ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1071.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1071/2021-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, proti žalované N. M. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 531/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020, č. j. 28 Co 102/2020-226, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 76.472,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ludvíka Ševčíka ml., advokáta, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 46 C 531/2018-172, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že: „vlastníkem pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba budovy s č. p. XY v KÚ XY, obec XY, zapsaném na LV číslo XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, je A. M., narozená XY, bytem XY čp. XY“ (výrok. I.), a navazujícím výrokem II. uložil žalobci povinnost, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů řízení částku 30.075,76,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalované.
Soud prvního stupně předně uvedl, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na podané určovací žalobě, „když žalobce byl povolán závětí sepsanou zůstavitelkou dne 7. 12. 2000 jako dědic po zůstavitelce. (A. – poznámka dovolacího soudu) M., přičemž v dědickém řízení vedeném Okresním soudem v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 56/2016 s ním nebylo jednáno jako s účastníkem, a to z důvodu, že majetek, k jehož dědění byl žalobce povolán, již v době smrti nebyl ve vlastnictví zůstavitelky. Žalobce tedy nemá jinou zákonnou možnost, jak se domáhat svých práv než touto cestou, tj. podáním žaloby na určení, že vlastníkem předmětné nemovitosti je stále zůstavitelka, tudíž spadá do dědictví po zůstavitelce.“
Při rozhodování soud prvního stupně vyšel mj. ze zjištění, že: „zůstavitelka závětí z prosince 2000 měla v úmyslu povolat jako dědice předmětného pozemku žalobce. Tato však byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 v roce 2012 zbavena způsobilosti k právním úkonům, a posléze jí byl jako opatrovník ustanoven její bratranec pan L. M.…Opatrovník pak za žalovanou vložil předmětnou nemovitost do nadace, tj. žalované, jež byla M. v zastoupení taktéž založena. Výše uvedené právní jednání bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 28 P 62/2012, ze dne 7. 10. 2013, schváleno…Zdejší soud je tedy v souladu s §135 odst. 2 ve spojení s §159a odst. 3 o. s. ř. tímto rozhodnutím v jeho výrokové části, jíž došlo ke schválení předmětného právního jednání za M., vázán. Na toto jednání je tedy potřeba pohlížet jako by jej učinila přímo M., tj. jako by se v něm odrážela její vůle. Pořizovatel závěti může i s majetkem v závěti obmyšleným do konce svého života volně nakládat, tj. může jej i zcizit, pokud je to jeho vůle. M. takto vložila předmětnou nemovitost do žalované ještě za svého života, což bylo opatrovnickým soudem shledáno jako právní jednání v jejím zájmu. Zdejšímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí, kterým je, jak bylo výše uvedeno, vázán. Soud má tak za prokázané, že k přechodu vlastnického práva ze zůstavitelky M. na žalovanou došlo ještě za jejího života, a to zcela po právu.“
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. června 2020, č. j. 28 Co 102/2020-226, rozsudek ve věci samé potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil „jen tak, že náhrada nákladů žalované činí 393 801,76 Kč“ , jinak jej potvrdil, a dále uložil žalobci povinnost, aby zaplatil žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 195.492,44,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta žalované.
Pokud jde o meritorní rozhodnutí, odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, přičemž přisvědčil i jeho právně kvalifikačnímu závěru shora již zreferovanému. Vyložil mj., že soud prvního stupně postupoval zcela správně, vycházel-li v otázce posouzení, kdo byl oprávněn (v rozhodném období) zastupovat A. M., která byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům, jejím jménem jednat a spravovat její majetek, z uvedených soudních rozhodnutí, neboť posouzení této otázky jiným soudem je pro soud v této právní věci závazné. Spekulace žalobce o údajném zištném jednání opatrovníka jsou nepodložené a skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, svědčí o naprostém opaku. Obdobně je tomu i při řešení otázky dalších právních úkonů schválených soudem za A. M., tj. zřízení Nadace A. a L. M. (nyní s názvem shora – poznámka dovolacího soudu), tj. zřízení nadace a vložení předmětné (nyní žalobou dotčené) nemovitosti do nadačního jmění uvedené nadace, neboť oba tyto právní úkony byly schváleny předmětným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, přičemž dotčené výroky tohoto rozsudku byly pro rozhodnutí soudu v této věci závazné. Odvolací soud uzavřel, že právní úkon, jímž A. M. vložila předmětnou nemovitost do nadačního jmění nadace A. a L. M., je právním úkonem platným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soud podal (a to do obou jeho výroků) žalobce (dále též „dovolatel“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle 241a odst. 1 o. s. ř. Předpoklady přípustnosti dovolání podle dovolatele „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího (soudu – poznámka dovolacího soudu) nebyla řešena, a to zdali je platný hmotněprávní úkon učiněný opatrovníkem jménem opatrovaného a který je schválen pravomocným rozsudkem, jestliže:
- tento úkon směřuje k obohacení opatrovníka či osob opatrovníkovi blízkých či opatrovníkem ovládaných a opatrovník z tohoto úkonu těží nebo
- je úkonem, jehož cílem je vyvést majetek ve vlastnictví opatrovaného z důvodu, aby se tento majetek po smrti opatrovaného nestal předmětem dědického řízení po zemřelém opatrovaném, byla vyloučena závěť sepsaná opatrovaným a byla vyloučena možnost opatrovaným pořízenou závětí povolaných dědiců dědit majetek opatrovaného.“
Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejího advokáta) odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalobce a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně jej zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Je tomu tak z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu – vycházeje z odůvodnění jeho písemného vyhotovení – nezávisí na řešení dovolatelem zformulovaných právních otázek, tj. zda opatrovníkem učiněné (tehdy) předmětné právní úkony směřovaly k jeho obohacení či k vyvedení dotčeného majetku opatrovankyně (formou vložení tohoto majetku) do předmětné nadace.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku mj. vyložil, že ohledně zřízení Nadace A. a L. M., jakož i vložení předmětné (žalobou dotčené) nemovitosti do nadačního jmění uvedené nadace, je vázán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. října 2013, sp. zn. 28 P 62/2012.
Dovolatel explicitně v dovolání (v rámci uplatněné dovolací argumentace, tj. vymezeného dovolacího důvodu a příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání) nebrojí proti posledně označenému rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3, respektive právně kvalifikačnímu závěru odvolacího soudu vycházejícímu z uvedeného rozhodnutí, pouze argumentuje s tím, že: „má za to, že porušení ústavního práva, kterým je zaručeno dědění majetku, znemožnění dědicům majetek dědit, obcházení poslední vůle vyjádřené zůstavitelem v závěti, to vše navíc neetickým způsobem jednání opatrovníka, který si nepoctivým způsobem přisvojí majetek jím opatrované osoby, jsou skutečnosti, které nemohou požívat právní ochrany (v daném případě odkaz na ustanovení §135 odst. 2 a §159a odst. 3 o. s. ř.).“
Z dovolání je zřejmé, že dovolatel svou právní úvahu konstruuje na základě skutkových zjištění, která jsou odlišná od skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (soud prvního stupně). Při posuzování přípustnosti dovolání ovšem nepřísluší Nejvyššímu soudu revidovat pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění a nejsou-li tato skutková zjištění zatížena neurčitostí, nesrozumitelností, případně nevyplývá-li již z odůvodnění posuzovaného rozhodnutí (ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu na internetových stránkách https://nsoud.cz ) extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, což se netýká této věci, je v takovém případě povinností dovolacího soudu vycházet ze skutkového nálezu (založeného na dílčích skutkových zjištěních) rozhodujícího soudu.
Z vyloženého je zřejmé, že z pohledu §241a odst. 2 ve vazbě na §237 o. s. ř. dovolatelem vymezená varianta předpokladu přípustnosti dovolání, navíc v základu vycházející z oponentní skutkové verze případu (tj. odlišné od skutkového zjištění, z něhož při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud), přípustnost jeho dovolání založit nemohla.
K dovolatelem tvrzenému porušení jeho práva dědění majetku, pak Nejvyšší soud uvádí následující.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout také na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2020, sp. zn. 24 Cdo 2935/2020, nebo ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 24 Cdo 3860/2020).
Z pohledu uplatněné ústavněprávní argumentace ovšem dovolatel své dovolání (shora vyloženým způsobem) neprecizoval a za situace, kdy ani Nejvyššímu soudu není známa nálezová judikatura Ústavního soudu, jež by byla (mohla být) uplatnitelná pro poměry v této věci, nezbývá, než konstatovat, že ani v tomto směru se dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
Nad rozsah výše uvedeného (tj. bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení) dovolací soud považuje za vhodné uvést, že (v posuzovaném případě v poměrech předchozí civilní úpravy) i po pořízení závěti mohl zůstavitel věcněprávně nakládat se svým majetkem, který byl předmětem pořízení jeho závěti, přičemž ke stejným právním důsledkům mohlo dojít i v rámci (pravomocně) soudem schváleného právního úkonu za (tehdy) omezeného ve způsobilosti k právním úkonům (podle nynější právní úpravy člověka omezeného ve svéprávnosti), k čemuž došlo právě i v posuzovaném případě. Došlo-li pravomocně soudem ke schválení předmětného právního úkonu týkajícího se nemovitého majetku za osobu (tehdy) omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, je – s přihlédnutím k §135 odst. 2 a §159a odst. 3 o. s. ř. – objektivně vyloučeno, aby v (následně závětním dědicem zaktivizovaném) řízení o určení, že tentýž nemovitý majetek byl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele (poznámka dovolacího soudu: v posuzované věci žalobce žalobní petit sice zformuloval poněkud odlišně, nicméně na podstatě věci to již ničeho nemění), byla jako předběžná posuzována otázka platnosti takového majetkoprávního úkonu či snad podmínek pro schválení tohoto právního úkonu za osobu (tehdy) omezenou ve způsobilosti k právním úkonům.
Dovolání žalobce proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba ve smyslu §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodňovat, dovolací soud přesto zdůrazňuje, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel ze stejné úvahy, jako odvolací soud při odůvodnění nákladového výroku II. cit. rozsudku.
Dovolatel sice v rámci své argumentace proti nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, proti kterému (jak již shora uvedeno) je dovolání objektivně nepřípustné, mj. namítal, že znalecký posudek zpracovaný společností APOGEO Esteem, a. s. ze dne 16. srpna 2013 (týkající se bytového domu č. p. XY na pozemku p. č. XY, včetně pozemku p. č. XY, v k. ú. XY, obec XY) nebyl zpracován za účelem určení obvyklé ceny nemovitosti, nýbrž za účelem ohodnocení nemovitosti jako peněžního vkladu do nadačního jmění předmětné nadace, nicméně byl to právě dovolatel, který již ve své žalobě poukazoval na zjištěnou nízkou obvyklou cenu (46.500.000,- Kč) nemovitosti uvedeným znaleckým ústavem, a to v konfrontaci s revizním znaleckým posudkem zpracovaným znalcem Ing. Petrem Ortem, Ph.D., v němž znalec dospěl k závěru, že obvyklá cena předmětné nemovitosti činí 75.000.000,- Kč.
Jakkoliv lze přisvědčit tvrzení dovolatele, že v mezidobí (od zpracování posudku uvedenou společností) došlo u předmětné nemovitosti ke změně jejího právního charakteru potud, že prohlášením vlastníka byla rozdělena na bytové a nebytové jednotky, zcela nepochybně nemohlo dojít ke snížení její obvyklé ceny pod částku 46.500.000,- Kč, kterou dovolatel v době podání žaloby považoval za znalecky „podhodnocenou“.
S přihlédnutím též k nálezové judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15, proto Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel podle §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z tarifní hodnoty ve výši 46.500.000,- Kč, která účastníky – z hlediska minimální výše obvyklé ceny nemovitosti – zpochybňována nebyla. Za této procesní situace tudíž nebylo žádného prostoru k úvaze o aplikaci fixní tarifní hodnoty ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu na straně jedné, ani k verifikaci obvyklé ceny nemovitosti na straně druhé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 2. 7. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu