ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1620.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1620/2021-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy, ve věci posuzovaného J. T. , narozeného XY, bytem , t.č. Psychiatrická nemocnice v XY, zastoupeného L. R., advokátem se sídlem XY, jako procesním opatrovníkem, a M. T., narozenou XY, bytem XY, jako hmotněprávní opatrovnicí, za účasti nezletilé AAAAA (pseudonym), narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem Městskou částí Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 2059/80b, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 27, o omezení svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 3 Nc 1028/2019, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2021 č.j. 18 Co 75/2020-155, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání posuzovaného proti části rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3.3.2021 č.j. 18 Co 75/2020-155, v níž bylo na dobu tří let rozhodnuto o omezení svéprávnosti posuzovaného (tak, že není schopen rozhodovat o své léčbě a není schopen výkonu rodičovské odpovědnosti s tím, že právo posuzovaného stýkat se s nezletilou dcerou AAAAA zůstává zachováno) a o jmenování opatrovníka, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K otázce týkající se rozhodování soudu o tom, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti posuzovaného, zaujal dovolací soud již v minulosti stanovisko, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti člověka je vždy třeba důsledně dbát toho, aby jeho práva nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena; vždy je tedy třeba zvažovat, zda míra nebezpečí vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. např. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2020 sp.zn. 24 Cdo 39/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2020 sp.zn. 24 Cdo 3048/2020 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2019 sp.zn. 24 Cdo 1737/2019).
V projednávané věci odvolací soud z výše vyložených zásad důsledně vycházel, jestliže svéprávnost posuzovaného omezil na dobu tří let pouze tam, kde je to – podle skutkových zjištění vyplývajících z obsahu spisu – nezbytně nutné k ochraně základních práv třetích osob. Tohoto cíle lze v daném případě dosáhnout jen tehdy, bude-li mít posuzovaný náhled na své duševní onemocnění (paranoidní schizofrenii), což je u něj bezpochyby podmíněno dodržováním léčebného režimu a předepsané medikace; v neléčeném stavu je pobyt posuzovaného na svobodě z psychiatrického hlediska hodnocen jako vysoce nebezpečný. Ze zprávy Psychiatrické nemocnice v XY ze dne 19.8.2020, kterou měl k dispozici odvolací soud a na kterou posuzovaný v dovolání upozorňuje, se podává, že posuzovaný teprve po více než roce ochranného (ústavního) léčení, kam byl umístěn v souvislosti s trestním stíháním pro přečin nebezpečného vyhrožování podle ustanovení §353 odst. 1 trestního zákoníku, získal náhled na svoji nemoc a nutnost ji léčit. Tuto skutečnost odvolací soud patřičně (v souladu se závěry znalkyně MUDr. Elišky Florianové) promítl do svého rozhodnutí v tom směru, že v rámci omezení svéprávnosti posuzovaného ve výkonu rodičovské odpovědnosti nikterak neomezil právo posuzovaného stýkat se s nezletilou dcerou AAAAA. Namítá-li dovolatel, že vzhledem k tomu, že získal náhled na své onemocnění, již není třeba jakéhokoli omezení jeho svéprávnosti, potom přehlíží, že právě jen díky úspěšné ústavní léčbě se jeho zdravotní stav zlepšil a že proto je nezbytně nutné, aby v této léčbě (třeba i ambulantní) nadále pokračoval. Vzhledem k tomu, že podle vyjádření znalkyně MUDr. Elišky Florianové posuzovaný trpí duševní poruchou, která „není léčbou podstatněji ovlivnitelná a prognóza je nepříznivá“, a hrozí riziko, že „v případě propuštění (z ústavního léčení) by posuzovaný nedodržoval podmínky ambulantního léčení a hrozí nebezpečí recidivy onemocnění“ (poukazuje-li dovolatel v této souvislosti na „doplnění znaleckého posudku č. XY ze dne 9.9.2019“, vypracovaného pro potřeby trestního řízení, pak opomíjí, že závěry v něm obsažené se týkají toliko možnosti přeměny ochranné ústavní léčby na formu ambulantní), je zřejmé, že dodržování všech zásad nastavené psychiatrické léčby posuzovaného lze nyní spolehlivě dosáhnout jen omezením jeho svéprávnosti v oblasti rozhodování o vlastní léčbě; případná změna rozsahu omezení v budoucnu pak bude záležet na dalším vývoji jeho onemocnění, včetně toho, jakým způsobem bude posuzovaný spolupracovat v případné ambulantní léčbě. Uvedené závěry jsou přes námitky dovolatele jednoznačně podloženy jak znaleckým posudkem, tak i dalšími důkazy a skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, aniž by bylo nutno je jakkoli doplňovat či revidovat.
Protože dovolání posuzovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 10. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu