ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1394.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1394/2021-596
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně I. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Havelkou, advokátem advokátní kanceláře Havelka & Musil VGD Legal, s. r. o., se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti žalované L. W. S. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 133/2012, o dovolání J. K., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2020, č. j. 83 Co 475/2015-506, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. ledna 2020, č. j. 83 Co 475/2015-506, rozhodl o tom, že: „Návrhu žalobkyně, aby na místo žalovaných 1) A. W., 2) J. K. a 3) G. B. do řízení vstoupila L. W. S., narozená XY, bytem XY, se vyhovuje.“
Odvolací soud tak procesně reagoval na podání žalobkyně, která předmětný návrh odůvodnila s tím, že žalovaná 1) A. W. v průběhu řízení převedla předmětné nemovité věci (dotčené určovací žalobou) na L. W., která je jako vlastník těchto nemovitostí zapsána v katastru nemovitostí.
Proti tomuto usnesení odvolacího soud podal J. K., dříve vystupující v procesním postavení žalovaného 2) (dále též „dovolatel“), prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že se odvolací soud při řešení právní otázky týkající se rozhodnutí o vstupu účastníka do řízení na místo dosavadních účastníků podle §107a o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle dovolatele usnesení odvolacího soudu „trpí závažnou procesní vadou spočívající ve skutečnosti, že bylo žalovanému (roz. dovolateli) znemožněno uplatnění jeho námitek a poskytnutí vyjádření k návrhu žalobkyně učiněného podle §107a o. s. ř. tím, že mu tento návrh žalobkyně na vstup účastníka do řízení nebyl odvolacím soudem doručen a odvolací soud následně o návrhu žalobkyně rozhodl, aniž byl seznámen se stanoviskem žalovaného k věci, které je v daném případě důležité a žalovaný je přesvědčen, že bude podstatné i pro opětovné rozhodnutí odvolacího soudu v případě úspěchu podaného dovolání. Popsaným postupem odvolacího soudu nepochybně došlo k porušení ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř. a k faktickému zvýhodnění žalobkyně, protože žalovaný neměl v daném případě jakoukoliv možnost vyjádřit se k předmětnému návrhu a neměl tedy možnost seznámit odvolací soud se svým stanoviskem k věci a zejména pak vznést své námitky před vydáním konečného rozhodnutí.“ Dovolatel namítá, že uvedeným rozhodnutím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 14. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 90/2016, a ze dne 28. února 2017, sp. zn. 23 Cdo 3241/2016. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání je sice ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Dovolateli lze sice přisvědčit, že odvolací soud nepostupoval před vydáním napadeného usnesení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (na příslušná rozhodnutí dovolacího soudu dovolatel ve svém dovolání odkazuje), jestliže rozhodl o návrhu žalobkyně na vstup nabyvatele práva do řízení podle §107a o. s. ř., aniž by umožnil dovolateli se k uvedenému návrhu vyjádřit, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem tohoto případu nelze dospět k závěru, že by v případě dovolatele došlo k újmě na jeho procesních právech, a v konečném důsledku snad k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V posuzovaném případě je dovolatel manželem žalobkyně, z obsahu spisu vyplývá, že s manželkou též sdílí společnou domácnost a lze tudíž s vysokou mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou konstatovat, že o předmětném návrhu žalobkyně byl dovolatel - právě svou manželkou - informován ještě dříve, než uvedený návrh byl podán k rozhodujícímu soudu.
Za této procesní situace, byť po formální stránce odvolací soud nepostupoval v intencích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze právě pro specifické okolnosti daného případu shledat naplnění důvodu pro vydání kasačního rozhodnutí, když z obsahu spisu zřetelně vyplývá, že dosud byl dovolatel v dané věci plně obeznámen s dosavadními podáními své manželky – žalobkyně, a zcela jistě tomu bylo také i v této procesní záležitosti.
Nejvyšší soud proto neshledal, že by tato zjištěná vada řízení zakládala důvod k vydání dovolatelem navrhovaného kasačního rozhodnutí; Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu