mezi nimi vznikaly nové otázky či opakovaně byla řešena tatáž otázka (ceny piva), aniž by byl zřejmý vývoj směřující k „prakticky jisté dohodě“. Nelze tedy uzavřít, že by se dohoda na obsahu smlouvy jevila v řešeném případě jako prakticky jistá, jak tvrdí dovolatelka a jak se snažila dovodit ze skutkových okolností (oznámení záměru veřejnosti, spolupráce na výrobě pivního skla, spolupráce na vytvoření loga), které ovšem na závěr o tom, jak daleko dospěla konktraktační jednání ohledně obsahu smluv, nemají vliv.
Z výše uvedeného je zřejmé, že otázka hmotného práva, která vyplynula z obsahu dovolání, není pro nyní projednávanou věc podstatná, neboť její řešení předestřené dovolatelkou by nic nezměnilo na závěru soudů o nedůvodnosti žaloby. K povinnosti dovolatelky předestřít v dovolání otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Jestliže dovolatelka namítala, že se odvolací soud nesprávně nezabýval její dobrou vírou v to, že smlouvy budou uzavřeny, nelze jí ani v tomto přisvědčit. Podle judikatury dovolacího soudu, na kterou dovolatelka odkazovala, konkrétně podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018, je jedna ze stran kontraktačního procesu v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví jako prakticky jisté vzhledem k dosavadním projevům stran. Z citovaného rozhodnutí tak plyne, že dobrá víra jedné z potenciálních smluvních stran v to, že smlouva bude uzavřena, se posuzuje právě podle toho, zda byla dosažena shoda na obsahu smlouvy (příp. zda se shoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví jako prakticky jisté), čímž se odvolací soud zabýval a v souladu s výše citovaným rozhodnutím dovolacího soudu dospěl k závěru, že tato podmínka předsmluvní odpovědnosti nebyla v projednávané věci naplněna.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného práva předestřené v dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu