ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1283.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1283/2021-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně Měření emisí s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1004/14, identifikační číslo osoby 028 54 686, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem shodně s žalobkyní, proti žalované H. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci V – Kristiánově, 8. března 21/13, o určení neúčinnosti právního jednání, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 223/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. prosince 2020, č. j. 35 Co 279/2020-157, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. října 2020, č. j. 17 C 223/2019-138, zastavil – z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalovanou za podané odvolání proti dále označenému rozsudku soudu prvního stupně - řízení o odvolání žalované proti rozsudku téhož soudu ze dne 16. června 2020, č. j.17 C 223/2019-125, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. prosince 2020, č. j. 35 Co 279/2020-157, usnesení soudu prvního stupě potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Při rozhodování odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 24. srpna 2020 byl advokátu žalované doručen shora označený rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo zcela vyhověno žalobě na určení neúčinnosti smlouvy o zúžení společného jmění manželů uzavřené mezi žalovanou a jejím manželem P. H. ve vztahu k předmětným nemovitostem. Proti uvedenému rozsudku (do všech jeho výroků) podala žalovaná dne 28. srpna 2020 odvolání, a to bez uhrazení soudního poplatku. Soud prvního stupně proto vyzval žalovanou usnesením ze dne 14. září 2020, č. j. 17 C 223/2019-137, k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč, a k jeho úhradě určil 15 denní lhůtu, běžící od doručení tohoto usnesení. Ve výzvě, doručené advokátu žalované dne 15. září 2020, byla žalovaná též řádně poučena o procesním důsledku, který nastane, nedojde-li ve stanovené lhůtě k zaplacení soudního poplatku (zastavení odvolacího řízení). Žalovaná zaplatila soudní poplatek až po uplynutí uvedené lhůty; soudní poplatek uhradila dne 5. října 2020, přičemž uvedená částka představující soudní poplatek byla na účet soudu prvního stupně připsána dne 7. října 2020. Žalovaná v odvolání požádala o prominutí zmeškání lhůty, a to s odkazem na §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon č. 191/2020 Sb.“), a s odůvodněním, že (ve stručnosti shrnuto) soudní poplatek nemohla zaplatit dříve z důvodu mimořádných karanténních opatření v souvislosti s pandemií koronaviru SARS – CoV-2, která zasáhla rodinu jejího advokáta. K výzvě odvolacího soudu pak advokát žalované konkretizoval a doložil předchozí tvrzení s tím, že po svém příjezdu z advokátní kanceláře dne 25. září 2020 mu jeho manželka sdělila, že byla kontaktována pracovnicí Krajské hygienické stanice v Liberci, která jí oznámila, že jejich starší dcera se měla dostat do blízkého kontaktu s osobou nakaženou koronavirem v uvedeném týdnu a že vzhledem k této situaci by měla zůstat v karanténě 10 dnů a rodina advokáta žalované by se, pokud to bude možné, po tuto dobu měla také vyhnout přímému kontaktu s dalšími osobami, neboť i členové rodiny jsou rovněž ohroženi.
Odvolací soud – jak plyne z odůvodnění jeho písemného vyhotovení shora označeného usnesení – konstatoval, že v době běhu lhůty pro zaplacení soudního poplatku z odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, běžící od 15. září 2020 do 30. září 2020, byla – pro období od 25. září 2020 do 5. října 2020 - nařízena karanténa dceři advokáta žalované z důvodu jejího úzkého kontaktu s osobou pozitivně testovanou na COVID-19. Odvolací soud ovšem vyložil, že placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit účastník či v daném případě advokát žalované osobně. V daném případě proto nic nebránilo tomu, aby organizační úkony směřující k zaplacení předmětného soudního poplatku učinila za advokáta jiná osoba (např. žalovaná či některý z kolegů advokáta žalované, kteří jsou společníky advokátní kanceláře SPOLAK s. r. o., stejně jako advokát žalované). Podle odvolacího soudu ani z tvrzení samotného advokáta žalované nevyplynulo, že by byl zdravotně nějak indisponován způsobem, jenž by mu znemožnil v inkriminované době zkontaktovat ať již žalovanou či osoby zajišťující chod advokátní kanceláře SPOLAK s. r. o. za účelem pověření k zaplacení předmětného soudního poplatku. Odvolací soud proto potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně, neboť dospěl k závěru, že žalovanou uvedené důvody vedoucí ke zmeškání lhůty k zaplacení předmětného soudního poplatku nejsou omluvitelné ve smyslu §2 odst. 1, 3 zákona č. 191/2020 Sb.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není – jak bude dále vyloženo
– ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K argumentaci dovolatelky, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je odvolací soud povinen rozhodnout usnesením o návrhu účastníka na prodloužení soudcovské lhůty a přihlédnout k důkazu předloženým účastníkem v navrhované lhůtě.“
Dovolatelka předkládá Nejvyššímu soudu k řešení uvedenou právní otázku, k níž vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání založený na ústavněprávní argumentaci ústící v závěr, že v posuzovaném případě došlo – tím, že odvolací soud nerozhodl o jejím návrhu na prodloužení předmětné soudcovské lhůty – k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod.
Prostřednictvím této dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání nelze založit, neboť odvolací soud při rozhodování nakonec vyšel ze závěru, který dovolatelka nijak nezpochybňuje, totiž, že advokát dovolatelky – s ohledem na již shora vyložené okolnosti – po předmětné období „zůstal též raději v karanténě za účelem snížení rizika šíření této nakažlivé nemoci.“ Pokud tedy žalovaná prostřednictvím svého advokáta v podání ze dne 1. prosince 2020 požádala odvolací soud o prodloužení lhůty odvolacím soudem jí uložené ke konkretizaci svých tvrzení o existenci a důvodech její karantény, respektive k doplnění uvedených tvrzení jejího advokáta, které se vztahují k jeho dobrovolné karanténě v období, v němž došlo k marnému uplynutí lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud z této žalovanou tvrzené okolnosti při rozhodování nakonec vycházel, pak je zřejmé, že za této skutkové konstelace rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo (dojít nemohlo) k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces.
K argumentaci, že: „odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda je prokázané karanténní opatření omluvitelným důvodem podstatně ztěžujícím, v důsledku až znemožňujícím učinit úkon spočívající v zaplacení soudního poplatku.“
V této části dovolání dovolatelka namítá, že jejímu advokátovi karanténa minimálně ztížila zaplacení soudního poplatku a znemožnila mu přijmout organizační opatření k zajištění zaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě. Dovolatelka s odkazem na §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že předmětné zaplacení soudního poplatku je zastupitelné jednání a že z tvrzení jejího advokáta se nepodává, že by byl zdravotně indisponován způsobem, který by mu znemožnil přijmout organizační opatření k zajištění zaplacení soudního poplatku ve lhůtě. Podle dovolatelky karanténní opatření jejímu advokátovi prokazatelně minimálně podstatně ztížilo zaplacení soudního poplatku, což je jeden ze zákonem deklarovaného omluvitelného důvodu podle §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb. Karanténní opatření přitom již ze své podstaty bez dalšího podstatně ztěžuje učinění kteréhokoli procesního úkonu, a proto jej předmětné ustanovení deklaruje jako omluvitelný důvod.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle §58 občanského soudního řádu i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje.
Podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání zmeškaného úkonu a rozhodnutí o něm, s výjimkou opravných prostředků, kde o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud prvního stupně.
Podle třetího odstavce téhož paragrafu návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu.
Esenciální podmínkou k tomu, aby rozhodující soud mohl vůbec zvažovat o případném prominutí zmeškání lhůty ve vazbě na zákon č. 191/2020 Sb., je, že účastník tvrdí, že on nebo jeho zástupce takovou lhůtu k provedení předmětného úkonu zmeškal z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit. Zmeškání tedy musí mít relevantní spojitost s vyhlášeným mimořádným opatřením při epidemii, v jehož důsledku účastník nebo jeho zástupce nemohl buď vůbec anebo podstatně ztíženým způsobem učinit předmětný úkon (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021).
V této souvislosti lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020, sp. zn. IV. ÚS 1883/20 (in https://nalus.usoud.cz ), který mj. vyložil, že i v poměrech trvání mimořádných opatření proti epidemii, která mohla určité osobě znemožnit nebo podstatně ztížit učinění procesního úkonu, bylo nezbytné (jistěže k návrhu dotčené osoby) verifikovat, tj. zkoumat a prokázat, zda se tak v individuálních případech stalo a zda jde o vážný omluvitelný důvod spočívající v mimořádném opatření proti epidemii.
Rovněž z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že prominutí zmeškání lhůty ve smyslu zákona č. 191/2020 Sb. není automatickou reakcí soudů na existenci mimořádného opatření, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a osvědčit, že žadateli bylo mimořádným opatřením provedení zmeškaného úkonu „znemožněno nebo podstatně ztíženo“. Žadatel je tedy povinen tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měly zásadní dopad na jeho možnost provést zmeškaný úkon (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2020, sp. zn. 1 As 209/2020, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 25. února 2021, sp. zn. 1 Azs 15/2021, ze dne 17. srpna 2020, sp. zn. 1 As 236/2020, a ze dne 14. ledna 2021, sp. zn. 1 Afs 305/2020, in https://nssoud.cz ).
Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud v daném případě důsledně vycházel z předmětné právní úpravy, jakož i z připomenuté judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť v daném případě – oproti právnímu názoru dovolatelky – mj. správně interpretoval §2 odst. 1 zákona č. 191/2020 Sb., v tom směru, že sama okolnost dobrovolné karantény advokáta dovolatelky (bez dalšího) nepředstavovala důvod k prominutí zmeškání předmětné lhůty (v daném případě k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně), neboť advokátu žalované nic nebránilo přijmout příslušné opatření vedoucí k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání žalované proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně. Přitom odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkového zjištění (které v dovolacím řízení nelze nijak revidovat a ostatně dovolatelka jej v tomto směru ani nijak nezpochybňuje), že: „nic proto nebránilo tomu, aby organizační úkony směřující k zaplacení předmětného soudního poplatku učinila za advokáta jiná osoba…např. přímo žalovaná či někteří z kolegů advokáta žalované, kteří jsou společníky advokátní kanceláře SPOLAK s. r. o., stejně jako advokát žalované.“ , neboť „ani z tvrzení samotného advokáta žalované se nepodává, že by byl zdravotně nějak indisponován způsobem, jenž by mu znemožnil v inkriminované době zkontaktovat ať již žalovanou či osoby zajišťující chod advokátní kanceláře SPOLAK s. r. o. za účelem pověření k zaplacení předmětného soudního poplatku.“ (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. března 2021, sp. zn. 9 Azs 25/2021, v němž byl mj. vyložen právní názor, že skutečnost, že advokátní kancelář pracuje převážně on-line, sama o sobě nebrání konat včasné úkony za zastupované klienty; in https://nssoud.cz ).
Z vyloženého je zřejmé, že ani prostřednictvím této uplatněné dovolací argumentace se dovolatelce přípustnost jejího dovolání nepodařilo založit.
Dovolání žalované proti nákladovému výroku usnesení odvolacího soudu není ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené návrhy tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byly konzumovány.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu