ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1755.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1755/2021-305
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce J. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Pštrossova č. 1925/6, proti žalovanému Z. P., narozenému XY, bytem XY, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 3/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 68 Co 350/2020-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.1.2021, č.j. 68 Co 350/2020-278, potvrdil rozsudek Obvodního sodu pro Prahu 9 ze dne 3.9.2020, č.j. 98 C 3/2019-253, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že žalobce je dědicem po J. S., zemřelém dne 19.4.2018, a to dědicem 3. dědické třídy k dědění povolaným podle §1637 občanského zákoníku k jedné polovině pozůstalosti, a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalovaného; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvodnými odvolací námitky žalobce, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, že nesprávně zhodnotil znalecký posudek znalkyně z oboru písmoznalectví ohledně závěti zůstavitele J. S. ze dne 9.10.2009, že nesprávně považoval za věrohodnou výpověď svědkyně E. P. a že nesprávné a nepodložené jsou i závěry soudu o motivaci zůstavitele k sepsání závěti. Uzavřel, že bylo prokázáno, že zůstavitel J. S. vlastnoručně sepsal a podepsal závěť datovanou dne 9.10.2009 a že v té době byl plně schopen takového právního úkonu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena otázka hmotného práva, koho je dle ustanovení §1673 občanského zákoníku třeba odkazovat proti komu v případě popření závěti, a tedy jaké dědické právo je v tomto případě silnější, a koho tíží jaké důkazní břemeno v případě, pokud soud odkáže k podání žaloby účastníka řízení o pozůstalosti v rozporu s ustanovením §1673 občanského zákoníku, resp. §170 z.ř.s. Má za to, že v předmětné věci nebylo správné, že byl k podání žaloby odkázán on, a že tento procesní postup notářky nemůže modifikovat sílu dědického titulu, která vyplývá z hmotného práva, nikoli práva procesního. Proto musí být jednoznačně prokázáno, že jím, jako zákonným dědicem, popřenou závěť psal celou sám zůstavitel - neexistuje presumpce správnosti závěti, jejíž pravost by bylo nutno vyvracet. Znalecký posudek Mgr. Jiřiny Strakové, která učinila závěr, že závěť psal zůstavitel, pouze s pravděpodobností 7-8 na stupnici do 10, nemohl vést k přesvědčení soudů obou stupňů, že bylo prokázáno, že závěť psala jedna osoba (J. S.). Pokud odvolací soud uvedl, že za situace, kdy znalecké posouzení nedalo jednoznačnou odpověď na otázku, zda jde o holografní závěť zůstavitele, soud prvního stupně důvodně hodnotil také zjištění z výpovědi svědkyně P., tím připustil, že samotný znalecký posudek není k zamítnutí žaloby dostatečný, avšak tuto mezeru vyplnil pomocí výpovědi svědkyně P. a žalovaného (jejího syna), což je v rozporu s argumentací soudu prvního stupně, který uvedl, že považoval svědeckou výpověď za důkaz jen tam, kde byla podepřena ještě dalšími, objektivními důkazy. Navíc, z výpovědi svědkyně a žalovaného odvolací soud pouze obecně dovozuje, že zůstavitel chtěl závěť sepsat a že se o tom radil s příbuznými, právníkem atd., což samo o sobě nemůže nahradit závěry získané, či spíše nezískané, na základě znaleckého posudku. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V dané věci dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce přípustné není. V dovolání vymezená otázka „síly“ dědického titulu není otázkou, na které by bezprostředně záviselo rozhodnutí odvolacího soudu. Je zřejmé, že žalobce (který otázku síly svého dědického titulu neuplatnil ani v řízení o pozůstalosti, ani u soudu prvního či druhého stupně v řízení o žalobě, kterou podal na základě usnesení pozůstalostního soudu) vznáší výhrady ke správnosti skutkových zjištění, které byly pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, činí z výsledků dokazování odlišná skutková zjištění, než odvolací soud, a z nich dovozuje vlastní právní názor na věc. Skutková zjištění odvolacího soudu však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Není-li dovolání žalobce přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 11. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu