ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1657.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1657/2021-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. M. , narozené XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 2243/7, proti žalovaným 1) M. Š. , narozené XY, bytem v XY, 2) V. M. , narozené XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, a 3) I. P., narozené XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Kateřinou Ryslovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 180/2018, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. 35 Co 337/2020-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2020, č. j. 35 Co 337/2020-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 6. 2020, č. j. 6 C 180/2018-142, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 6. 1. 2017 zahájil pozůstalostní řízení po M. M., zemřelém dne 26. 12. 2016 (dále jen „zůstavitel“), a současně pověřil JUDr. Martina Krčmu, notáře v Praze, aby v rámci řízení provedl jako soudní komisař potřebné úkony.
V rámci probíhajícího pozůstalostního řízení vydal dne 24. 8. 2017 Obvodní soud pro Prahu 6 usnesení, č. j. 26 D 38/2017-110, jímž M. M. a I. P., které jsou dcerami zůstavitele, uložil, aby do dvou měsíců od právní moci takového usnesení podaly k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 „žalobu na určení proti 1) pozůstalé dceři M. Š. a 2) proti pozůstalé manželce V. M. (…) že pozůstalá dcera M. Š. není zákonnou dědičkou po zůstaviteli“ (výrok I) a současně je poučil, že „nebude-li žaloba podána, bude-li řízení o žalobě zastaveno, nebo bude-li žaloba odmítnuta, platí, že spor o dědické právo byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl své právo uplatnit žalobou a soud bude v pozůstalostním řízení pokračovat a jednat s pozůstalou dcerou M. Š. jako s dědičkou ze zákona“. K odůvodnění svého rozhodnutí soud rozhodující o pozůstalosti vysvětlil, že zůstavitel zemřel bez zanechání závěti, ovšem listinou o vydědění ze dne 23. 7. 2002 (dále jen „listina o vydědění“) sepsanou Mgr. Naděždou Alšovou, notářkou v Praze ve formě notářského zápisu pod sp. zn. N 136/2002, NZ 123/2002, vydědil podle §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku dceru M. Š. a současně i její dceru (zůstavitelovu vnučku) K. Š. U téže notářky byla v úschově uložena listina datovaná dnem 17. 12. 2012 (v dalším též jen „listina o odvolání vydědění“), obsahující ručně psaný text: „Odvolávám výslovně listinu o vydědění sepsanou notářským zápisem dne 23. 7. 2002 Mgr. Naděždou Alšovou sp. zn. N 137/2002 a NZ 124/2002“, listina obsahuje podpis „M. M.“. Pozůstalá dcera M. M., vycházejíc z listiny o vydědění, zpochybnila dědické právo svědčící na základě zákonné posloupnosti dceři M. Š., když namítala (shodně s pozůstalou dcerou I. P.) že listina o odvolání vydědění není platným ani pravým projevem vůle zůstavitele, neboť v době jejího sepisu již zůstavitel „nebyl orientován v místě a čase“. Vznikl tak spor o dědické právo, který pro odlišná skutková stanoviska účastníků nemohl být vyřešen v pozůstalostním řízení (§170 odst. 1 zákona č. 292/20013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). Usnesení soudu nabylo podle potvrzení ve spise právní moci dne 14. 9. 2017.
Ve stanovené lhůtě (dne 22. 9. 2017) podala žalobkyně M. M. k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu na určení dědického práva toliko, a to proti žalovaným 1) M. Š. a 2) V. M. Při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 29. 10. 2018 (a tedy již po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené k podání žaloby – poznámka Nejvyššího soudu) žalobkyně prostřednictvím své zástupkyně „rozšířila žalobu“ o pozůstalou dceru I. P. Soud prvního stupně usnesením ze dne 8. 11. 2018 podle §92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), připustil, aby I. P. přistoupila do řízení jako další účastník „na straně žalovaných“.
Žalobkyně podanou žalobu založila na tvrzení, že žalovaná 1) není dědičkou po zůstaviteli, neboť „listina vlastnoručně sepsaná zůstavitelem dne 17. 12. 2012, kterou odvolal vydědění první žalované, je neplatným právním jednáním, neboť zůstavitel k tomuto dni trpěl těžkou duševní chorobou nikoliv jen přechodné povahy, pro kterou nemohl odvolání vydědění jako úkon učinit platně, pro duševní poruchu nebyl schopen porozumět obsahu svého jednání a posoudit jeho následky, přičemž duševní porucha se rozvíjela po dlouhé roky, k vydědění první žalované, jakož i její dcery K. Š., došlo na základě listiny sepsané ve formě notářského zápisu sepsaného dne 23. 7. 2002, v této době byl zůstavitel ještě zcela zdráv“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 6 C 180/2018-142, určil, že žalovaná 1) není dědičkou po zůstaviteli M. M. (výrok I), žalovaným 1) a 2) uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení žalobkyni částku ve výši 24 400 Kč (výrok II) a na nákladech řízení „České republice na účet zdejšího soudu“ částku 25 410 Kč (výrok III). Současně vyslovil, že žalobkyně a žalovaná 3) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
Na základě provedeného dokazování, předložených znaleckých posudků včetně soudem vyžádaného ústavního znaleckého posudku, soud prvního stupně dospěl k závěru, že zůstavitel nejméně od roku 2006 trpěl atrofií mozku s aterosklerotickými změnami mozkových tepen, v roce 2009 prodělal mozkový infarkt, od roku 2010 je dokumentován postup demence diagnostikované jako demence smíšená u Alzheimerovy choroby a cévní etiologie, v roce 2011 byly dokumentovány stavy zmatenosti, výrazné poruchy paměti a deteriorace intelektových funkcí, počátkem roku byl diagnostikován střední stupeň smíšené demence. Zůstavitel trpěl duševní poruchou nikoliv přechodného charakteru, smíšenou demencí Alzheimerovského a cévního typu, pro kterou nebyl schopen porozumět obsahu svého jednání ani posoudit jeho následky ani právně jednat, a to již ke dni 17. 12. 2012, kdy mělo dojít k sepisu listiny o odvolání vydědění. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně podala žalobu dle §170 z. ř. s. v zákonné lhůtě určené soudem rozhodujícím o pozůstalosti. Měl rovněž za prokázané, že zůstavitel spolu s žalovanou 2) dne 23. 7. 2002 na základě notářských zápisů č. N 137/2002 a č. N 136/2002 každý samostatně vydědili jejich nejstarší dceru [žalovanou 1)] a rovněž její dceru K. Š., a to z důvodu, že neprojevují opravdový zájem o osobu zůstavitele a žalované 2), který by jako potomci projevovat měly. Uzavřel proto, že vydědění první žalované (jímž se podrobněji nezabýval – poznámka Nejvyššího soudu), učiněné na základě výše uvedených notářských zápisů, nebylo zůstavitelem platně odvoláno a žalovaná 1) tak není z důvodu vydědění dědičkou po zůstaviteli. Doplnil konečně, že pokud žalovaná 1) v průběhu řízení dne 11. 4. 2019 uplatnila vzájemný návrh proti všem ostatním účastnicím řízení, jehož prostřednictvím se domáhala určení, že sama je dědičkou po M. M., tento vzájemný návrh soud prvního stupně vyloučil usnesením vyhlášeným při jednání konaném dne 26. 6. 2020 k samostatnému projednání a rozhodnutí a řízení o takto vyloučeném vzájemném návrhu je nyní samostatně vedeno u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 23/2021.
K odvolání žalované 1) a 2) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodnutím ze dne 1. 12. 2020, č. j. 35 Co 337/2020-166, rozsudek sudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a že žalobkyně ve vztahu k třetí žalované nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná a přisvědčil rovněž jeho právním závěrům s výhradou poplatnou nepřesnosti v datu úmrtí zůstavitele, které se však podle odvolacího soudu na správnosti rozsudku soudu prvního stupně neprojevilo, protože i za účinnosti zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že je neplatné právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat (§581 o. z.). Právě taková duševní porucha zůstavitele v době sepisu listiny o odvolání vydědění byla podle odvolacího soudu v řízení spolehlivě prokázána. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaných 1) a 2), pokud soudu prvního stupně vytýkaly neoprávněnost vyloučení vzájemného návrhu žalované 1), kterým se tato žalovaná domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli. Jednalo se podle závěru odvolacího soudu o usnesení soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř., proti němuž není odvolání přípustné, neboť se jím upravuje vedení řízení [ustanovení §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Předmětem daného řízení bylo určení, že první žalovaná není zákonnou dědičkou po zůstaviteli z důvodu neplatnosti listiny o odvolání vydědění ze dne 17. 12. 2012, o takovém předmětu řízení soud prvního stupně rozhodl, stěžejním důkazem byl v řízení vypracovaný ústavní znalecký posudek, jehož závěry, jak uvedl odvolací soud, odvolatelky navíc ani nezpochybňovaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I o věci samé a výroku II o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) podaly dovolání žalované 1) a 2). Za dosud Nejvyšším soudem neřešenou otázku ve smyslu §237 o. s. ř. považovaly problematiku splnění procesních podmínek pro vyloučení vzájemného návrhu žalované 1), neboť její vyřešení ze strany odvolacího soudu vnímaly jako nesprávné právní posouzení věci (§241a o. s. ř.). Odkázaly přitom na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, a ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09, podle nichž absence spojení skutkově a právně obdobných sporů mezi týmiž účastníky může představovat porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Po rekapitulaci průběhu dosavadního řízení zdůraznily, že žalovaná 1) více méně uznala neplatnost, resp. neúčinnost listiny o odvolání vydědění své osoby, a současně podala vzájemný návrh (protinávrh) s cílem vyvrátit důvody, pro které měla být zůstavitelem v roce 2002 platně vyděděna. Žalovaná 1) tvrdila, že není pravda, že by o zůstavitele neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla, a že by se zůstavitelem vyvolávala konflikty. K těmto svým tvrzením označila rovněž důkazy. Usnesení o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání bylo vyhlášeno při jednání konaném dne 26. 6. 2020, v písemné podobě však bylo účastníkům (jejich zástupcům) doručeno až spolu s napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Dovolatelky měly za to, že o vzájemném návrhu je třeba vždy rozhodnout v řízení, v němž byl uplatněn, jsou-li pro to splněny procesní podmínky, zejména tehdy, jestliže žalovaný vzájemný návrh podává se záměrem, aby o něm bylo rozhodnuto v totožném (společném) řízení. Uvedené podle dovolatelek platí i v řízení o určení dědického práva, kde je třeba v jediném řízení rozhodnout o všech otázkách, s nimiž je spojována spornost dědického nároku. V projednávané věci bylo předmětem žaloby podané žalobkyní určení, že žalovaná 1) není dědičkou po zůstaviteli, přičemž vzájemný návrh žalované 1) směřoval na základě totožného skutkového stavu a při zpochybněném důvodu vydědění – podle dovolatelek a contrario – k určení, že žalovaná 1) je dědičkou po zůstaviteli. Není myslitelné, aby v konkrétním případě byly o podané žalobě i o vzájemném návrhu vydána mezi týmiž účastníky vzájemně protichůdná rozhodnutí. Též proto byly splněny podmínky pro společné projednání žaloby i vzájemného návrhu. Odvolací soud – slovy dovolatelek – nesprávně „posvětil“ postup soudu prvního stupně, aniž by své rozhodnutí odůvodnil. Ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř., na nějž soud prvního stupně odkázal, pojmově nešlo na poměry projednávané věci aplikovat, neboť možnost vyloučení části nároku je zákonem spojován s více věcmi, které byly uplatněny v návrhu na zahájení řízení a které se ke spojení nehodí, což ovšem není případ vzájemného návrhu, pro nějž platí zvláštní úprava provedená v §97 odst. 2 o. s. ř. Závěrem proto dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud zrušil výroky I a II napadeného rozsudku odvolacího soudu a „spolu s nimi v celém rozsahu i výroky I, II a III rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a dovolatelkám přiznal náhradu nákladů řízením před Nejvyšším soudem“.
Žalobkyně ve svém vyjádření vyvracela důvody podaného dovolání. Měla za to, že dovolání není přípustné, protože jeho prostřednictvím není uplatněna žádná otázka procesního práva, která by již nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, a zároveň se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Připomněla, že žalovaná 1) a posléze i žalovaná 2) zpochybnily toliko listinu o odvolání vydědění, kterou měl zůstavitel „modifikovat okruh dědiců“. Namítají-li dovolatelky nově též neexistenci důvodů samotného vydědění, jde o jinou právní skutečnost, která může být zkoumána v samostatném (vyloučeném) řízení, jehož vedení nebrání ani překážka věci rozhodnuté, neboť (nyní) napadené rozhodnutí soudu řešilo dědické právo „z jiného právního důvodu, tedy z pohledu právního jednání, kterým zůstavitel odvolal vyděďovací listinu a měnil tím okruh dědiců založený svou dřívější vyděďovací listinou“. Žalobkyně proto navrhovala, aby dovolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Žalovaná 3) se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) projednal dovolání žalovaných 1) a 2) podle zákona o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami a ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalovaných 1) a 2) směřující výslovně i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Nejvyšší soud však v uvedeném rozsahu dovolání neodmítl, neboť dotčený výrok o nákladech řízení nakonec sdílel pro svou akcesorickou povahu osud výroku I o věci samé.
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhá) bylo v projednávané věci zjištěno, že zůstavitel byl ženatý se žalovanou 2) a měl tři dcery [žalobkyni a žalované 1) a 3)], žádná z těchto osob dědictví neodmítla. Listinou o vydědění ze dne 23. 7. 2002 sepsanou Mgr. Naděždou Alšovou, notářkou v Praze, ve formě notářského zápisu pod sp. zn. N 136/2002, NZ 123/2002 zůstavitel vydědil podle §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), dceru M. Š. a současně i její dceru, zůstavitelovu vnučku, K. Š. Blíže pak důvody vydědění skutkově rozvedl zejména tak, že dcera M. Š. o něj neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla. Konkrétně pak uvedl následující: „Se svou dcerou máme opakované konflikty, neustále mně a mojí manželce vyhrožuje zabitím, rozbíjí věci v mém bytě a při jakémkoliv osobním styku vyhrožuje. O tomto stavu svědčí protokol ze dne 9. 5. 2002 o podání vysvětlení sepsaný na místním oddělení Policie ČR ve Vokovicích, kdy jsme již byli nuceni s manželkou oznámit tento stav policii“. U téže notářky byla v úschově uložena rukou psaná listina datovaná dnem 17. 12. 2012 obsahující text: „Odvolávám výslovně listinu o vydědění sepsanou notářským zápisem dne 23. 7. 2002 Mgr. Naděždou Alšovou sp. zn. N 137/2002 a NZ 124/2002“ (uvedené spisové značky představují označení listiny o vydědění, kterou sepsala u téže notářky v tentýž den jako zůstavitel manželka zůstavitele a nikoliv zůstavitel). V průběhu pozůstalostního řízení byla mezi účastníky sporná platnost listiny o odvolání vydědění, proto Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodující v pozůstalostním řízení usnesením ze dne 24. 8. 2017, č. j. 26 D 38/2017-110, dcerám zůstavitele M. M. a I. P. uložil, aby do dvou měsíců od právní moci takového usnesení podaly k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 „žalobu na určení proti pozůstalé dceři M. Š. a proti pozůstalé manželce V. M. (…), že pozůstalá dcera M. Š. není zákonnou dědičkou po zůstaviteli.“ Žalobu ve stanovené lhůtě podala toliko M. M., přičemž o návrhu žalobkyně na připuštění vstupu další účastnice do řízení I. P. bylo rozhodnuto až po uplynutí stanovené dvouměsíční lhůty. V průběhu řízení uplatnila žalovaná 1) proti všem ostatním účastníkům vzájemný návrh, jímž se na základě tvrzení, že neuznává důvody, pro něž byla zůstavitelem vyděděna, domáhala určení, že je dědičkou po zůstaviteli.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí o dědickém právu žalované 1) po zůstaviteli mj. významné vyřešení právní otázky, zda za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění, kterou měl následně odvolat, byl soud v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení §170 z. ř. s. povinen se k podanému vzájemnému návrhu žalované 1) zabývat i skutkovými okolnostmi relevantními pro naplnění důvodů vydědění uvedených v listině o vydědění, či zda byl oprávněn vzájemný návrh vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí a skutkovou argumentaci v něm uplatněnou pominout. Nejvyšší soud v té souvislosti připomíná, že předmětem dovolání může být i otázka procesního práva, mohlo-li mít její případné nesprávné řešení vliv na výsledné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014). Protože dovolatelkami předestřená otázka, na níž záviselo rozhodnutí ve věci samé, nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaných 1) a 2) je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 26. 12. 2016, řídí se dědické právo občanským zákoníkem účinným od 1. 1. 2014. Byl-li jeden z potenciálních dědiců podle zákonné posloupnosti zůstavitelem vyděděn listinou o vydědění pořízenou za účinnosti zákona obč. zák., je třeba při posuzování platnosti této listiny a naplnění důvodů vydědění, stejně jako v případě listiny o odvolání vydědění, aplikovat nejprve přechodná ustanovení o. z.
Podle ustanovení §3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle ustanovení §3070, zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.
Z výše uvedených přechodných ustanovení o. z. vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních §3070 a §3072 o. z. výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění (jejich odvolání), která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, bylo vyloženo, že platnost prohlášení o vydědění (a tedy i listiny o odvolání vydědění) je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení (odvolání), ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. V takovém případě je třeba jednání zůstavitele poměřovat novou právní úpravou. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud na posouzení listiny o odvolání vydědění vztáhl odpovídající úpravu v obč. zák., přičemž je nerozhodné, že odvolací soud její platnost poměřoval též úpravou v o. z., dospěl-li k závěru, že pro závěr o neplatnosti právního úkonu (právního jednání) zůstavitele spočívajícího v odvolání vydědění je rozhodující, zda zůstavitel jednal v duševní poruše, která jej k takovému úkonu činila neschopným (§38 odst. 2 obč. zák.), neboť i současná právní úprava z totožných důvodů sankcionuje takové právní jednání neplatností (§581 o. z.).
Podle §469a odst. 1 písm. b) a odst. 3 obč. zák. může zůstavitel vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení §476 a §480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.
Podle §480 odst. 1 obč. zák. (jež se obdobně využije pro listinu vydědění) se závěť zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti.
Podle §112 o. s. ř. v zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků (odstavec 1). Jsou-li v návrhu na zahájení řízení uvedeny věci, které se ke spojení nehodí, nebo odpadnou-li důvody, pro které byly věci soudem spojeny, může soud některou věc vyloučit k samostatnému řízení (odstavec 2).
Podle §97 o. s. ř. platí, že žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci i vzájemným návrhem (odstavec 1). Vzájemný návrh může soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec 2). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec 3).
Přestože dovolatelky důvodně soudu prvního stupně vytýkají, že usnesení o vyloučení vzájemného návrhu žalované 1) k samostatnému projednání a rozhodnutí vyhlášeným při jednání konaném dne 26. 6. 2020 bylo odůvodněno nepřesně s odkazem na znění §112 odst. 2 o. s. ř., ačkoliv správně mohlo být postupováno jen podle (speciálního) ustanovení §97 odst. 2 o. s. ř., nejde tu o vadu, která – sama o sobě – mohla mít vliv na správnost takového usnesení, jestliže zákonné předpoklady pro vyloučení vzájemného návrhu jsou odvozeny od těch, které ustanovení §112 odst. 2 o. s. ř. stanoví jako důvod pro možné vyloučení věci k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Jak §112 odst. 1, popř. 2 o. s. ř., tak §97 odst. 2 o. s. ř. upravují situaci, v níž je vhodné, aby více nároků uplatněných v různých řízeních byly (formou jejich spojení) projednány v řízení jediném, nebo naopak, aby při kumulaci více nároků uplatněných v řízení jediném byly (formou jejich vyloučení) projednány v řízeních samostatných. Rozhodnutí o vyloučení či naopak spojení věcí zpravidla není způsobilé zasáhnout do procesních práv účastníků.
Soudní praxe i odborná literatura se rovněž shodují v tom, že jestliže v návrhu na zahájení řízení (žalobě) nebo podáním vzájemné žaloby došlo ke spojení věcí, které se ke spojení nehodí, protože spolu skutkově nesouvisí ani se netýkají týchž účastníků nebo protože jejich společné projednání by nebylo v zájmu hospodárnosti řízení anebo protože je zde jiná okolnost, která by jinak bránila soudu rozhodnout o jejich spojení, soud i bez návrhu rozhodne usnesením o vyloučení věci nebo vzájemné žaloby k samostatnému řízení; vydané rozhodnutí má povahu usnesení upravujícího vedení řízení. Tímto usnesením není soud vázán (§170 odst. 2 o. s. ř.) a není proti němu ve smyslu §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné odvolání [srov. např. DOLEŽÍLEK, J. §112 (Fakultativní). In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 764.]. Rovněž se prosazuje názor, podle něhož spojit věci ke společnému projednávání soud může, ale nemusí, kromě případů, kdy neexistuje jiná rozumná alternativa, tj. kdy by samostatné projednání věcí představovalo zásah do ústavně garantovaných práv účastníka [slovo „může“ v §112 odst. 1 o. s. ř., a tedy i v §97 odst. 2 o. s. ř., je tak v tomto případě vykládáno jako synonymum slova „musí“; k tomu srov. PŘIDAL, O. §112 (Společné řízení). In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 550.].
Otázkou spojování věcí ke společnému projednání se v minulosti ve své nálezové judikatuře zabýval i Ústavní soud, přičemž jím učiněnými závěry jsou obecné soudy podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány. Soud ochrany ústavnosti opakovaně, počínaje nálezem ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 2930/09, připomíná, že §112 o. s. ř. je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Tento výše citovaný právní závěr byl vyjádřen v nálezu sp. zn. I. ÚS 2930/09 sice toliko formou tzv. obiter dicta , následně byl nicméně do řady nálezů začleněn jako jejich ratio decidendi (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 2780/10, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 2013/10, a ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 247/11). Třebaže se citované nálezy věnují primárně souběžně probíhajícím exekucím, lze jejich závěry bez dalšího vztáhnout i na řízení nalézací. V nálezu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, Ústavní soud jednoznačně uvedl, že jestliže nalézací soud projednává odděleně občanskoprávní spory mezi týmiž účastníky, které jsou po skutkové a právní stránce shodné a o žalobách rozhoduje jednotlivě, aniž využil možnosti uvedené v ustanovení §112 odst. 1 o. s. ř., a aniž by věci spojil ke společnému řízení, může tímto postupem porušit základní právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
Uvedené závěry je pak třeba poměřovat i těmi, jež se specificky váží k problematice rozhodování o sporném dědickém právu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněném pod číslem 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2011“), vyložil, že ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. soud posoudí všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Z hlediska takového posouzení a rozhodnutí není významné, zda se všechny spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení dědickém nebo některé z nich byly formulovány až v řízení sporném.
Vztaženo do poměrů právě projednávané věci, je třeba zdůraznit, že soud (soudní komisař) rozhodující v pozůstalostním řízení nepostupoval důsledně podle §168 z. ř. s., podle něhož soud vyšetří dědická práva všech, které vyrozuměl o jejich dědickém právu nebo kteří řádně uplatnili své dědické právo, jestliže dědictví neodmítli nebo zaniklo-li jim právo odmítnout dědictví nebo je-li odmítnutí dědictví neplatné anebo jestliže se k odmítnutí dědictví nepřihlíží. Nemohou-li všechna dědická práva vedle sebe obstát, je tu spor o dědické právo. Jestliže – jako v projednávané věci – dědické právo uplatňuje více osob, jejichž dědická práva si konkurují, je pro další postup rozhodující, zda jsou skutečnosti, z nichž se dědické právo těchto osob vyvozuje, mezi dědici sporné či nesporné (srov. §169 a 170 z. ř. s., §1672 a 1673 obč. zák.). Řízení o pozůstalosti patří mezi tzv. zvláštní řízení vyjmenovaná v ustanovení §2 z. ř. s., pro která se jako obecné pravidlo zavádí tzv. vyšetřovací zásada, podle které je věcí soudu, aby veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé zjišťoval z úřední povinnosti bez ohledu na procesní aktivitu účastníků (k tomu viz SVOBODA, K., In: SVOBODA, K., TLÁŠKOVÁ, Š., VLÁČIL, D., LEVÝ, J., HROMADA, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 33). Tomu odpovídá povinnost soudu (soudního komisaře) vyzvat v rámci pozůstalostního řízení všechny osoby, které si činí právo na dědictví (jeho část), aby se vyjádřily ke všem známým skutečnostem, jež mohou mít vliv vyšetření dědického práva, zejména k tomu, zda uznávají nebo naopak popírají pravost nebo platnost jednání zůstavitele, jimiž se zakládá dědický nárok (zejména dědické smlouvy, závěti, vydědění, a jejich odvolání).
V dané věci se soud v pozůstalostním řízení omezil na zjištěnou spornost listiny o odvolání vydědění, avšak nebylo vůbec zjišťováno stanovisko účastníků řízení k pravosti a zejména platnosti listiny o vydědění [tedy k tomu, zda jednotliví účastníci řízení považují vydědění žalované 1) zůstavitelem za opodstatněné či nikoliv]. Danou otázkou se měl proto za situace, kdy žalovaná 1) v průběhu řízení existenci důvodů svého vydědění v rámci vzájemného návrhu výslovně zpochybnila, zabývat soud rozhodující v řízení o žalobě na určení dědického práva. Měl účastníky podle §118a odst. 1 a 3 vyzvat k označení odpovídajících tvrzení a důkazů o nich, neboť jen tak mohl být naplněn předpoklad, že budou komplexně posouzeny všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu. Tato povinnost ho zatěžovala zcela bez ohledu na to, že (navíc nesprávně) vyloučil vzájemný návrh k samostatnému projednání a rozhodnutí. Opačný postup byl v rozporu nejen se závěry citovaného R 99/2011, ale též s pravidlem, podle něhož je třeba při hodnocení důkazů přihlédnout ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Řečeno jinak, ani případné vyřešení dílčí předběžné otázky, zda odvolání vydědění žalované 1) ze strany zůstavitele bylo platné či nikoliv, nemohlo rozhodujícímu soudu postačit k odpovědi na stěžejní otázku, zda-li žalovaná 1) je či není intestátní dědičkou zůstavitele, neboť odpověď na ni je bytostně spjata s potřebou náležitého posouzení účinků listiny o vydědění a jejího vlivu na dědické právo žalované 1).
Dovolatelkám je třeba přisvědčit i v tom, že nebyl důvod k rozhodnutí o vyloučení vzájemného návrhu žalované 1) k samostatnému projednání a rozhodnutí, a to nejen z důvodů výše uvedených (potřeba komplexního rozhodnutí o sporném dědickém právu), ale též z důvodu zjevné provázanosti žalobního požadavku žalobkyně [na určení, že žalovaná 1) není dědicem po zůstaviteli] s požadavkem uplatněným ve vzájemném návrhu, jímž se žalovaná 1) domáhala naopak určení, že dědičkou po zůstaviteli je. Současnému projednání obou požadavků s odlišnými žalobními petity sice ve vztahu mezi týmiž účastníky nebránila překážka zahájeného řízení (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5219/2007), je však zřejmé, že rozhodnutím o podané žalobě byl pro již zmiňovanou vzájemnou provázanost předurčen výsledek rozhodnutí o vzájemném návrhu a naopak. Za popsané procesní situace tak představuje vyloučení vzájemného návrhu žalované 1) odepření spravedlnosti (tzv. denegatio iustitiae ), neboť soud neprovedl či jinak se nevypořádal s jí navrženými důkazy označenými ve vzájemném návrhu (srov. č. l. 59 a násl. procesního spisu), které mohly být významné pro určení, zda je či není žalovaná 1) dědičkou po zůstaviteli. Přesto pak o otázce jejího dědického práva rozhodl rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 6 C 180/2018-142, aniž by se s uvedenými důkazními návrhy procesně odpovídajícím způsobem vyrovnal. Bylo-li totiž v nyní probíhajícím řízení vyhověno žalobě na určení, že žalovaná 1) není dědičkou po zůstaviteli, nutně z toho plynulo, že nemůže být (bez ohledu na tvrzení uplatněná ve vzájemném návrhu a důkazy k nim označené) žalovaná 1) úspěšná se vzájemným návrhem, jímž chtěla deklarovat, že dědičkou po zůstaviteli je. Šlo tedy o výjimečný případ, kdy bylo zapotřebí ve světle shora citovaných nálezů Ústavního soudu rozhodnutí o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému projednání vnímat coby porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
K uvedenému nedostatku, jímž dovolatelky výslovně argumentovaly v podaném odvolání, měl odvolací soud přihlédnout, přičemž jeho závěr, že byl vázán pravomocným usnesením soudu prvního stupně o vyloučení vzájemného návrhu, proti němuž zákon v §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřipouští odvolání, rovněž správný není. Vázanost soudu usnesením totiž neplatí pro ta usnesení, jímž se toliko upravuje vedení řízení (§170 odst. 2 o. s. ř.). Nebyl-li jím proto vázán samotný soud prvního stupně, nemohl jím být vázán ani soud odvolací ( argumentum a fortiori ).
Nejvyšší soud též připomíná, že plénum Ústavního soudu přijalo dne 15. 11. 2016 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 stanovisko, uveřejněné pod č. 394/2016 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, z jehož odůvodnění (odst. 17) vyplývá pro obecné soudy závazný názor (čl. 89 odst. 2 Ústavy), že rozhodování soudů podle §95 o. s. ř. [o připuštění či nepřipuštění změny žaloby, proti němuž rovněž odvolání podle §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné není] je způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce. Ústavní soud považoval za ústavně souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení §95 odst. 2 o. s. ř. (byť pravomocným a formálně nezrušeným) a je oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Uvedené závěry musí nutně platit i pro možnost účastníka požadovat v odvolacím řízení, byť jen v rámci odůvodnění úvah o důvodnosti odvolání, přezkoumání usnesení o vyloučení věci či spojení věci vydané podle §112 odst. 1 a 2 nebo §97 odst. 2 o. s. ř., jsou-li – slovy Ústavního soudu – i ona způsobilá ve výjimečných případech zasáhnout do práva na spravedlivý proces. Odmítl-li se proto odvolací soud podrobněji zabývat námitkou žalovaných 1) a 2) ohledně korektnosti vyloučení vzájemného návrhu podaného žalovanou 1) k samostatnému projednání a rozhodnutí, nebyl ani zde jeho procesní postup správný.
Nejvyšší soud nad rámec rozhodovacích důvodů uvádí, že nepřehlédl, že žaloba nebyla v dané věci podána v souladu s odkazem soudu rozhodujícího v pozůstalostním řízení, když návrh žalobkyně na přistoupení žalované 3) do řízení coby tzv. nerozlučného společníka v rozepři byl učiněn až po uplynutí lhůty stanovené k podání žaloby. Nicméně judikatura Nejvyššího soudu již dříve dospěla k závěru, že, odkazuje-li soud v řízení o dědictví k podání žaloby ve smyslu (dříve účinného) ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. společně (současně) více účastníků, musí (alespoň v odůvodnění usnesení) poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o dědictví v těchto případech obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá. Z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných, kteréžto závěry jsou plně použitelné i v řízení zahájeném na základě usnesení vydaného podle §170 z. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3719/2017, a judikaturu v něm citovanou). Jestliže usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 vydané v pozůstalostním řízení výše nastíněné poučení neobsahovalo, nepochybil soud prvního stupně, pokud žalobkyni na uvedený nedostatek upozornil a umožnil jí – formou návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení – zjednat nápravu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není [v otázce, zda bylo možno pominout dopady vzájemného návrhu podaného žalovanou 1) a v něm obsaženého zpochybnění důvodu jejího vydědění zůstavitelem] správný a nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu