ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.721.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 721/2021-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně RaKol s.r.o. , se sídlem v Brně, Palackého třída 200/77, identifikační číslo osoby 28338448, zastoupené JUDr. Vladimírou Marešovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tučkova 780/9, proti žalované HT Steel, a.s. , se sídlem v Brně, Ríšova 251/2, identifikační číslo osoby 28264274, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení 55.316,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 245 C 55/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, č. j. 27 Co 217/2019-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 245 C 55/2017-101, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 55.316,10 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 55.316,10 Kč s příslušenstvím (první výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý až čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když argumentuje zejména tím, že zásadní pro danou věc byla samotná smlouva o dílo, která jednoznačně vymezila povinnost zhotovitele (žalobkyně) dodržet smluvní zadání, a pro případ odchýlení se od smluveného předmětu díla byla jednoznačně smluvena domněnka vadnosti díla, a tudíž nemožnost požadovat finanční plnění z titulu pozastávky. Tvrdí, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně neprovedla dílo dle smluvního zadání, když použila odlišnou frakci kameniva. Smlouva o dílo přitom vyloučila možnost změny smluvního ujednání bez písemné formy a z provedeného dokazování vyplynulo, že k této změně obsahu závazku mezi stranami sporu nedošlo. Odvolací soud své rozhodnutí „opřel spíše o jakési ‘džentlmenské jednání‘ mezi stavbyvedoucím objednatele a zhotovitele“, což je dle názoru dovolatelky právně nepřípustné.
Výše uvedené námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu nemůže přípustnost dovolání založit právní otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Z výše uvedených námitek lze dovodit, že dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení odvolacího soudu v otázce možnosti změny smluvního ujednání bez písemné formy (bez uzavření písemného dodatku ke smlouvě). Takovou otázku ovšem odvolací soud v projednávané věci neposuzoval, respektive na takové otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pro závěr odvolacího soudu bylo určující skutkové zjištění o tom, že v předávacím protokolu ze dne 20. 10. 2014 není žádná vada díla vytčena, v předávacím protokolu není namítáno ničeho ohledně použití nevhodné frakce kameniva, že dílo bylo žalovanou převzato přesto, že žalovaná již v průběhu jeho provádění věděla, že žalobkyně provádí ložnou vrstvu z kameniva jiné frakce, než jaká byla sjednána ve smlouvě, přitom tuto vadu žalobkyni při předání díla protokolárně nevytkla. Žalovaná při kontrole zjistila, že žalobkyně v rozporu se smluvním ujednáním provádí ložnou vrstvu z jiné než smluvně sjednané frakce kameniva. Odvolací soud přitom uvedl, že pokud žalovaná záměnu frakce kameniva hodnotila natolik přísně, že ji považovala za porušení smlouvy, bylo namístě, aby situaci řešila a požadovala, aby žalobkyně zajistila nápravu a prováděla dílo řádným způsobem. Hlavní stavbyvedoucí žalované o záměně frakce kameniva po celou dobu provádění díla věděl, situaci řešil s žalobkyní i se svým nadřízeným, nicméně realizace stavby pokračovala dále a žádné konkrétní opatření řešící záměnu frakce nebylo přijato. Naopak žalobkyně pokračovala v realizaci díla, žalovaná podepisovala soupisy provedených prací, na to žalobkyně průběžně vystavovala faktury, které žalovaná hradila. Odvolací soud proto uzavřel, že hodlala-li žalovaná uplatnit v souladu s čl. VII bod 7 smlouvy právo na zadržení pozastávky ve výši 70 % z důvodu existence vad díla při jeho předání, pak bylo nezbytné, aby vadu díla spočívající v záměně kameniva žalobkyni řádně vytknula a současně přiměla žalobkyni k nápravě, zejména pak, aby tuto vadu zmínila nejpozději v předávacím protokolu. Nic z uvedeného žalovaná neučinila. Nadto odvolací soud shledal důvodnou námitku žalobkyně o opožděném vytknutí vad díla žalovanou, kdy včasnost oznámení vad díla (předmětem tohoto řízení je nárok žalobkyně na zaplacení té části pozastávky, která se vztahovala dle smluvního ujednání účastníků pouze na nedodělky a vady díla existující v době jeho předání, tj. k 20. 10. 2014) bylo nezbytné posuzovat k datu předání díla (viz čl. IX bod 2 smlouvy o dílo).
Nejvyšší soud k výše uvedeným námitkám ještě podotýká, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Žádné jiné otázky hmotného nebo procesního práva, jež by mohly zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., dovolatelka Nejvyššímu soudu k řešení nepředložila.
Vzhledem k výše uvedenému, Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu