ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1408.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1408/2021-563
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, MBA, ve věci posuzovaného P. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného procesním opatrovníkem P. S., advokátem se sídlem v XY, za účasti 1) hmotněprávního opatrovníka Statutárního města České Budějovice , se sídlem magistrátu v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 1/1, a 2) Krajského státního zastupitelství České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova č. 1949/2, o omezení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 0 P 159/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. července 2020, č. j. 7 Co 398/2020-421, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24.7.2020, č.j. 7 Co 398/2020-421, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.12.2019, č.j. 0 P 159/2018-405, 22 P a Nc 175/2019, kterým byl zamítnut návrh posuzovaného na navrácení svéprávnosti v plném rozsahu (výrok I.) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud shrnul dokazování provedené soudem prvního stupně a konstatoval, že „posuzovaný i v současné době (tak jako v době posledního rozhodnutí o omezení svéprávnosti) trpí syndromem závislosti na alkoholu a degradací osobnosti“, že „posuzovaný nemá náhled na svůj zdravotní stav“, že „jediný smysl života vidí v požívání alkoholu společně s kamarády“, že „změna v době rozhodování odvolacího soudu nenastala, pokud jde o přítomnost duševní poruchy – syndromu závislosti na alkoholu“, že „tato duševní porucha v případě navrácení svéprávnosti by u posuzovaného vedla k návratu nepřiměřeného požívání alkoholu, což představuje ohrožení posuzovaného, jak v oblasti finančního hospodaření a nakládání s majetkem, tak v oblasti realizace práva na sociální služby“, a proto uzavřel, že „posuzovaný je bez omezení svéprávnosti v dosavadním rozsahu vážně ohrožen a v tomto směru k žádné změně nedošlo“.
Posuzovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel má za to, že „s ohledem na omezený rozsah provedeného dokazování a faktické odůvodnění rozsudků obou soudů je zřejmé, že značná část skutkových zjištění, zejména těch, kterými bylo odůvodňováno zamítnutí návrhu, byla mechanicky převzata z předcházejících řízení, ve kterých bylo o svéprávnosti dovolatele rozhodováno“, že „tato skutková zjištění pak zcela logicky zahrnovala zejména poznatky, vztahující se k období života dovolatele před jeho umístěním do sociálního zařízení“, že „jejich použití v současném řízení je značně omezené a nelze na nich založit rozhodnutí o osobním stavu dovolatele v současné době, jak učinily obecné soudy“. Dále namítá, že „pokud znalecký posudek konstatuje, že od posledního posuzování dovolatele došlo k podstatnému zlepšení jeho duševního stavu, jeho intelektových schopností a jeho rozhodovací a ovládací schopnosti jsou zcela zachovány, a pokud je objektivně prokázáno, že dovolatel již několik let abstinuje, pak se jedná o zásadní změnu okolností“, a domnívá se, že „provedené právní posouzení skutkových zjištění je nesprávné a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání posuzovaného není přípustné.
Z obsahu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatel především vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítá-li zejména zásadní změnu okolností plynoucí ze závěru znaleckého posudku konstatujícího, že „od posledního posuzování dovolatele došlo k podstatnému zlepšení jeho duševního stavu, jeho intelektových schopností a jeho rozhodovací a ovládací schopnosti jsou zcela zachovány“, dále má-li výhrady k tomu, že „soudy (na základě časově nesouvisejících zjištění a spekulací znalce) předjímají obnovení alkoholismu dovolatele, jeho bezdomovectví a jeho neschopnost se postarat o svoje záležitosti“, a namítá-li, že je podle jeho názoru objektivně prokázáno, že již několik let abstinuje, a že „podle platné právní úpravy musí být neschopnost člověka postarat se o vlastní záležitosti objektivně dána (tedy v řízení řádně prokázána), nepostačí existence větší či menší pravděpodobnosti, že tato situace, navíc za splnění určitých podmínek, nastane“.
Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.8.2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) prováděl dokazování ohledně návrhu posuzovaného na navrácení svéprávnosti v plném rozsahu. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Pro úplnost k dovolatelem namítanému rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2019, sp. zn. 24 Cdo 1737/2019), spatřovanému zejména v tom, že „soud je povinen posudek hodnotit, nikoliv doslovně přebírat“, dovolací soud dodává, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud náležitě vysvětlil, z jakých důkazních prostředků vycházel [zejména „ze znaleckého posudku MUDr. Aleny Filipové (shodné závěry obsahuje i znalecký posudek MUDr. Lenky Fiedlerové)“] a jaké z nich vyvodil závěry [zejména, že „posuzovaný stále trpí závažnou duševní poruchou“, že „se jedná o poruchu trvalou, která není léčbou ovlivnitelná“, že „mimo ochranné prostředí je reálně ohrožen bezdomovectvím“, že „v posuzovaném případě možnost mírnějšího opatření, jako je nápomoc při rozhodování (§45 o. z. a násl.) či zastoupení členem domácnosti (§49 o. z. a násl.) nepřichází v úvahu“, neboť „zde není žádná blízká osoba, která by mohla podporu a pomoc posuzovanému poskytnout“, a že „současně je zde reálný předpoklad, že se mimo chráněné zařízení vrátí k nadměrné konzumaci alkoholu, jakákoliv doporučení či pokusy o omezení nebude respektovat, neboť nemá náhled na svou nemoc a léčení odmítá“], přičemž posledně uvedeným zároveň reagoval na dovolatelem namítanou skutečnost zásadní změny okolností spočívající v tom, že „již několik let abstinuje“.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dovolání posuzovaného P. K. směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a dovolatel (ani jinak) nepředestírá žádnou právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu