ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1149.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1149/2021-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Romana Fialy, ve věci navrhovatele P. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, o přivolení k zásahu do integrity zletilého, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 23 Nc 608/2020, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. června 2020, č. j. 8 Co 664/2020-21, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se podáním u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal (mimo jiné) povolení euthanasie, což soud prvního stupně posoudil jako návrh na rozhodnutí o přivolení k zásahu do integrity a usnesením ze dne 24. března 2020, č. j. 6 C 42/2020-6, věc vyloučil k samostatnému řízení. Dospěl k závěru, že obecným soudem navrhovatele je Okresní soud v Pardubicích [ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §65 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a §85 odst. 1 o. s. ř.], proto usnesením ze dne 15. dubna 2020, č. j. 23 Nc 608/2020-4, výrokem I. vyslovil svou místní nepříslušnost, a dále výrokem II. rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Pardubicích.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. června 2020, č. j. 8 Co 664/2020-21, výrokem I. zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil, a dále výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je mu z jeho rozhodovací činnosti známo, že navrhovatel podával obdobné návrhy již v minulosti, přičemž tyto byly postupovány k vyřízení místně příslušnému Okresnímu soudu v Pardubicích. Dotazem u Okresního soudu v Pardubicích bylo odvolacím soudem zjištěno, že navrhovatelův návrh na přivolení k zásahu do integrity je zde již řešen ve věci sp. zn. 21 Nc 451/2018. S ohledem na pozdější zahájení předmětného řízení odvolací soud shledal, že pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (překážku věci zahájené) nelze řízení nadále vést, usnesení soudu prvního stupně proto zrušil podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a řízení zastavil podle §221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel „je přesvědčen o tom, že napadené usnesení je založeno na nesprávném právním posouzení věci.“ Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje v tom, že „se odvolací soud v napadeném usnesení odchýlil od zavedené rozhodovací praxe soudu dovolacího…konkrétně od jeho rozhodnutí týkajících se problematiky překážky řízení spočívající v existenci již zahájeného řízení v téže věci (litispendence). Za všechny lze jmenovat rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud v této souvislosti uvádí, že je mu z vlastní úřední činnosti známa skutečnost, že se dovolatel řadou návrhů a žalob domáhá přivolení k zásahu do integrity, resp. povolení euthanasie. Podání, která navrhovatel činí, jsou zjevně obdobná jako v dalších případech.
V poměrech projednávané věci je nezpochybněným zjištěním, že účastník tohoto i dřívějšího (případně překážku působícího) řízení je totožný a že navrhovatel (dovolatel) uplatňuje stejný předmět procesního nároku.
Otázka existence překážky zahájeného řízení nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil (a v řízení i dotazem na dané probíhající řízení též ověřil), že v řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 21 Nc 451/2018 a v projednávané věci jde o tentýž předmět řízení daný totožnými skutkovými tvrzeními a totožným účastníkem řízení (k tomu srov. dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014, in https://nsoud.cz ).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že uplatněnou dovolací argumentací (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) se dovolateli přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit; dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť v tomto řízení je jediným účastníkem pouze navrhovatel, takže náhrada nákladů řízení mezi účastníky navzájem zde pojmově nepřichází v úvahu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu