ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.146.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 146/2021-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobců a) J. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, b) J. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, c) Z. V. , narozeného dne XY, bytem v XY, a d) Š. R. , narozené dne XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40, proti žalovaným 1) N. H. , narozenému dne XY, a 2) H. H. , narozené dne XY oběma společně bytem v XY, zastoupeným JUDr. Martinem Klímou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. Václava Klementa 203, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 204/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2020, č. j. 22 Co 112/2020-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 12.366,20,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Pavla Nováka, advokáta se sídlem v Praze 4, Bartákova 1107/40.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2019, č. j. 19 C 204/2019-229, určil, že: „pozemek p. č. XY, ostatní plocha, jiná plocha, vedená na LV č. XY, pro k. ú. XY, Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY ke dni úmrtí Š. V., narozené XY, tj. ke dni 11. 1. 2013 náležel do společného jmění manželů Š. V., narozené XY a pana J. V., narozeného XY“ (dále též „pozemek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce a) a Š. V. nabyli dne 30. října 1995 pozemek vydržením. Dále se nalézací soud zabýval otázkou, zda v případě žalovaných, kteří předmětný pozemek koupili na základě kupní smlouvy ze dne 20. června 2018 od E. P., jíž svědčil zápis vlastnického práva k tomuto pozemku v katastru nemovitostí, jsou splněny podmínky pro aplikaci §984 odst. 1 o. z., či nikoliv. Podle zjištění soudu prvního stupně žalovaní „při koupi nedodržovali obvyklou míru opatrnosti, kdy v opačném případě by nazřeli jednoznačné indicie faktického rázu, které by upoutaly jejich pozornost.“ Žalovaní na pozemku s prodávající nikdy nebyli, „setkali-li by se s prodávající na tomto pozemku, jistě by jim neuniklo, že na tomto pozemku jsou movité věci, které nepatřily E. P. (prodávající – poznámka dovolacího soudu) , nýbrž patřily jiné osobě. Toto zjištění by muselo opět v žalovaných vyvolat pochybnosti. Pochybnosti by rovněž muselo vyvolat i zjištění, že k pozemku parc. č. XY je toliko dvojí přístup, přičemž z veřejné cesty se na něj lze dostat pouze přes pozemek žalobců (par. č. XY), resp. přesněji řečeno – skrze jejich stodolu. Druhý přístupový bod je branka, která ústí do polí….Vedle toho jim muselo být zřejmé, že tento pozemek je využíván žalobci [minimálně žalobcem a)], když žalobce a) byl adresátem žádosti o úpravu porostu na pozemku parc. č. XY. V rámci jednání se synem E. P.se však žalovaní na tuto skutečnost V. P. nedotazovali. Nepožadovali ani, aby si předmětný pozemek mohli projít a prohlédnout. Uvedený požadavek by byl zcela logický, neboť žalovaní tvrdili, že na pozemek parc. č. XY bylo přes hustý porost těžko vidět. Rovněž žalovaným muselo být podezřelé, že svědek P. při jednání s nimi vyloučil, že by pozemek byl zatížen právy třetích osob, přičemž žalobce a) v podstatě na počkání uřezal větev ze stromu stojící na pozemku parc. č. XY.“
Soudu prvního stupně z hlediska své úvahy o případné aplikaci §984 odst. 1 o. z. dospěl k závěru, že: „žalovaní v rozhodné době pro posouzení jejich dobré víry (tedy k okamžiku podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) nebyli v dobré víře, tudíž nemohli nabýt vlastnické právo k pozemku parc. č. XY od nevlastnice E. P.. Soud dobrou víru vyloučil u obou žalovaných, přičemž k uplatnění principu solidarity je z hlediska zlé víry třeba pohlížet na manžele tak, že zlá víra i jen jednoho z nich vylučuje nabytí vlastnického práva pro oba manžele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009). V tomto případě by tedy postačoval nedostatek dobré víry byť i u jednoho z žalovaných. Soud proto uzavřel, že na žalované vlastnické právo k pozemku parc. č. XY nepřešlo.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. září 2020, č. j. 22 Co 112/2020-323, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil způsobem vyloženým v části výroku I., a dále výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a přisvědčil jeho právnímu posouzení věci. K závěru soudu prvního stupně o nedostatku dobré víry žalovaných při nabývání předmětného pozemku odvolací soud mj. uvedl, že se „jevilo velmi nepravděpodobným, že by žalovaní po dobu cca 8 let, kdy v místě trvale žili, nikoho na sporném pozemku neviděli, ačkoliv svoji zadní zahradu užívali. Navíc faktický stav pozemku a přístupové poměry k němu museli znát, neboť měli možnost pozemek pozorovat nejen v období vegetace, ale i v zimě, kdy jim ve výhledu na pozemek nic nebránilo. Museli tedy vědět, že pozemek přibližně ve tvaru kosočtverce není ohraničen plotem ze všech stran, ale že je připlocen ke stodole ve vlastnictví žalobců, jejíž zeď tvoří hranici pozemku, že ve zdi jsou vrata umožňující vstup na tento pozemek, že na pozemku stojí i přístřešek přilepený ke zdi stodoly a pod ním se nachází různý materiál a že v plotě naproti stodole je branka vedoucí ‚k potoku a do polí‘ (na pozemky dalších vlastníků).“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelé ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. – nesprávné právní posouzení věci, pokud odvolací soud nepřistoupil k aplikaci §984 odst. 1 o. z., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání vymezili s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky poskytnutí ochrany dobrověrným nabyvatelům ve smyslu §984 odst. 1 o. z., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020, sp. zn. 24 Cdo 2292/2019. Dovolatelé vytýkají odvolacímu soud, že neposuzoval (v intencích zmíněného rozsudku dovolacího soudu) „právně významné okolnosti související s žalovanými ohledně jejich nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku přesně v režimu o. z., tedy mimo jiné s přihlédnutím k principu materiální publicity ve smyslu §984 odstavec 1 o. z….učinil-li odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně, závěr o vydržení vlastnického práva žalobců k předmětnému nemovitému majetku ještě před účinností civilního kodexu, potom by musel učinit také navazující závěr ohledně právního posouzení, zda žalovaní, s přihlédnutím k principu materiální publicity ve smyslu ustanovení §984 odstavec 1 o. z., nabyli vlastnické právo k předmětné parcele.“ Podle dovolatelů odvolací soud při rozhodování ani nepřihlížel k rozhodovací doktríně Ústavního soudu, vyjádřené v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11.
Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud se při řešení otázky posuzování podmínek pro aplikaci §984 odst. 1 o. z. neodchýlil od dovolateli zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2020, sp. zn. 24 Cdo 2292/2019 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ), v němž dovolací soud (vydaným kasačním rozhodnutím) reagoval na situaci, kdy odvolací soud se při rozhodování zabýval toliko otázkou naplnění podmínek pro vydržení vlastnického práva žalobci ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák., tj. v režimu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění, aniž by jakkoliv reagoval na odvolací argumentaci žalované, jež poukazovala na nezbytnost řešení věci v režimu §984 o. z., s poukazem na respektování principu materiální publicity v jejím případě, kdy při úplatném právním jednáním (jehož předmětem byla koupě žalobou dotčených pozemků) jednala v dobré víře a vycházela přitom ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, kdy vlastnické právo k předmětným pozemkům podle katastrálního stavu svědčilo prodávajícímu.
V nyní posuzovaném případě je ovšem situace oproti dovolací věci sp. zn. 24 Cdo 2292/2019 zcela odlišná, neboť odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posuzoval - jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku - jak otázku vydržení vlastnického práva žalobců, tak i otázku, zda v předmětné věci jsou naplněny podmínky pro poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli za podmínek dle §984 odst. 1 o. z., či nikoliv, přičemž na podkladě skutkových zjištění, které v dovolacím řízení nelze v žádném ohledu revidovat (Nejvyšší soud je skutkovým stavem, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, vázán), nakonec dospěl (přisvědčiv soudu prvního stupně) k závěru, že žalovaní při nabývání předmětného pozemku nebyli v dobré víře, pročež nelze zde uplatnit princip materiální publicity ve smyslu §984 odst. 1 o. z.
Podle §984 odst. 1 o. z.: „Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.“
Ústavní soud v nálezu ze dne 11. srpna 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19 k §984 odst. 1 o. z. mj. vyložil následující právní závěry, které jsou soudy při své rozhodovací činnosti (s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) plně respektovat:
1. Ustanovení §984 odst. 1 o. z. upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného.
2. Dobrou víru občanský zákoník presumuje, když dle jeho §7 se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Důkazní povinnost leží na osobě, která tvrdí, že nabyvatel nejednal v dobré víře.
3. Má-li být existence dobré víry ve smyslu §984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak se to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu.
4. Závěr o neexistenci dobré víry podle §984 odst. 1 o. z. musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních právo a svobod.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, vyložil a odůvodnil právní názor, že při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení §984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci.
Nejvyšší soud v posledně označeném rozhodnutí dále uvedl, že běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením §980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení §984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem.
V usnesení ze dne 27. října 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, Nejvyšší soud zase zdůraznil, že dobrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a je presumována (§7 o. z.). Vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci; poskytuje ochranu tomu, kdo jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, na jehož obsah neměl a nemohl mít vliv, na rozdíl od skutečného („naturálního“) vlastníka. Jde o speciální případ omylu (o skutečném právním stavu) vyvolaného státním orgánem, jednání nabyvatele je projevem důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (zde katastrálního úřadu). Nabyvatel není v zásadě povinen činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je v souladu se skutečným právním stavem; jsou-li mu ovšem známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat. Posouzení, zda o takové skutečnosti šlo a zda investigativní aktivita vyvinutá nabyvatelem byla dostatečná, je na úvaze soudu, kterou by mohl dovolací soud zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená.
V rozsudku ze dne 7. dubna 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, pak Nejvyšší soud vyložil, že posouzení toho, zda nabyvatel nemovité věci jednal v dobré víře, je sice posouzením právním, je však založeno na zjištěném skutkovém stavu. Zdůraznil také, že řádné odůvodnění soudního rozhodnutí o zpochybnění zákonem presumované dobré víry nabyvatele vlastnického práva k nemovitému majetku, který je zapsán v katastru nemovitostí, z povahy věci předpokládá, že soudem učiněný právní závěr vyvěrá z (je pevně založen na odpovídajících) dílčích skutkových zjištěních, které jsou pak odrazem kompatibilního závěru o skutkovém stavu, jenž soud posléze podrobuje finálnímu právnímu posouzení.
Podle Nejvyššího soudu v daném případě odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) postupoval zcela příkladně, když v odůvodnění svého rozsudku na podkladě skutkových zjištění, jež pro své rozhodnutí převzal ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, vyložil, pro jaké okolnosti byla jinak zákonem presumovaná dobrá víra žalovaných při nabývání předmětného pozemku zpochybněna a proč tedy nebylo možné ve skutkových poměrech této věci uplatnit princip materiální publicity ve smyslu §984 odst. 1 o. z.
Z obsahu dovolání je přitom zřejmé, že dovolatelé mj. (nepřípustně) brojí proti skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (viz arg.: „vůbec nebylo v řízení spolehlivě prokázáno…“ , „soudy obou instancí v řízení…došly k nesprávným skutkovým zjištěním“ , „odvolací soud neposuzoval právně významné okolnosti související s žalovanými ohledně jejich nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku…“ ), přičemž konstruují svou vlastní skutkovou verzi, z níž posléze vyvozují – oproti odvolacímu soudu – odlišné právní posouzení věci v rámci prosté právní polemiky, která sama o sobě ovšem přípustnost dovolání nezakládá.
K námitce dovolatelů, že odvolací soud v napadeném rozsudku ani nerespektoval nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, nutno uvést, že uvedený nález (jakož i na něj obsahově navazující další judikatura českého orgánu ochrany ústavnosti) se vztahuje k problematice „nemo plus iuris“ v poměrech předchozí civilní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, která neobsahovala ochranu dobrověrného nabyvatele, jež našla vyústění mj. v §984 odst. 1 o. z. Jakkoliv tedy závěry Ústavního soudu ve zmíněném nálezu a na něm navazujících dalších rozhodnutí byly normotvůrcem zjevně reflektovány v nové civilní úpravě (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), bylo pro rozsouzení této věci pochopitelně určující normativní zakotvení principu materiální publicity v §984 odst. 1 o. z.
Lze tedy shrnout, že prostřednictvím uplatněné varianty předpokladu přípustnosti dovolání (v zásadě dovolateli tvrzené nerespektování rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 24 Cdo 2292/2019, a dále nálezu Ústavní soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, odvolacím soudem) se dovolatelům přípustnost jejich dovolání nepodařilo založit.
Kromě toho odvolací soud zcela jasně, přehledně, logicky a také přesvědčivě vyložil, proč v daných skutkových poměrech došlo k vytěsnění jinak zákonem presumované dobré víry dovolatelů při nabývání předmětného pozemku (bod č. 38 odůvodnění jeho rozsudku). Přitom úvaha odvolacího soudu, že dovolatelé za dané situace nevyvinuli odpovídající (investigativní) aktivitu (k tomu srov. již shora zmíněný rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 2087/2020), není – s přihlédnutím ke skutkovému základu věci - zjevně nepřiměřená, kterou by mohl dovolací soud – v případě tomu odpovídající vymezené variantě předpokladu přípustnosti dovolání – zpochybnit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 2. 7. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu