ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1331.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1331/2019-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce BRADDOCK FINANCE & CAPITAL Ltd. , se sídlem v Londýně, 85 Great Portland Street, W1W 7LT, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4575632, zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Boleslavova č. 901/7, proti žalovaným 1) V. H. , narozené dne XY, zemřelé dne 8. května 2016, naposledy bytem v XY, a 2) M. K. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká č. 294, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 103/2012, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. ledna 2019, č. j. 22 Co 163/2017-349, takto:
Dovolání proti výroku I. usnesení krajského soudu se odmítá ; výrok II. usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, aby následně mohla uspokojit své pohledávky i z prodeje předmětných nemovitostí. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila zejména tím, že její dlužník převedl darovací smlouvou vlastnictví předmětných nemovitostí na žalovanou 1) v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně. Žalovaná 1) následně po tom, co proti ní žalobkyně v jiném řízení podala odpůrčí žalobu, převedla předmětné nemovitosti na svého vnuka, a ten je následně převedl na žalovaného 2). Žalobkyně proto považuje následné smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, učiněné poté, co proti žalované byla podána odpůrčí žaloba, za absolutně neplatné.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 6 C 103/2012-261, určil vlastnictví žalované 1) k blíže specifikovaným nemovitým věcem a rozhodl o nákladech řízení.
Po odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 22 Co 163/2017-318, přerušil odvolací řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po žalované 1), neboť ta v průběhu odvolacího řízení zemřela.
Následně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 22 Co 163/2017-349, výrokem I. rozhodl, že se v odvolacím řízení pokračuje, a výrokem II. rozhodl, že v řízení bude namísto zemřelé žalované 1) pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vyšel ze zjištění, že řízení o pozůstalosti po žalované 1) bylo usnesením soudního komisaře přerušeno do skončení probíhajících soudních řízení, mimo jiné také do skončení tohoto odvolacího řízení. Rozhodnutí o vlastnictví žalované 1) k předmětným nemovitostem má přitom význam pro pozůstalostní řízení, a to pro zjištění rozsahu aktiv pozůstalosti. Žalovaná byla rozvedená, nezanechala žádné pořízení pro případ smrti, a všichni v úvahu připadající dědici dědictví odmítli, dědictví proto připadá státu podle §1634 o. z., na který se hledí jako by byl zákonný dědic s tím, že nemá právo dědictví odmítnout a vůči jiným osobám má stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu pozůstalosti. Protože je v pozůstalostním řízení na základě rozhodné právní úpravy jako s hmotněprávním nástupcem jednáno se státem, odpadla překážka bránící dalšímu pokračování odvolacího řízení, proto odvolací soud výrokem I. rozhodl o pokračování odvolacího řízení, a výrokem II. rozhodl podle §107 o. s. ř. o procesním nástupnictví státu.
Proti tomuto usnesení podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, v němž namítá, že ačkoli je účastníkem pozůstalostního řízení po žalované 1), a všichni ostatní v úvahu připadající dědici dědictví odmítli, není postaveno na jisto, že stát pozůstalost z titulu odúmrti nabude, neboť až v probíhajícím pozůstalostním řízení může soud zjistit, zda tvrzené právo nebo povinnost přešly na stát. Za rozhodující skutečnost dovolatelka považuje, zda existuje pravomocné usnesení, které by deklarovalo, že pozůstalost, kterou nenabyl žádný dědic, připadla státu. Řízení o dědictví dosud není pravomocně skončeno, soud v dědickém řízení vyzval věřitele zůstavitelky, aby u něho přihlásili a doložili své pohledávky. Pokud by byla pozůstalost předlužena, navrhne dovolatelka likvidaci dědictví, takže pozůstalost jako odúmrť státu nepřipadne, a dovolatelka se nestane procesní nástupnicí žalované 1). K tomu dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007.
K dovolání podal své vyjádření žalobce. Napadené rozhodnutí považuje za správné. Vzhledem k dosavadním výsledkům ostatních soudních řízení, které proti žalované 1) vede, považuje námitku možného předlužení pozůstalosti a následné možné likvidace dědictví za nepravděpodobnou, neboť zůstavitelka byla kde dni své smrti vlastníkem celé řady nemovitých věcí. Akcentuje, že se domáhá pouze určení vlastnictví a neuplatňuje vůči zůstavitelce peněžitou pohledávku. Přisvědčení námitce dovolatelky by považoval za denegatio iustitiae, jelikož by se dostal do fakticky neřešitelné situace, když v probíhajícím soudním řízení by nemohl pokračovat bez právního nástupce zůstavitelky a současně by nebylo možné ukončit pozůstalostní řízení bez skončení probíhajících soudních řízení, neboť pozůstalostní řízení bylo přerušeno do doby pravomocného skončení probíhajících soudních řízení, mimo jiné i tohoto řízení.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, o jejíž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud České republiky nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Výrok I. usnesení odvolacího soudu o pokračování v odvolacím řízení není rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se končí odvolací řízení, proto nemůže být v této části dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., a zároveň se nejedná ani o žádné z usnesení vypočtených v ustanovení §238a o. s. ř. Protože proti výroku I. napadeného usnesení nemůže být dovolání přípustné podle ustanovení §237 ani §238a o. s. ř., nezbývá, než dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., neboť jím bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka. Nejvyšší soud České republiky se proto zabýval důvodností dovolání.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti výroku II. napadeného usnesení je důvodné.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde.
Podle ustanovení §1634 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nedědí-li žádný dědic ani podle zákonné dědické posloupnosti, připadá dědictví státu a na stát se hledí, jako by byl zákonný dědic; stát však nemá právo odmítnout dědictví, ani právo na odkaz podle §1594 odst. 1 věty třetí.
Podle ustanovení §1634 odst. 2 o. z. vůči jiným osobám má stát stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu.
Podle ustanovení §1703 o. z. dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti.
Povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst. 1 věty první o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o. s. ř.); na místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, správce dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009).
Usnesení o tom, s kým bude v řízení pokračováno na místě zemřelé (prohlášené za mrtvé) fyzické osoby jako s dědicem (správcem dědictví), soud přijímá s výhradou změny poměrů (cum clausula rebus sic stantibus). Znamená to, že soud znovu rozhodne o tom, s kým bude v řízení pokračováno (a změní v tomto směru své předchozí usnesení), vždy, jakmile po vydání usnesení dojde ke změně v osobě správce dědictví, ke zrušení správy dědictví nebo se změní okolnosti rozhodné pro závěr o dědickém právu, popř. o tom, komu jako dědici svědčí právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007, uveřejněném pod číslem 15/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k předchozí právní úpravě vyslovil závěr, že ztratí-li po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba, která nezanechala žádné dědice, jejíž dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo jejíž dědictví nenabude (nemůže nabýt) z jiných důvodů žádný dědic, soud rozhodne (§107 o. s. ř.) o tom, že v řízení bude na jejím místě pokračováno se státem, jen tehdy, bylo-li pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu podle ustanovení §462 obč. zák. (nyní ustanovení §1634 o. z.).
V posledně citovaném rozhodnutí, které vycházelo ze situace, kdy v průběhu řízení zemřel žalobce, který se vylučovací žalobou domáhal vyloučení nemovitých věcí z konkursní podstaty úpadce, byl závěr o nemožnosti pokračování v řízení se státem na místě zemřelého, nebylo-li potvrzeno, že dědictví připadlo státu jako odúmrť, založen na tom, že ze skutečnosti, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, že zůstavitelovi dědici jsou nezpůsobilí dědit nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude (nemůže nabýt) žádný dědic, nelze dovozovat, že by soud v usnesení o dědictví musel vždy potvrdit připadnutí dědictví státu, neboť dědické řízení může být skončeno také schválením dohody o přenechání dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů, je-li dědictví předluženo, nebo může soud nařídit likvidaci dědictví, je-li dědictví předluženo nebo navrhne-li to stát, kterému má dědictví připadnout, jestliže není možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví, i když dědictví není předluženo. Kdyby totiž došlo k uzavření a schválení dohody o přenechání dědictví žalobcovým věřitelům k úhradě dluhů, nepřešlo by vlastnictví k nemovitostem na stát, ale na věřitele určeného dohodou, a v případě likvidace žalobcova dědictví by se stal vlastníkem nemovitostí ten, kdo by je nabyl při zpeněžování žalobcova majetku, popřípadě stát, kdyby se je nepodařilo zpeněžit (§175u o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013); přičemž možnost "dalšího" zpeněžení nemovitostí správcem konkursní podstaty by tím samozřejmě zůstala nedotčena. V citované věci proto následně dovolací soud uzavřel, že stav řízení o dědictví po žalobci neumožňoval, aby v něm bylo možné ihned pokračovat, neboť se soudy měly blíže seznámit s průběhem a dosavadními výsledky dědického řízení a stát (Českou republiku) mohly určit za žalobcova procesního nástupce jen tehdy, jestliže bylo nepochybné, že nedojde ani k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům, ani k likvidaci dědictví, tedy jestliže již bylo pravomocným usnesením o dědictví potvrzeno, že dědictví připadlo státu.
Podobně jako v uvedeném rozhodnutí se i v projednávané věci jedná o spor o potenciální aktivum pozůstalosti.
Jelikož napadené rozhodnutí není založeno na závěru, že by v probíhajícím pozůstalostním řízení bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že dědictví připadá státu, není v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007. Vzhledem ke změně právní úpravy je nezbytné se zabývat otázkou, zda se dosavadní výše vyslovené právní závěry uplatní i po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ o. z.“).
Ustanovení §472 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) stanovilo, že není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věcí, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví.
Oproti tomu podle nyní účinného ustanovení §195 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), soud nařídí na návrh dědice, kterému svědčí výhrada soupisu, nebo na návrh státu, jemuž má připadnout pozůstalost proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic, anebo na návrh věřitele, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty, likvidaci pozůstalosti, jestliže
a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle §153 nebo 154,
b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (§162),
c) bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele (§180),
d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví (§184 až 187).
Soud může nařídit likvidaci pozůstalosti i bez návrhu, jsou-li splněny předpoklady uvedené v odstavci 1 a vyžaduje-li to veřejný zájem (odst. 2).
Na rozdíl od předchozí právní úpravy je nyní nezbytnou podmínkou nařízení likvidace pozůstalosti stanovení předlužení majetku zůstavitele, když podle ustanovení §472 obč. zák. mohl stát, kterému mělo dědictví připadnout podle ustanovení §462 obč. zák., navrhnout likvidaci dědictví, i když dědictví nebylo předluženo, jestliže nebylo možné uhradit peněžitý dluh zůstavitele zcela nebo zčásti penězi z dědictví a věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví.
Dovolatelka ve svém dovolání uvádí, že řízení o dědictví dosud není pravomocně skončeno, a soud v pozůstalostním řízení vyzval věřitele zůstavitelky, aby u něho přihlásili a doložili své pohledávky, a že pokud bude pozůstalost předlužena, navrhne likvidaci pozůstalosti.
Zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci. Odvolací soud rozhodl o pokračování v odvolacím řízení s dovolatelkou jako s procesní nástupkyní zemřelé žalované 1), aniž by odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo založeno na zjištění, že pozůstalost není předlužená, a že by tedy již nemohlo dojít k nařízení likvidace pozůstalosti. Protože z dosud učiněných zjištění odvolacího soudu nelze s jistotou uzavřít, že nemůže dojít k nařízení likvidace pozůstalosti a že se dovolatelka stane procesní nástupkyní žalované 1), je napadené usnesení odvolacího soudu (alespoň prozatím) nesprávné.
Dovolací soud si je vědom nyní nastanuvší nežádoucí situace, kdy se obě probíhající soudní řízení (řízení o určení vlastnictví i pozůstalostní řízení) dostávají (fakticky) do stavu, kdy jsou obě řízení přerušena se vzájemným odkazem na skončení toho druhého řízení (dovolací soud nemohl zrušit výrok I. o pokračování v řízení, když se nejedná o usnesení vypočtené v ustanovení §238a o. s. ř., formálně tak nyní projednávané řízení nebude přerušeno, zároveň však dovolací soud zrušil výrok o tom, s kým bude pokračováno, a na základě dosavadních zjištění odvolacího soudu současně není jisté, zda již o tom lze rozhodnout), přičemž právě projednávaná věc určení vlastnictví nemovitosti může mít potenciálně vliv na posouzení toho, zda je pozůstalost předlužena.
Dovolací soud proto doplňuje, že soud v pozůstalostním řízení může rozhodnout o jmenování správce pozůstalosti podle ustanovení §157 odst. 1 písm. c) z. ř. s., neboť je k tomu podle dosavadního stavu řízení dán vážný důvod v podobě toho, že je ve sporném řízení zapotřebí vyřešit otázku vlastnictví zůstavitelky k nemovitým věcem, které by potenciálně mohly náležet do pozůstalosti. Má-li pozůstalost připadnout státu proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a hledí-li se na stát, jako by byl zákonný dědic, může být jmenován správcem pozůstalosti též stát (§158 odst. 1 z. ř. s.). Z uvedeného zároveň a contrario vyplývá, že se stát nestává správcem pozůstalosti již na základě ustanovení §1634 odst. 1 o. z., podle nějž se při odúmrti na stát hledí, jako by byl zákonný dědic.
V usnesení o jmenování správce pozůstalosti soud vždy vymezí rozsah spravovaného majetku zůstavitele nebo uvede účel, pro který byl správce pozůstalosti jmenován (§158 odst. 2 z. ř. s.).
Po jmenování správce pozůstalosti v pozůstalostním řízení by bylo možné v nyní projednávané věci pokračovat se správcem pozůstalosti namísto zemřelého žalovaného účastníka (srov. §1703 o. z., podle nějž dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti). Již dříve přitom Nejvyšší soud vyslovil, že umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem fyzické osoby, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o. s. ř.); na místě dědice je procesním nástupcem fyzické osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, správce dědictví (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 220/2009).
Vydání usnesení o jmenování správce pozůstalosti v pozůstalostním řízení není na překážku, že je pozůstalostní řízení přerušeno, neboť podle ustanovení §111 odst. 2 věty první o. s. ř. jestliže je řízení přerušeno podle §109 odst. 1 a 2, činí soud všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá.
V případě, že by před skončením tohoto sporného řízení byla soudem v pozůstalostním řízení nařízena likvidace pozůstalosti, by se soud v projednávané věci vzhledem k ustanovení §199 z. ř. s. [byl-li by v pozůstalostním řízení jmenován likvidační správce
– srov. §197 z. ř. s., podle nějž soud jmenuje likvidačního správce, jakmile se v řízení o likvidaci pozůstalosti ukáže, že to vyžaduje potřeba správy nebo zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty anebo spory o pasiva likvidační podstaty – komentářová literatura však uvádí, že „důvodem mohou být nepochybně i spory o majetek (aktiva) likvidační podstaty, neboť i v takových sporech má likvidační správce vystupovat v řízení namísto zůstavitele, popřípadě osob, které dosud pozůstalost spravovaly (správce pozůstalosti, vykonavatel závěti, dědici)“ (MACKOVÁ A., MUZIKÁŘ L., a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních . Nakladatelství Leges. Praha: 2016, komentář k §197)] následně zabýval tím, zda lze v projednávané věci pokračovat s likvidačním správcem (srov. §§198 odst. 2, 206 odst. 1 písm. c/, 229 z. ř. s.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že by v pozůstalostním řízení již nemohla být nařízena likvidace pozůstalosti, dovolací soud jej proto jako prozatím nesprávné podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu