ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1087.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1087/2021-630
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzovaného J. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného procesní opatrovnicí E. J., advokátkou se sídlem v XY, a zmocněncem J. B., advokátem se sídlem v XY, za účasti navrhovatelky České advokátní komory, se sídlem v Praze 1, Národní třída 16, identifikační číslo osoby 660 00 777, zastoupené Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou se sídlem v Letech, Karlštejnská 518, a dalších účastníků - nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené opatrovníkem městem Králíky, se sídlem v Králíkách, Velké náměstí 5, Ž. F., narozené dne XY, bytem ve XY, J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, se sídlem v Jičíně, Šafaříkova 482, o omezení svéprávnosti, o opatrovnictví člověka a o rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 30 Nc 1902/2015, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. července 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, se v dovoláním napadené části výroku I. písm. a) a b) mění tak , že rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. dubna 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, v části výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto, že posuzovaný J. K., narozený dne XY, se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý zastupovat jiné osoby v řízení před soudy a jinými orgány, obhajovat v trestních věcech, udělovat právní rady, sepisovat listiny, zpracovávat právní rozbory, vykonávat činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního předpisu a poskytovat soustavně a za úplatu další formy právní pomoci, a že toto omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku , se potvrzuje v tom správném znění, že posuzovaný J. K., narozený dne XY, se omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý vykonávat advokacii, a že omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku, a dále se mění v části výroku II. o jmenování J. K., narozeného dne XY, bytem v XY2, opatrovníkem posuzovanému a o vymezení jeho oprávnění a povinností tak, že se posuzovanému opatrovník nejmenuje .
II. Žádný z účastníků řízení ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, odvolacím soudem ani dovolacím soudem.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2019, č. j. 30 Nc 1902/2015-400, výrokem I. rozhodl, že: „Soud J. K., narozeného XY, omezuje ve svéprávnosti tak, že není způsobilý zastupovat jiné osoby v řízení před soudy a jinými orgány, obhajovat v trestních věcech, udělovat právní porady, sepisovat listiny, zpracovávat právní rozbory, vykonávat činnost opatrovníka pro řízení ustanoveného podle zvláštního předpisu, spravovat cizí majetek, vykonávat činnost insolvenčního správce a poskytovat soustavně a za úplatu další formy právní pomoci, právně jednat v právních vztazích s odloženým plněním, v záležitostech nikoliv běžných zdravotnických úkonů týkajících se jeho duševního integrity, ve věcech uzavírání manželství nebo registrovaného partnerství, osvojení a pěstounství dítěte, není způsobilý vykonávat rodičovskou odpovědnost s výjimkou práva osobního styku s dítětem za podmínky asistence zletilé svéprávné osoby a není způsobilý vykonávat pasivní volební právo. Omezení svéprávnosti se stanoví na tři roky od právní moci tohoto rozsudku“ Dále soud prvního stupně výrokem II. omezenému ve svéprávnosti jmenoval opatrovníka J. K., narozeného dne XY, bytem shora, jemuž v tomto výroku vymezil rozsah oprávnění a povinností pro výkon funkce opatrovníka, a navazujícími výroky II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při rozhodování mj. vyšel ze zjištění, že Česká advokátní komora pod sp. zn. K 93/2011, K 21/2014 a K 43/2014, vedla proti posuzovanému kárná řízení; soud přitom měl k dispozici informace o prvních dvou kárných věcech. V kárné věci vedené pod sp. zn. K 21/2014 byl posuzovaný viněn z toho, že v roce 2013 v korespondenci k Ústavnímu soudu a v e-mailech rozeslaných mj. některým justičním orgánům, Kanceláři prezidenta republiky apod. se vyjadřoval neuctivě k rozhodnutím a činnosti v justici. V druhé kárné věci vedené pod sp. zn. K 93/2011 posuzovaný v období od 3. července 2010 do 27. září 2010, a dále od 2. listopadu 2010 do 17. prosince 2010, zasílal jednomu ze soudců Krajského soudu v Hradci Králové v souvislosti s výkonem jeho profesní funkce na adresu předmětného soudu obtěžující otevřené listovní zásilky a drobné dárky s různorodým obsahem písemností od infantilního, familiárního až po nepřímé výhrůžky. V obou případech bylo důvodem zproštění kárné žaloby zjištění, že kárně obviněný v důsledku své nepříčetnosti není kárně odpovědný, neboť jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v době jeho jednání vymizelé.
Dále soud prvního stupně při rozhodování vyšel ze zjištění, že pravomocným usnesením Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2011, č. j. 2 ZT 342/2010-49, bylo podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného J. K. pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že v době od 3. července 2010 do 27. září 2010, a dále od 2. listopadu 2010 do 17. prosince 2010, pronásledoval uvedeného soudce Krajského soudu v Hradci Králové, v souvislosti s výkonem jeho profesní funkce tím, že mu na adresu příslušného soudu zasílal nevyžádané obtěžující otevřené listinné zásilky a drobné dárky s různorodým obsahem písemností od infantilního, familiárního až po nepřímé výhrůžky (v usnesení je předmětné jednání konkrétně popsáno), přičemž toto jednání bylo způsobilé v poškozeném vzbudit důvodnou obavu o jeho život a zdraví. Důvodem zastavení trestního stíhání byl nedostatek trestní odpovědnosti obviněného pro nepříčetnost, neboť v době spáchání trestného činu nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto jednání ovládat. V průběhu tohoto trestního stíhání byl přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jan Zbytovský k posouzení duševního zdraví obviněného; znalec u posuzovaného zjistil duševní onemocnění – schizoafektivní psychózu, jejíž součástí byly manické stavy, projevující se poruchami jak v oblasti emocí, tak v oblasti myšlení a chování.
Ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 3 Nt 1803/2016, soud prvního stupně zjistil, že usnesením označeného okresního soudu ze dne 7. prosince 2016, č. j. 3 Nt 1803/2016-75, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. ledna 2017, č. j. 13 To 10/2017-89, bylo posuzovanému uloženo ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě, že jeho (předmětné) trestní stíhání bylo zastaveno s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterého trpí schizoafektivní psychózou s manickými atakami, přičemž v době trestné činnosti nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a nebyl schopen své jednání ovládat. Soud dospěl k závěru, že se posuzovaný ve čtyřech případech v době od července 2015 do dubna 2016 dopustil jinak trestného jednání, pro které není z důvodu nepříčetnosti trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je i nadále nebezpečný.
Ze znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem MUDr. Ivanem Tůmou, CSc. (dále též „znalec“), jakož i posléze z výslechu tohoto znalce soud prvního stupně mj. zjistil, že posuzovaný trpí schizoafektivní poruchou, manickým typem, v současné době je v sociální remisi. Jedná se o poruchu epizodickou. Posuzovaný k ní má celoživotní dispozici, jde však o poruchu průběhově přechodnou a nikoliv trvale probíhající. Léčbou je tato porucha kompenzovatelná s možností i dlouhodobých remisí. U posuzovaného je velmi obtížné přesně určit dosavadní průběh jeho onemocnění, protože v mezidobích mezi jednotlivými hospitalizacemi a psychiatrickými vyšetřeními nebyl v soustavné dispenzární péči žádného psychiatrického zařízení, schází průběžná zdravotnická dokumentace jeho duševního stavu. Duševní poruchou trpí nejméně od roku 2007, kdy byl pro manický stav s psychotickými příznaky poprvé hospitalizován. V současné době jsou rozpoznávací i ovládací schopnosti posuzovaného mírně, forenzně nepodstatně snížené. Duševní porucha ovlivňuje schopnost posuzovaného právně jednat v relapsu. V akutním stavu hrozí posuzovanému jeho právním jednáním závažná újma. Znalec v posudku rozlišuje tři stavy onemocnění, a to akutní stav, neúplnou sociální úzdravu a plnou úzdravu. Akutní ataky onemocnění u posuzovaného v současné době nejsou přítomny a bude-li trvat úspěšná léčba, lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že se akutním atakám vyhne. Jiná situace je u plné úzdravy. Vývoj stavu posuzovaného od r. 2016 do r. 2018, s přihlédnutím k tomu, že jeho nemoc dlouhou dobu předtím nebyla řádně léčena, dává malou pravděpodobnost, že by došlo k plné úzdravě. Pokud schizoafektivní porucha dlouhodobě není léčena, dochází ke změnám osobnosti člověka v jeho emočních, volních i kognitivních oblastech, které jsou neléčitelné. Je potřeba také pracovat s tím, že není jistota, zda posuzovaný řekne vše na rovinu, což vyplývá i ze zpráv Psychiatrické nemocnice v Havlíčkově Brodě. Je zde riziko disimulace, kdy pacient zakrývá některé své úvahy, myšlenky či kroky, které by nasvědčovaly tomu, že vše není zcela v pořádku. Disimulaci je velmi obtížné prokázat, pokud pacient není v akutní atace. Zásadním problémem pro fungování případné podpory posuzovaného podpůrcem je jeho formální kritičnost k onemocnění. Není jistota, zda by byl ochoten a schopen o pomoc požádat a poradit se.
Nejvyšší soud v rámci zreferování průběhu prvoinstančního řízení považuje za nezbytné rovněž poukázat na další dílčí skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil z výslechu A. W., ošetřující lékařky posuzovaného. Zejména, že posuzovaný potřebuje dohled druhé duševně zdravé osoby při interpersonálním styku, ať už jde o kontakt s dítětem nebo jednání na úřadech. Posuzovaný si nepřipouští, že je psychicky nemocen, spolupracuje jen v minimální míře, do níž ho nutí ochranná léčba; pokud by ji nařízenou neměl, asi by se sám dobrovolně neléčil. Jinak většinou posuzovaný mlčí a neodpovídá, což svědkyně hodnotí jako negativistický přístup spojený s postprocesuálním defektem osobnosti. Schizoafektivní porucha, kterou posuzovaný trpí, se projevuje jako porucha v afektivní složce, v náladách, ale i bludy, halucinacemi či změněnými stavy vědomí. Během jednotlivých epizod onemocnění dochází k poškození centrální nervové soustavy a k rozvoji postprocesuálního defektu osobnosti.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzovaný mj. není schopen samostatné pracovní činnosti jako advokát, přičemž mírnější opatření – než omezení svéprávnosti posuzovaného v předmětném rozsahu – nepřicházejí v úvahu, a to ani nápomoc při rozhodování podle §45 a násl. o. z., ani zastoupení členem domácnosti podle §49 o. z. Soud prvního stupně přitom „neomezil svéprávnost posuzovaného tak, že není oprávněn vykonávat advokacii, jak navrhovala navrhovatelka, protože tím by ochrana posuzovaného před rizikem případné újmy (vlastní majetkové či nemajetkové újmy, občanskoprávní odpovědnosti za škodu či nemajetkovou újmu, trestněprávní odpovědnosti) nebyla komplexní, neboť některé z uvedených činností nespadají pouze do sféry výkonu advokátní činnosti a může je vykonávat kdokoliv.“
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. července 2020, č. j. 17 Co 150/2019-571, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že návrh navrhovatelky na omezení svéprávnosti posuzovaného se zamítá (výrok I. písm. a/), že řízení ve věcech rodičovské odpovědnosti posuzovaného a jeho opatrovnictví, se zastavuje (výrok I. písm. b/), a dále že žádný z účastníků ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani odvolacím soudem.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, respektive doplnil ještě dokazování zprávou ošetřující lékařky posuzovaného A. W. ze dne 18. května 2020, z níž zjistil, že posuzovaný i nadále trpí schizoafektivní poruchou manického typu v neúplné remisi, ambulanci navštěvuje pravidelně, spolupracuje, je mu aplikováno depotní antipsychotikum, jeho zdravotní stav se od dubna loňského roku stabilizoval, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci.
Odvolací soud s odkazem na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu dospěl k závěru, že podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného nejsou v tomto případě naplněny.
Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že přespříliš favorizoval odborné lékařské hledisko a dalším skutečnostem vyplývajícím z chování posuzovaného potřebnou důležitost nepřiznal. Soud prvního stupně správně dovodil, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, avšak jeho zdravotní stav se stabilizoval a v nynější době se posuzovaný nachází ve stavu kvalitní sociální remise. Není tedy sice úplně uzdraven, ale příznaky psychického onemocnění se nijak výrazně neprojevují. Poslední ataka schizoafektivní poruchy posuzovaného byla zaznamenána v r. 2016. Právě ataky této choroby (relapsy) mají u posuzovaného zásadní následky na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti a působí jejich dočasné vymizení. V nynější situaci jsou tyto schopnosti posuzovaného sníženy jen mírně a forenzně nepodstatně. Případné hypomanické stavy vedoucí ke zmenšení ovládacích schopností jsou náležitě omezovány aplikovanou léčbou. Za období od ukončení hospitalizace posuzovaného nebylo zaznamenáno žádné chování posuzovaného, v jehož důsledku by mu hrozila reálná újma na jeho právech. Je zřejmé, že posuzovaný je i přes svou duševní poruchu schopen samostatně právně jednat, a tudíž tu nejsou splněny zákonné předpoklady uvedené v §57 odst. 1 o. z. Představují-li omezení svéprávnosti nejkrajnější prostředek ochrany člověka, pak v případě posuzovaného jej nelze pokládat za přiměřený se zřetelem k jeho právům a osobní jedinečnosti.
Odvolací soud neshledal důvod, aby bylo vyhověno návrhu navrhovatelky na omezení způsobilosti posuzovaného vykonávat advokacii, potažmo poskytovat právní služby. Zdůraznil, že navrhovatelka byla v řízení primárně vedena potřebou ochrany zájmů klientů posuzovaného a ochrany dobrého jména advokátního stavu, avšak tyto velmi významné hodnoty nemohou být chráněny omezením svéprávnosti, při němž do popředí vystupuje právě ochrana práv a zájmů posuzovaného člověka. Navrhovatelka v průběhu řízení zdůraznila i aspekt ochrany posuzovaného před případnou újmou vzniklou při výkonu advokátní činnosti. V této souvislosti nelze přehlédnout, že případy projednávané v kárném řízení, které byly v tomto řízení navrhovatelkou zpřístupněny, se výlučně týkaly nevhodné korespondence posuzovaného a nebyly zřejmě způsobilé na straně posuzovaného založit povinnost k náhradě újmy. Obrana posuzovaného, že při výkonu advokacie klientovi nikdy žádnou újmu nezpůsobil, tak vskutku spolehlivě vyvrácena nebyla. Navíc v současné době již posuzovaný advokacii nevykonává a ze seznamu advokátů byl vyškrtnut na vlastní žádost. V tom lze spatřovat i určitý jeho vlastní kritický náhled. Posuzovaný současně vyjadřuje stanovisko, že ani do budoucna o výkonu advokátní činnosti neuvažuje. Řízení o omezení svéprávnosti pak rozhodně nelze zaměňovat s posuzováním zdravotní způsobilosti k výkonu právnické profese.
Odvolací soud dále v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že důvodem omezení svéprávnosti posuzovaného nemůže být jen ta okolnost, že posuzovaný nemá dostatečně kritický náhled na vlastní duševní stav. Nelze totiž přehlédnout, že popírání existence duševní poruchy ze strany posuzovaného představuje základ jeho procesní obrany v daném soudním řízení. Podstatné je však to, že posuzovaný vykonává nařízené ochranné léčení, řádně navštěvuje odbornou lékařku, spolupracuje s ní a podrobuje se stanovené medikaci. Léčení nepochybně zásadně přispělo ke zlepšení a stabilizaci jeho zdravotního stavu. Je zřejmé, že institut ochranného léčení má jiný účel než ochranu práv posuzovaného. Jde v něm primárně o ochranu společnosti před nebezpečnou osobou. Plní-li však svůj účel jako v projednávaném případě, projevují se jeho příznivé účinky přímo i ve vztahu k posuzovanému.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala navrhovatelka (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Dovolatelka sice v úvodu svého dovolání uvádí, že podává dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, nicméně z dalšího textu (obsahu) jejího dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti brojí proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byla změněna část výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí návrhu dovolatelky na omezení svéprávnosti posuzovaného vykonávat advokacii, a v návaznosti na to pak brojí i do části výroku II. o zastavení řízení o opatrovnictví posuzovaného.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení věci, dospěl-li odvolací soud k závěru, že podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného v nyní dovoláním napadeném rozsahu nejsou splněny, a v návaznosti na to pak i ohledně zastavení řízení o opatrovnictví posuzovaného.
Pokud jde o předpoklady přípustnosti dovolání, dovolatelka v úvodu svého dovolání, bez odpovídajícího právně relevantního vymezení, uvádí, že „dovolací důvod“ (v kontextu zjevně míněno jako předpoklady přípustnosti dovolání) spatřuje v tom, že:
1. Rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce, jež nebyla odvolacím soudem dostatečně vyřešena.
2. Rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, v jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudů.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolatelkou obecně zformulovaná právní otázka ad 1), k níž navíc není připojena příslušná dovolací argumentace, ze které by se podávalo, o kterou konkrétní právní otázku se má jednat, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže. Není přitom povinností dovolacího soudu, aby z dalšího textu dovolání spojoval určité segmenty dovolací argumentace a případně je zasazoval v kontextu zvolených formulací do finální precizace vymezení přípustnosti dovolání, která pochopitelně náleží výhradně dovolateli. Kromě toho přípustnost dovolání nemůže založit právní otázka, která podle tvrzení dovolatele nebyla „odvolacím soudem dosud dostatečně vyřešena.“
Oproti tomuto druhá právní otázka – s přihlédnutím k dalšímu textu dovolání – byla již dovolatelkou odpovídajícím způsobem (v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k §237 o. s. ř.) vymezena. Kromě přípustnost dovolání nezakládající prosté právní polemiky s právním posouzením věci odvolacím soudem totiž dovolatelka (ve stručnosti shrnuto z její uplatněné dovolací argumentace) namítá, že odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky verifikace hrozby závažné újmy posuzovaného z hlediska naplnění podmínky pro omezení jeho svéprávnosti. Tak odvolací soud při rozhodování pominul negativní jevy, jež jsou způsobilé přivodit pro posuzovaného negativní důsledky (k tomu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1287/2017), kdy odvolací soud sice konstatoval zjištěné trestní stíhání posuzovaného, avšak jeho případnými negativními důsledky (nejméně jako hrozící újma explicite vyjádřená v §55 odst. 2 o. z.) se však vůbec nezabýval.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že nijak nevážil zjevnou bagatelizaci jednání, které bylo projevem duševní poruchy posuzovaného, ve výpovědi posuzovaného, jenž před soudem prvního stupně aktuálně a nikoliv hluboko v minulosti a při nasazení medikace hodnotil toto své jednání, za něž byl trestně i kárně stíhán, jako normální a v podstatě v pořádku. Taktéž odvolací soud nehodnotil další významné okolnosti, které byly v řízení zjištěny a které vypovídají o dosavadním způsobu života posuzovaného, jež se mohly a měly promítnout nejméně do závěrů o hrozící újmě posuzovaného (v této části argumentace dovolatelka odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4467/2014). Podle dovolatelky újma nikoliv nemajetková, spočívající právě ve vysokém riziku opakování této situace, je i s ohledem na výše uvedené zjevná. Odvolací soud sice popsal, ale nijak nevyhodnotil nedostatek náhledu posuzovaného na své onemocnění a snahu o disimulaci příznaků této nemoci, jež by v budoucnu mohla bránit zásahu a léčbě v případě zhoršení stavu, který se ani zdaleka neblíží úplné úzdravě, ale dlouhodobě uvázl kdesi na úrovni parciální sociální remise; přitom taková snaha je z jednání posuzovaného zřejmá a již nastala a přinejmenším brání posuzovanému v tom, aby bylo kdykoliv v budoucnu úplné úzdravy dosaženo nebo se o ni alespoň ve spolupráci s lékaři pokusil. Soud nepoměřil nijak závěry znaleckých zkoumání ve vztahu k práci a výkonu profese advokáta a jeho vysoké odpovědnosti (natož pak k tomu, že tato profese je jeden ze základních stresových faktorů a spouštěč projevů duševní poruchy), ani ve vztahu k aktuální životní a sociální situaci posuzovaného.
Dovolatelka má za to, že jde o významné okolnosti vypovídající jak o dosavadním způsobu života posuzovaného, o jeho aktuálním životě, o jeho každodenním jednání a jeho přístupu k životu, které je třeba do posouzení nezbytnosti omezení, včetně míry omezení, zahrnout. Souhrn konstatování stran jednání posuzovaného je ve vztahu k tomuto závěru neúplný a vnitřně rozporný natolik, že nelze než konstatovat, že ani v této části svého rozhodnutí odvolací soud požadavkům vymezeným judikaturou Nejvyššího soudu nedostál, v daném případě pak především rozsudkům Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 24 Cdo 3064/2019 a sp. zn. 30 Cdo 944/2016.
Dovolatelka na podporu své dovolací argumentace odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 1580/16) i dovolacího soudu (sp. zn. 30 Cdo 944/2016), v níž bylo vyloženo, že nelze vycházet pouze z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře; obecné soudy jsou povinny zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře. Taková úvaha odvolacího soudu zde zcela absentuje.
V závěru svého dovolání dovolatelka zdůrazňuje, že při posouzení míry újmy, která by mohla jednáním posuzovaného vzniknout a míry újmy, která by jemu vznikla navrženým omezením, je ještě velmi široká škála možností, jež mohl a měl odvolací soud do svého posouzení zahrnout tak, aby skutečně dostál judikatorně vymezenému požadavku individualizace rozhodování v této věci. Za mírnější variantu omezení, které by posuzovanému umožnilo profesní uplatnění a zároveň zabránilo újmě, jež mu mohla vzniknout, je možné považovat například situaci, kdy by soud omezil samostatné profesní vystupování posuzovaného, aniž by mu bylo bráněno ve výkonu právnické činnosti v rámci činnosti závislé, jež by mu poskytlo zdroj výdělku a zároveň uplatnění jeho intelektuální kapacity, jíž bezesporu posuzovaný disponuje, aniž by docházelo k excesům v jeho profesním působení a aniž by vlastní profese na posuzovaného mohla způsobit takový tlak a stres jako ten, kvůli kterým projevy jeho duševní poruchy eskalovaly, přičemž rozhodně byly způsobilé přivodit mu na jeho právech újmu, jíž je na místě považovat za závažnou.
Z vyložených důvodů proto dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud – jak je zřejmé z obsahu dovolání – v předmětném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu mu vrátil k dalšímu řízení.
Posuzovaný ve svém vyjádření (v podání označeném jako „replika posuzovaného“ ) odmítl dovolatelkou uplatněnou dovolací argumentaci a zcela přisvědčil správnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Posuzovaný netrpí žádnou duševní poruchou, je duševně zcela zdráv, „toliko kreativním způsobem opatřil důkaz o podjatosti podezřelého soudce P. M., když se bránil proti jeho opakovanému nezávislému lhaní a zneužívání pravomoci a maření úkolu.“
Posuzovaný dále poukazuje na okolnost, že v soudním řízení se vůbec nezkoumalo, jakou nemocí má vlastně trpět a v čem má taková nemoc spočívat a jak se údajná nemoc projevuje, když z definice plyne, že schizoafektivní porucha s manickými epizodami se vyznačuje bludy a halucinacemi, kterými posuzovaný nikdy netrpěl a netrpí a ani psychiatři nic takového nezjistili. Posuzovaný je schopen právně jednat, v důsledku čehož není naplněna ani druhá základní podmínka pro omezení jeho svéprávnosti.
Odvolací soud správně zjistil, že posuzovanému žádná závažná újma nehrozí, přičemž „posuzovaný sám nemá o sebe žádnou obavu a ubrání se i šikanování ze strany orgánů veřejné moci, kteréžto šikanování trvá již 11 let.“ Z hlediska práva tedy nebyla naplněna třetí základní podmínka pro omezení svéprávnosti posuzovaného, kterou je existence závažné újmy; odvolací soud přitom postupoval správně, jestliže návrh na omezení svéprávnosti posuzovaného zamítl.
Posuzovaný je přesvědčen o tom, že by neměl být omezován ve svém ústavním právu opatřovat si prostředky na živobytí prací v oboru advokacie. Shora popsané obavy dovolatelky jsou toliko hypotetické, kdy dovolatelka v odvolacím řízení ani ve svém dovolání nevyvrátila obranu posuzovaného, který namítá, že v minulosti nikdy klientovi žádnou újmu nezpůsobil.
Podle posuzovaného dovolatelka ve svém dovolání (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud) „nezohledňuje skutečnost, že spor posuzovaného se soudcem M. byl sporem občanským, nikoli sporem advokáta a soudce… žádný klientský případ advokáta J. K. nevedl k tomu, že by se advokát J. K. bránil kreativitě mimo běžný rámec práva, protože kreativním způsobem postupoval a postupuje pan J. K., když je potřeba, jako občan , a to jako občan právního státu. Posuzovaný namítá, že dovolatelka nepřípustně vztahuje povinnosti chování a vystupování advokáta i na výkon prostých občanských práv posuzovaného. Posuzovaný je přesvědčen, že jestliže zavře klientské spisy, stává se z něho opět prostý občan , který je svobodný ve svém chování a jednání. Ostatně pokud jde advokát na hokej nebo na fotbal a tam fandí svému týmu a přitom pokřikuje na rozhodčího a hráče soupeře, aby poukázal na jejich nesprávné rozhodování nebo fauly, tak na občana na tribuně také nikdo nepohlíží jako na advokáta ‚ve službě‘, ale jako na občana, který přišel na fotbal nebo hokej, dá si pivo a klobásu a trochu si přitom zařve. Stejně tak posuzovaný vystupoval proti prolhanému soudci M. jako svobodný občan, nikoli jako advokát .“
Z vyložených důvodů posuzovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání dovolatelky zamítl.
Žádné další vyjádření k dovolání dovolatelky podáno nebylo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že podanému dovolání dovolatelky nelze upřít – jak bude dále vyloženo – jisté opodstatnění, přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě jsou naplněny podmínky k tomu, aby v předmětném (dovoláním dotčeném) rozsahu přistoupil ke změně dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud přitom při rozhodování vycházel ze skutkových (shora ve stručnosti připomenutých) zjištění soudu prvního stupně, které nedoznaly změn ani v odvolacím řízení, a jež dovolacímu soudu umožnily přistoupit k předmětné změně rozsudku odvolacího soudu. Přitom pro rozhodnutí za zásadně významné dovolací soud považuje následující skutková zjištění a odborné závěry:
1. Posuzovaný od r. 2007 trpí závažnou duševní poruchou, a to schizoafektivní poruchou manického typu. Jedná se o duševní poruchu epizodickou, léčbou kompenzovanou, s možností i dlouhodobých remisí.
2. Schizoafektivní porucha, kterou posuzovaný trpí, se projevuje jako porucha v afektivní složce, v náladách, ale i bludy, halucinacemi či změněnými stavy vědomí. Během jednotlivých epizod onemocnění dochází k poškození centrální nervové soustavy a k rozvoji postprocesuálního defektu osobnosti. Je to v podstatě ztráta běžného fungování, kdy např. člověk potřebuje pomoc při hospodaření s penězi, projevuje se u něj zhoršená koncentrace, pozornost, těžko si zapamatovává. U posuzovaného mohou přetrvávat i bludné projekce a percepce. Realitu vidí jinak než je tomu ve skutečnosti. U schizofrenie a schizoafektivní poruchy se takové defekty objevují zpravidla už tehdy, pokud jsou 2 epizody či více onemocnění.
3. Posuzovaný je v období tzv. sociální remise (sociální úzdravy), která není kvalitní plnou remisí bez reziduálních psychopatologických příznaků.
4. Schopnosti rozpoznávací a ovládací posuzovaného mohou být zcela zachovalé v období kvalitní remise bez reziduálních psychopatologických příznaků. V době relapsu – v akutním manickém stavu a zvláště, pokud se takový stav projevuje i psychotickými příznaky, jsou obě schopnosti zaniklé. V lehkém hypomanickém stavu bez psychotických příznaků může být rozpoznávací schopnost zachována, ovládací schopnost však může být v takovém případě v podstatné míře snížena.
5. Posuzovaný byl dosud ke svému stavu zcela nekritický, nemá náhled nemoci (a to ani v remisi), jeho profesní činnost by měla podléhat supervizi, která by včas zachytila eventuální profesní selhávání.
6. Budoucí prognózu zdravotního (duševního) stavu posuzovaného zhoršuje jeho nedostatečný náhled na onemocnění, formální přístup k léčbě, jeho neúčast na sociální rehabilitaci. Sociální remise je u něj na dobré úrovni, ale dlouhé setrvávání v tomto stavu ho od dosažení úzdravy vzdaluje. S ohledem na vývoj jeho stavu od r. 2016, s přihlédnutím k tomu, že jeho nemoc dříve nebyla léčena, je velmi nepravděpodobné, že by došlo k jeho úplné úzdravě.
7. U posuzovaného je riziko disimulace, kdy pacient zakrývá některé své úvahy, myšlenky či kroky, které by nasvědčovaly tomu, že vše není zcela v pořádku. Disimulaci je velmi obtížné prokázat, pokud pacient není v akutní atace.
8. Posuzovaný v předchozích (shora již zreferovaných) kárných řízeních byl zproštěn kárné žaloby s odůvodněním, že coby kárně obviněný nebyl v důsledku své nepříčetnosti kárně odpovědný. Z téhož důvodu došlo také k zastavení trestního stíhání posuzovaného pro shora již vyložené trestněprávní jednání, neboť posuzovaný (obviněný) v době spáchání předmětného trestného činu nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto jednání ovládat.
Podle §55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
Podle §55 odst. 2 o. z. omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření.
Podle §57 odst. 1 o. z. soud může omezit svéprávnost člověka v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu, která není jen přechodná, schopen právně jednat, a vymezí rozsah, v jakém způsobilost člověka samostatně právně jednat omezil.
Odvolací soud sice v odůvodnění svého písemného rozsudku odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, jež se vztahuje k materii rozhodování o omezení svéprávnosti člověka, nicméně ve skutkových poměrech této věci se dopustil aplikačního pochybení a níže rozvedeného odklonu od judikatury dovolacího soudu, pakliže pominul právně významné okolnosti, jež se týkaly dosavadních zaznamenaných negativních jednání na straně posuzovaného, za které byl posuzovaný v předmětném období jednak navrhovatelkou coby advokát kárně stíhán, či dokonce trestně stíhán, přičemž posléze došlo ke zproštění kárných žalob, respektive k zastavení trestního stíhání pro jeho nepříčetnost, neboť posuzovaný v době spáchání předmětného trestného činu nebyl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto jednání ovládnout.
Odvolací soud sice rovněž správně z judikatury dovolacího soudu vyvodil, že znalecký posudek nelze (v procesu hodnocení důkazů a z pohledu nezbytnosti omezení svéprávnosti) bez dalšího favorizovat, ale je zapotřebí jej důsledně hodnotit s ostatními důkazy, s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastnici, avšak na druhé straně dostatečně nezohlednil, že v nyní posuzované věci odborné znalecké závěry nelze shora popsaným způsobem účinně vytěsňovat ve vztahu k posuzování případného omezení svéprávnosti posuzovaného ve výkonu advokacie.
V daném případě podle znalce duševní porucha posuzovaného není jen přechodná; jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací sice v době rozhodování soudu byly podle znalce zachovalé, posuzovaný se ovšem nacházel v období tzv. sociální remise (sociální úzdravy), která ale není kvalitní plnou remisí bez reziduálních psychopatologických příznaků. Znalec ve svém posudku přitom upozornil na okolnost, že posuzovaný je ke svému stavu zcela nekritický, navíc u posuzovaného je riziko disimulace – zakrývání některých jeho úvah, myšlenek či kroků, jež by nasvědčovaly, že vše (roz. z hlediska jeho duševního stavu) není zcela v pořádku, přičemž toto disimulované chování je obtížně zjistitelné, pakliže se posuzovaný nenachází v akutní atace. Znalec přitom výslovně upozornil na okolnost, že vzhledem k nedostatečnému náhledu posuzovaného na jeho onemocnění a formální přístup k léčbě by jeho profesní činnost měla podléhat supervizi, která v případě výkonu advokacie je – dodává nyní Nejvyšší soud – de facto vyloučena, neboť poskytování právních služeb advokátem nemůže být v takto znalcem použitém náhledu (rozuměno s ohledem na existenci duševní poruchy posuzovaného) podrobeno jakési verifikaci jinou osobou, respektive – s přihlédnutím k existenci uvedené duševní poruchy posuzovaného - být předmětem supervize. Z toho současně plyne, že oproti omezení svéprávnosti ve výkonu advokacie volba mírnějšího opatření (např. formou nápomoci, zastoupení členem domácnosti, jmenováním opatrovníka, případně s participací supervizora atd.) absolutně nepřichází v úvahu.
Jestliže posuzovaný v předchozím období vykonával advokacii, přičemž za své (shora již popsané) jednání - skutky, jež měly základ v jeho duševní poruše, byl kárně a dokonce i trestně stíhán, přičemž posléze pro jeho nepříčetnost došlo ke zproštění těchto kárných žalob, respektive k zastavení trestního stíhání pro jeho nepříčetnost, a konstatoval-li znalec u posuzovaného toliko sociální remisi, nikoliv plnou úzdravu, s podezřením možnosti disimulovaného chování posuzovaného a s nezbytností supervize ohledně výkonu jeho profesní činnosti, pak je nasnadě, že z pohledu shora vyložené právní úpravy jsou naplněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného při výkonu advokacie.
Je třeba totiž zohlednit odborné závěry znalce a jemu předcházející závěry předchozích psychiatrů, kteří vyšetřovali posuzovaného, a jež znalec sumarizuje ve svém posudku, aniž by je odborně vyvracel, tj. že osobnost posuzovaného je nezralá, snadno zranitelná, labilní, obtížně usměrnitelná, jeho myšlení kolísá mezi afektivitou a racionalitou, posuzovaný jedná impulsivně, zejména pokud je v kontaktu k nerespektovanou autoritou, která má tendenci dehonestovat, vůči autoritám často pociťuje resentiment a hostilitu, v interpersonálních vztazích má tendenci překračovat normy a hranice, prosazuje svou vůli na úkor ostatních, odložit uspokojení je pro něj obtížné, schopnost ovládat impulsy je snížená, přičemž tyto nepříznivé osobnostmi rysy jsou zvýrazněny v manických epizodách schizoafektivní poruchy. Pro uvedenou duševní poruchu má posuzovaný celoživotní dispozici, byť se jedná o poruchu přechodného charakteru.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti ustáleně připomíná, že důvodem pro omezení svéprávnosti může být pouze duševní porucha, která není jen přechodná a brání člověku v určitých záležitostech právně jednat. K rozhodnutí o omezení svéprávnosti musí být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu hledisku v tom smyslu, že nerozhoduje, o jakou diagnózu duševní poruchy v daném případě jde, ale relevantní je, jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně cit. stanoviska, jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ).
Při rozhodování je třeba mít vždy na zřeteli, že zatímco předchozí právní úprava zbavení a omezení způsobilosti k právním úkonům sledovala ochranu jednotlivce i ochranu společnosti, současná právní úprava (v podobě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění) sleduje primárně ochranu jednotlivce (viz §55 odst. 1 a 2 o. z.). Současně je však třeba zohlednit, že i předchozí občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.) deklaroval, že „přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti…“ , zatímco „nový“ občanský zákoník na druhé straně nemohl přehlédnout, že omezení svéprávnosti není jen „v zájmu člověka“, nýbrž v zájmu širším, v zájmu subjektů jak soukromoprávních, s nimiž přichází do právního kontaktu, smluvních partnerů apod., tak „veřejnoprávních“ (k tomu srov. např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016). Nelze přitom vycházet toliko z premisy, že primárním zájmem posuzované osoby stižené duševní poruchou je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře. Podle nálezové judikatury Ústavního soudu jsou totiž obecné soudy povinny citlivě zkoumat okolnosti dané konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, která je v nejlepším zájmu daného člověka (nález Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16).
Znalec ve svém posudku popsal právně relevantní okolnosti, svá zjištění a závěry, z nichž soud prvního stupně zcela správně dospěl k závěru, že posuzovaný není schopen mj. vykonávat advokacii. Sama okolnost, že u posuzovaného zjištěná duševní porucha má epizodní charakter a že v době rozhodování soudů se posuzovaný nacházel ve stavu sociální remise, nikoliv plné úzdravy, která podle znalce ani nenastane, neznamená, že u posuzovaného lze vycházet ze závěru, že by výkon advokacie mohl vykonávat. Jestliže znalec z oborného hlediska popsal svá odborná zjištění a z nich učinil popsané závěry, přičemž výslovně uvedl, že pracovní činnost posuzovaného (v oblasti práva) by měla probíhat za účasti supervize, pak je v podstatě vyloučeno, aby posuzovaný mohl advokacii vykonávat, a v takovém případě je nezbytné přistoupit – primárně z důvodu ochrany posuzovaného - k minimální soudní ingerenci v podobě omezení svéprávnosti posuzovaného v dotčené oblasti – ve výkonu advokacie.
Nelze se ani ztotožnit se závěrem odvolacího soudu ohledně absence hrozby závažné újmy posuzovaného z pohledu posuzování jeho příp. výkonu advokacie. Samotná dedukce odvolacího soudu o tom, že posuzovaný již advokacii nevykonává, neboť byl ze seznamu advokátů vyškrtnut na vlastní žádost, v čemž lze spatřovat jistý kritický náhled posuzovaného, není relevantní, neboť faktem zůstává, že posuzovaný je stižen popsanou duševní poruchou a navíc podle svého vyjádření shora advokacii má zájem i nadále vykonávat. Lze jistě souhlasit s odvolacím soudem, že řízení o omezení svéprávnosti nelze zaměňovat s posuzováním jeho zdravotní způsobilosti k výkonu právnické profese, nicméně na druhé straně nelze současně vytěsnit, že právně významné okolnosti týkající se duševní poruchy posuzovaného a nezbytnosti přistoupit k předmětné soudní ingerenci v oblasti omezení svéprávnosti mají (také) přímou souvislost s neschopností posuzovaného advokacii vykonávat.
Jinými slovy řečeno, soud při zvažování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, verifikuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16). V případě posuzování, zda osoba stižená duševní poruchou je (ještě) schopna vykonávat advokacii, je nezbytné důsledně přihlížet a hodnotit ve spojení s ostatními důkazy a vším, co v řízení vyšlo najevo, odborné závěry znalce, obzvláště pokud se znalec s ohledem na svá zjištění negativně staví k možnosti posuzovaného samostatně vykonávat právní poradenství a služby, které v konečném důsledku soud identifikuje jako výkon advokacie.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. února 2020, sp. zn. 24 Cdo 3064/2019, vyložil, že mezi skutečnosti důležité pro rozhodnutí soudu o (omezení, navrácení) svéprávnosti náleží u posuzovaného také zjištění jeho dosavadních zaznamenaných negativních jevů na jeho straně, pokud např. posuzovaný měl či má tendenci k určitému jednání, které by mohlo (a pokud ano, pak v jakém směru), přivodit na jeho straně negativní důsledky, a zda při využití mírnějších a pro posuzovaného méně omezujících opatření by bylo možné takové projevy korigovat či vytěsnit.
Při rozhodování o svéprávnosti člověka je třeba mít vždy na paměti, že omezením svéprávnosti se zasahuje do autonomie vůle člověka a tím i do jeho svobody. Toto je možné jen z důvodu ochrany ústavně chráněných práv nebo hodnot. Takovou hodnotou je zejména ochrana osoby stižené duševní poruchou před (právním) sebepoškozováním (MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 742).
Aktuálně posuzovaný svůj náhled na výkon advokacii poměrně obšírným způsobem vyložil ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky, když prezentoval svou optiku pohledu na důsledné odlišování občanského života advokáta od vlastního výkonu advokacie s tím, že: „jestliže zavře klientské spisy, stává se z něho opět prostý občan“ , který pak může třeba vystupovat „proti prolhanému soudci M. jako svobodný občan, nikoli jako advokát.“
Posuzovaný tak zcela jasně vyložil svůj aktuální náhled na výkon advokacie a současně tímto svým přístupem naznačil, že úvahy dovolatelky o reálné možnosti budoucího kárného provinění posuzovaného, neboť jeho duševní porucha – s přihlédnutím k odborným závěrům znalce - mu vskutku znemožňuje řádný výkon advokacie, nejsou nikterak hypotetické, respektive že bez omezení svéprávnosti posuzovanému by mu v tomto ohledu, tj. při výkonu advokacie, jinak (reálně) hrozila závažná újma např. právě v podobě možnosti dalšího kárného provinění a z toho plynoucí možné sankce.
Odvolací soud při rozhodování pominul shora již vyložená odborná zjištění znalce a dalších odborníků, kteří se zabývali zdravotním (duševním) stavem posuzovaného, a při rozhodování nezohlednil též k tomu se vztahující judikaturu, a to i ve vztahu k řádnému výkonu advokacie. Lze tak odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 5 As 34/2003, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 350/2004, v němž Nejvyšší správní soud mj. vyložil, že pokud ustanovení §17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ukládá advokátovi povinnost chovat se při výkonu svého povolání – advokacie určitým způsobem, pravidla profesionální etiky jej zavazují k určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, přičemž hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů. Z těchto hledisek je třeba chápat požadavky vymezené v čl. 4 odst. 1 pravidel, tedy všeobecné požadavky na poctivé, čestné a slušné chování advokáta, jako generální skutkovou podstatu pokrývající pravidla v celé jejich šíři. Požadavek poctivosti, čestnosti a slušnosti platí nejen pro výkon advokacie, ale i pro soukromý život advokáta, pro vztahy k jeho soukromým věřitelům a dlužníkům, pro jeho projevy na veřejnosti, pro jeho chování ve společenském styku apod.
Rovněž Evropský soud pro lidská práva opakovaně ve svých rozhodnutích vyložil, že zvláštní povaha advokátní profese vyžaduje, aby se advokáti na veřejnosti chovali vůči soudcům diskrétně, čestně a důstojně (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Veraart proti Nizozemsku ze dne 30. listopadu 2006, stížnost č. 10807/04). Proto není ani vyloučen kárný postih advokáta za výroky, které v nepřiměřené míře narušují důvěru veřejnosti ve spravedlnost tím, že urážejí soudce či jiné osoby spjaté s fungováním justice (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2018, č. j. 9 Ad 10/2015-122, publikovaný v ASPI – Automatizovaném systému právních informací pod identifikačním číslem JUD 416153CZ).
Z připomenuté judikatury je zřejmé, že i součástí výkonu advokacie je rovněž požadavek, aby advokát respektoval etická pravidla a choval se poctivě, čestně, slušně i v soukromém životě. Jak bylo zreferováno na podkladě znalecké verifikace a ve své podstatě stvrzeno i vyjádřením samotného posuzovaného, posuzovaný si neuvědomuje nebezpečí své duševní poruchy a hodlá i nadále oddělovat mezi prací advokáta, která podle něj končí vlastní prací nad spisy, poskytováním právních služeb či jednáním s klienty atd., od jeho soukromého života, kde se podle něj již nemohou uplatňovat stejné požadavky jako při vlastním výkonu advokacie, neboť prostě „Posuzovaný je přesvědčen, že jestliže zavře klientské spisy, stává se z něho opět prostý občan.“
S přihlédnutím k výše uvedenému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro omezení svéprávnosti posuzovaného ve výkonu advokacie, kterou posuzovaný dříve vykonával a i podle svého nynějšího aktuálního vyjádření má zájem vykonávat, přičemž volba mírnějšího opatření – než předmětné omezení svéprávnosti – nepřichází (jak již shora bylo vyloženo) v úvahu.
Nejvyšší soud proto ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. přistoupil v dovoláním dotčeném rozsahu ke změně rozsudku odvolacího soudu tak, jak se podává z výroku I. tohoto rozsudku, tj. v dotčeném rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně omezení svéprávnosti posuzovaného (v tom správném formulačním znění) vykonávat advokacii.
Jelikož de lege lata omezený ve svéprávnosti nemůže sám, ale ani prostřednictvím opatrovníka vykonávat advokacii [srov. §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů], je v daném případě z povahy věci vyloučeno jmenovat posuzovanému opatrovníka, neboť to k ochraně jeho zájmů není (vůbec) třeba (srov. §465 odst. 1 ve vztahu k §62 o. z.). Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud změnil dotčenou část výroku II. o jmenování opatrovníka posuzovanému a o vymezení rozsahu práv a povinností spojených s výkonem opatrovnické funkce tak, že se posuzovanému opatrovník nejmenuje. Nejvyšší soud současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve smyslu §243b o. s. ř, §224 odst. 2 o. s. ř., §23 a §43 z. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 7. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu