ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1722.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1722/2021-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci dědictví po V. Č. , zemřelé dne 26. července 2008, posledně bytem XY, za účasti 1) M. Č. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Záborská č. 966/5, a 2) E. Z., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 80 D 967/2008, o dovolání E. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021, č. j. 102 Co 22/2020-195, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1. března 2017, č. j. 80 D 967/2008-132, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. září 2008, č. j. 80 D 967/2008-16, takto:
I. Dovolání E. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2021, č. j. 102 Co 22/2020-195, se odmítá ; jinak se řízení o dovolání E. Z., zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7.1.2021, č.j. 102 Co 22/2020-195, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 3.11.2020, č.j. 80 D 967/2008-168, kterým bylo zastaveno odvolací řízení dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. V odůvodnění usnesení odvolací soud shrnul dosavadní průběh řízení a konstatoval, že „napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 3.11.2020, č.j. 80 D 96/208-168, je věcně správné“, a dodal, že již při podání odvolání v únoru 2018 si musela být E. Z., vědoma z toho vyplývající povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání, že „lhůta k zaplacení soudního poplatku z odvolání jí skončila (na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 17.8.2020, č.j. 80 D 967/2008-158) dnem 8.9.2020 (po více než 30 měsících)“ a že tedy E. Z., „měla dostatek času – i s přihlédnutím ke stavu pandemie v roce 2020 – k zajištění všeho potřebného pro zaplacení soudního poplatku z odvolání“.
E. Z., podala dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7.1.2021, č.j. 102 Co 22/2020-195, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1.3.2017, č.j. 80 D 967/2008-132, kterým okresní soud určil obvyklou cenu dodatečně zjištěného majetku zůstavitelky, výši zůstavitelčiných dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok I.), potvrdil, že veškerý dodatečně zjištěný majetek nabývají dle dědických podílů ze zákona pozůstalý syn M. Č. a pozůstalá dcera E. Z. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V dovolání namítala, že „byla porušena zásada objektivní pravdy“, že „druhý dědic, její bratr, byl neodůvodněně ve věci zvýhodněn“, že neměla možnost řádným způsobem prokázat svá tvrzení, že se soudy nezabývaly jejími námitkami, které v dědickém řízení uváděla, že soudy „odůvodnily svá rozhodnutí způsobem, který neodpovídá dané situaci“, a že „opravenou darovací smlouvu zůstavitelka nepodepsala a její syn M. Č. se tak nemohl platně stát vlastníkem darovaných 2/6 předmětných nemovitostí“. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil „usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 1.3.2017, sp. zn. 80 D 967/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7.1.2021, č.j. 102 Co 22/2020-195“, a „usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24.9.2008, sp. zn. 80 D 967/2008“, kterým okresní soud původně (před podáním žádosti o dodatečné projednání dědictví) řízení zastavil (výrok I.), majetek nepatrné hodnoty zůstavitelkou zanechaný vydal vypraviteli pohřbu M. Č. (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV.), a věc vrátil k dalšímu řízení.
M. Č. ve vyjádření k dovolání uvedl, že „jej shledává zcela bezdůvodným s přihlédnutím k tomu, že směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo řízení zastaveno v důsledku neuhrazení soudního poplatku“, že dovolatelka „byla k úhradě soudního poplatku za odvolání vyzvána dvakrát a vždy byla poučena o následcích neuhrazení tohoto poplatku“ a že má za to, že „veškerá dědická řízení proběhla v souladu se zákonem a stejně tak byl rozdělen i veškerý majetek po zůstavitelce“.
Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání E. Z., proti usnesením okresního soudu podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu, neboť směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně, která dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Dále se již proto zabýval pouze dovoláním E. Z., podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Dovolání E. Z., směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu pak neobsahuje způsobilé vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. Dovolatelka totiž nespecifikovala žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o.s.ř. (viz výše), ani z celého dovolání není patrno, o jakou otázku by mělo jít.
Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.8.2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
K dalším námitkám dovolatelky týkajícím se především možnosti prokazování svých tvrzení v dědickém řízení a zpochybnění platnosti podpisu zůstavitelky na (opravené) darovací smlouvě ze dne 9.11.2006 dovolací soud přihlédnout nemohl z důvodu, že na jejich posouzení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, když odvolací soud rozhodoval o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání a o následcích neuhrazení tohoto poplatku.
Není-li dovolání E. Z., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1.2021, č.j. 102 Co 22/2020-195, přípustné, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu