ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1871.2019.1
sp. zn. 24 Cdo 1871/2019-457
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy ve věci posuzovaného M. C. , narozeného dne XY, bytem v XY, se sídlem ve XY, omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného E. K., advokátkou se sídlem v XY, jako procesní opatrovnicí, za účasti stálého (hmotněprávního) opatrovníka města Smečna, se sídlem městského úřadu ve Smečně, nám. T.G.Masaryka č. 12, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého č. 502, o přezkum svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 42 P 60/78, o dovolání stálého opatrovníka (města Smečna) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2019 č. j. 24 Co 251/2018-421, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 27.8.2018 č.j. 42 P 60/78-378 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 19.10.2015 č.j. 42 P 60/78-259 rozhodl, že posuzovaný „se neomezuje ve svéprávnosti. Tím se mění rozsudek Okresního soudu v Kladně č.j. Nc 355/64-18 ze dne 16.11.1964“; současně vyslovil, že opatrovníkem posuzovaného „se ponechává město Smečno, se sídlem Smečno, T. G. Masaryka 12, které je oprávněno a povinno opatrovance zastupovat ve všech právních jednáních s tím, že k právním jednáním v běžných záležitostech každodenního života je oprávněn i opatrovanec“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že posuzovaný „nadále trpí duševní poruchou - středně těžkou mentální retardací, která není přechodná a brání mu ve schopnosti právně jednat“. Z dosavadního způsobu života, zprávy ústavu i zhlédnutí posuzovaného „bylo zjištěno, že posuzovaný je dostatečně zajištěn v prostředí ústavu, ve kterém je umístěn. Bydlí v zařízení, ve kterém jsou zabezpečovány všechny jeho potřeby a kde je personál schopen zvládnout i jeho povahová specifika. O svůj majetek se posuzovaný nijak nezajímá, s jeho příjmy hospodaří ústav, který předkládá vyúčtování soudu i opatrovníkovi. Opatrovník posuzovaného v případě potřeby zastupuje při právním jednání. Nebylo zjištěno, že by se posuzovaný dopouštěl nebo měl snahu dopouštět (se) nějakého právního jednání, které by ho ohrožovalo“. Vzhledem k uvedenému dospěl soud prvního stupně k závěru, že „bez omezení svéprávnosti nehrozí posuzovanému žádná závažná újmy (újma), když trvale žije v ústavu pod dohledem a s asistencí“, a že proto „není třeba posuzovaného ve svéprávnosti omezit“.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal stálý opatrovník (město Smečno) odvolání. V průběhu odvolacího řízení Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21.1.2016 č. j. 24 Co 12/2016-289 posuzovanému jmenoval - s ohledem na konflikt zájmů mezi posuzovaným a stálým opatrovníkem - procesního opatrovníka D. S., advokáta se sídlem v XY. Uvedený procesní opatrovník poté podáním ze dnem 29.2.2016 vzal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které učinil stálý opatrovník za posuzovaného, zpět. Zpětvzetí odvolání odůvodnil mj. tím, že „bez ohledu na schopnost posuzované osoby vnímat a hodnotit stávající situaci je stávající omezení svéprávnosti vždy zásahem do práva na ochranu soukromého života“. V daném případě „není splněno především hledisko nezbytnosti“, neboť „posuzovaný ani nemá reálnou příležitost právní jednání činit“. Zařízení opouští jen s doprovodem, který dohlíží i na jeho drobné nákupy v rámci hospodaření s kapesným. Újma na právech posuzovaného a třetích osob nehrozí takřka žádná. Pro podobné případy pak občanský zákoník „zná subsidiární opatření, která jsou méně zasahující do statusu fyzické osoby, a přitom dostatečně eliminují rizika, kvůli nimž institut omezení svéprávnosti existuje, naplňují proto legitimní cíl stejně účinně.“
Krajský soud v Praze nato usnesením ze dne 8.3.2016 č.j. 24 Co 12/2016-296 odvolací řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že zpětvzetí odvolání není v rozporu se zájmy posuzovaného.
Stálý opatrovník (město Smečno) ústavní stížností napadl rozhodnutí odvolacího soudu jak o ustanovení procesního (kolizního) opatrovníka, tak i o zastavení odvolacího řízení.
Ústavní soud nálezem ze dne 24.11.2016 sp. zn. II. ÚS 866/16-322 zrušil mj. usnesení odvolacího soudu ze dne 21.1.2016, č. j. 24 Co 12/2016-289 o jmenování procesního (kolizního) opatrovníka posuzované. V odůvodnění nálezu zdůraznil, že „jmenování opatrovníka je úkonem soudu, jenž je podmíněn splněním zákonem stanovených předpokladů. Z ustanovení §37 odst. 1 z.ř.s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má, neboť tento je v řízení o svéprávnosti také v postavení účastníka“. Měl-li odvolací soud za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud posuzovanému nejmenoval opatrovníka, „pak takové pochybení nelze napravit jmenováním opatrovníka jen pro odvolací řízení, ale zrušením rozhodnutí prvního stupně a vrácením věci k dalšímu řízení tomuto soudu s tím, že posuzovaný musí být v tomto řízení zastoupen nikoli stálým opatrovníkem, ale opatrovníkem jmenovaným v tomto řízení a pro toto řízení ad hoc“.
Navazujícím nálezem ze dne 17.10.2017 sp. zn. I. ÚS 1581/16-343 Ústavní soud zrušil i usnesení odvolacího soudu ze dne 8.3.2016 č.j. 24 Co 12/2016-296 o zastavení odvolacího řízení. V odůvodnění nálezu vyložil, že odvolací soud neměl posuzovanému (kterého rovněž považoval za stěžovatele) za dané procesní situace ustanovit kolizního opatrovníka a že zastavením řízení na základě zpětvzetí odvolání tímto kolizním opatrovníkem (navíc bez zhlédnutí posuzovaného) upřel posuzovanému právo na meritorní přezkum, ačkoli předmětem řízení byla problematika, „která se bytostně týká práv a povinností člověka, a to včetně ochrany jeho ústavně zaručených práv a svobod“. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že v poměrech současné právní úpravy občanský zákoník „úplné zbavení svéprávnosti osoby s duševním postižením již neumožňuje“. Svéprávnost je možno omezit pouze v rozsahu, v jakém člověk není pro duševní poruchu schopen právně jednat, a pouze tehdy, pokud člověku hrozí závažná újma a nepostačí-li mírnější opatření. Soudy jsou proto povinny posuzovat věci tohoto druhu „důsledně, individualizovaně (a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu posuzovaného jednotlivce“.
Krajský soud v Praze poté usnesením ze dne 17.5.2018 č.j. 24 Co 12/2016-351 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19.10.2015 č.j. 42 P 60/78-259 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vázán právními názory Ústavního soudu vyslovenými v jeho předešlých kasačních nálezech vytkl soudu prvního stupně, že zatížil řízení vadou spočívající v tom, že v řízení o svéprávnosti nejmenoval posuzovanému opatrovníka pro řízení podle ustanovení §37 z.ř.s., a uložil mu, aby v tomto směru zjednal nápravu.
Okresní soud v Kladně následně usnesením ze dne 27.6.2018 č.j. 42 P 60/78-354 opatrovníkem posuzovaného pro řízení o svéprávnosti a opatrovnictví jmenoval E. K., advokátku se sídlem v XY.
V probíhajícím dalším řízení Okresní soud v Kladně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27.8.2018 č.j. 42 P 60/78-378 změnil rozsudek téhož soudu ze dne 16.11.1964 č.j. Nc 355/64-18 tak, že „posuzovaný se na dobu 5 let od právní moci tohoto rozsudku omezuje ve svéprávnosti, jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby“; současně rozhodl, že „opatrovníkem posuzovaného se ponechává město Smečno“ s tím, že „opatrovník je povinen a oprávněn zastupovat opatrovance, a) jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby, b) ve všech dalších právních jednáních“. Soud prvního stupně dále uložil opatrovníkovi „podat soudu zprávu bezodkladně v případě, že se dozví o právních jednáních opatrovance bez jeho součinnosti a v rozporu s jeho doporučeními, pokud opatrovanci způsobí újmu“, a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodování soud prvního stupně opětovně vycházel z obsahu znaleckého posudku MUDr. Michala Hesslera ze dne 15.7.2015, podle kterého „posuzovaný trpí duševní poruchou, mentální retardací středně těžkou“, do budoucna „lze očekávat další úpadek kognitivních funkcí vlivem generačních změn, senia“, posuzovaný „není nadále schopen samostatného právního jednání, hospodaří, i to jen s dopomocí, s částkou 400,- Kč měsíčně (ani v tomto směru však není schopen početních operací), není schopen správy svého jmění a majetku či braní závazků, není schopen si zajistit obydlí, není schopen opatřovat si stravu, ošacení, samostatně hospodařit, není schopen uzavírat žádnou smlouvu, není schopen porozumět institutu manželství, je negramotný, neboť není schopen vzdělávání, není schopen posoudit svůj zdravotní stav, ani rozhodovat o svém tělesném a duševním zdraví a zásazích do své tělesné integrity“. Tomuto znalcem popsanému stavu odpovídal stav posuzovaného při zhlédnutí soudem dne 2.6.2015, kdy byl proveden i pohovor s posuzovaným. I přes tento nepříznivý zdravotní stav posuzovaného má soud prvního stupně za to, že za situace, kdy posuzovaný celý život žije a je plně adaptovaný v zařízení sociálních služeb ve Smečně a „je chráněn svojí faktickou neschopností právně jednat, způsobem života v zařízení a dohledem soudu nad hospodařením a opatrovnictvím“, „je dostatečně chráněn před tím, aby mu v důsledku jeho zdravotního stavu (duševní poruchy) nevznikla závažná újma“. Posuzovaný ze zařízení neodchází, je trvale pod dohledem personálu, je zcela ztotožněn s tím, jak jsou jeho záležitosti spravovány, „nebylo zjištěno, že by byl zneužit osobně či majetkově v době omezení svéprávnosti, ale ani následně, kdy mu byla zdejším soudem svéprávnost vrácena“. I když by se za tohoto stavu podle názoru soudu prvního stupně „nabízelo při neomezení svéprávnosti jmenovat posuzovanému opatrovníka, který by jeho jménem jednal“, je nutno přihlédnout „k judikatuře Ústavního soudu ČR v této věci sp. zn. I. ÚS 1581/16 (jakož i sp. zn. IV. ÚS 1584/16, IV. ÚS 1580/16) a následně k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 836/2017, dle kterých není možné jmenovat osobě s duševní poruchou opatrovníka pro všechna právní jednání bez toho, aby byla omezena jeho svéprávnost“; proto „bylo třeba, aby soud posuzovaného ve svéprávnosti omezil“. „Po zvážení právních jednání, ve kterých posuzovanému hrozí riziko pro jeho zájmy“, dospěl k závěru, že se jedná zejména o oblast právních jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se této služby, neboť kdyby posuzovaný nebyl dlouhodobě zajištěn v zařízení sociální služby, „tak by jeho zájmům hrozila vážná újma, neboť samostatné existence schopen není“; ve zbylém právním jednání soud posuzovaného neomezil, „když nebylo shledáno, že by mu neomezením hrozila vážná újma“.
K odvolání stálého opatrovníka (města Smečna) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.1.2019 č.j. 24 Co 251/2018-421 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, jež učinil soud prvního stupně, dospěl k závěru, že „v některých případech může být vhodným řešením i pro osoby se závažným mentálním postižením opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Pohled na potřebu omezení svéprávnosti je totiž nutné poměřit skutečně nejlepším zájmem toho kterého člověka. Takové poměření nemůže vycházet jen z toho, že je dobré přijmout opatření omezení svéprávnosti, neboť posuzovaná osoba má takovou formu zdravotního (duševního) postižení, že sama nerozezná, jestli je či není omezená ve svéprávnosti a že dostatečně ‚neocení‘ své postavení jako osoby neomezené ve svéprávnosti“. Dále uvedl, že „současné prostředí posuzovaného vytvořené poskytovatelem sociální služby za přispění opatrovníka lze považovat za relativně bezpečné. Posuzovaný sice není v žádném uzavřeném zařízení, sám však v minulosti nejednal a v současnosti nejedná tak, že by reálně ohrozil své zájmy. Posuzovaný nedisponuje žádným větším hodnotnějším jměním, správa jeho jmění je dlouhodobě zajišťována prostřednictvím opatrovníka za využití faktické podpory poskytovatele sociální služby, podpora poskytovatele sociální služby je pod kontrolou opatrovníka poskytována také v jednáních týkajících se péče o zdraví posuzovaného. Do reálného rizika se nedostal ani v souvislosti se svým samostatným pohybem mimo prostory poskytovatele sociální služby. Bez vysoce hypotetické úvahy tedy nelze vysledovat reálné vážné ohrožení jeho zájmů, které je možné eliminovat prostřednictvím omezení svéprávnosti“. V daném případě je tedy zřejmé, že „v právních vztazích, týkajících se jeho osoby, která musí činit, jako každý člověk žijící ve společnosti, vůbec není schopen porozumět jejich obsahu a důsledkům, proto by mohlo bez poskytnutí přiměřené podpory k ohrožení jeho zájmů dojít. Takové ohrožení je však v současnosti s ohledem na zjištěné poměry možné zcela minimalizovat, bude-li zde osoba, která by posuzovanému při nutných právních jednáních poskytla zastoupení v těchto právních jednáních“. Jde tedy „přesně o situaci, kterou předpokládá ustanovení §465 o.z. Posuzovaný má zdravotní obtíže (trpí duševní poruchou), které mu působí při správě jmění nebo hájení práv potíže, pro které je vhodné, aby ho v takových právních jednáních mohl zastupovat opatrovník“. Přes uvedené názory však odvolací soud dospěl k závěru, že „částečně omezit posuzovaného ve svéprávnosti je nutné“. Tento závěr přijal „ovlivněn závěry rozhodnutí Ústavního soudu vyjádřenými v této věci sp. zn. I. ÚS 1581/16, ale i v obdobné věci sp. zn. IV. ÚS 1580/16, byť byly činěny ve vztahu k procesnímu rozhodování o zastavení řízení“, a také rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 836/2017, které z posledně jmenovaného nálezu Ústavního soudu vychází a podle něhož „nepřichází v úvahu plné vrácení svéprávnosti“. Za této situace pak odvolací soud posuzoval potřebný rozsah omezení svéprávnosti v této konkrétní věci s přihlédnutím k zájmům této konkrétní posuzované osoby. Podle jeho názoru „u naprosté většiny v úvahu přicházejících právních jednáních posuzovaného bude ochrana jeho zájmů z hlediska reálně hrozících rizik bezpečně zajištěna, bude-li zde opatrovník (i bez omezení svéprávnosti), který bude posuzovaného v těchto právních jednáních povinen zastupovat. Je však ale zřejmé, že nezbytnou podmínkou pro minimalizaci zásahů do osobnosti posuzovaného formou omezení jeho svéprávnosti vzhledem k jeho současné situaci a právnímu stavu je nastavení potřebného zabezpečení formou realizace práva na sociální službu. Právě v této oblasti je třeba činit taková právní jednání, aby poskytování sociální služby přiměřené poměrům posuzovaného a jeho zdravotnímu stavu bylo i do budoucna zajištěno“. Z těchto důvodů odvolací soud „shledal, že právě tato oblast je vzhledem k aktuálním životním poměrům posuzovaného tou, v níž je potřeba posuzovaného omezit ve svéprávnosti“ s tím, že „k dostatečné ochraně zájmů posuzovaného je nezbytné, aby k povinnostem opatrovníka patřilo zastupovat opatrovance ve všech právních jednáních.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stálý opatrovník (město Smečno) dovolání. Namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, „zda je možné ponechat posuzovanému s ohledem na jeho zdravotní stav a v rozporu s obsahem znaleckého posudku v zásadě plnou svéprávnost za situace, kdy tento sám si není schopen obstarávat ani základní životní potřeby bez účasti třetí osoby, a ustanovit mu opatrovníka, kterému za něho svěří veškeré právní jednání, navíc za situace, kdy je taková osoba velmi dlouhou dobu (desítky let) zcela dezorientovaná a umístěná v zařízení sociální péče bez naděje na změnu zdravotního stavu a s tendencí spíše k jeho zhoršování“. Tuto otázku odvolací soud podle mínění dovolatele vyřešil v rozporu se závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu (IV. ÚS 1580/16, I. ÚS 1581/16, IV. ÚS 1582/16, IV. ÚS 1583/16, IV. ÚS 1584/16) a v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 836/2017, kterým „v podstatě došlo k převzetí nosných závěrů zmíněných nálezů“ a ve kterém byl vysloven názor, že „podle platné právní úpravy institutu omezení svéprávnosti člověka nepřichází v úvahu navrátit člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání, jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka ve smyslu §456 odst. 1 o.z.“. Dovolatel je přesvědčen, že „omezení svéprávnosti má plně odpovídat skutečnému stavu posuzovaného a svéprávnost má být omezena tak, aby odpovídala reálné životní situaci posuzovaného, a nikoli tak, že je v zásadě navrácena plná svéprávnost s odůvodnění, že takové osobě reálně nic nehrozí“. Podle jeho názoru by tak v daném případě rozsah svéprávnosti posuzovaného „měl podstatně více odpovídat jeho skutečnému stavu“ a svéprávnost posuzovaného „by měla být oproti napadenému rozhodnutí více omezena právě v jeho skutečném nejlepším zájmu“. Kromě toho dovolatel „upozornil“ na skutečnost, že v obdobné věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, byly soudkyně Okresního soudu v Kladně Mgr. Zuzana Slezáková a členky senátu Krajského soudu v Praze JUDr. Šárka Kamenická, Mgr. Hana Říhová a Mgr. Lucie Pšeničková vyloučeny z projednání a rozhodnutí věci, neboť podle názoru Nejvyššího soudu „jsou zde důvodné pochybnosti, že by uvedené soudkyně byly způsobilé rozhodnout danou věc zákonným způsobem“. Stejnou vadou je tak podle mínění dovolatele zatíženo i řízení v této věci, „jen s tím rozdílem, že členem odvolacího senátu byla Mgr. Pavla Peltrámová namísto Mgr. Lucie Pšeničkové“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc „jim“ vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že posuzovaný, kterému ke dni vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo 75 let, převážnou část svého života pobývá v ústavní péči, v posledních letech je klientem sociální služby XY. Poskytováním sociální služby je zajištěn prakticky ve všech svých životních potřebách. Nemá žádné blízké osoby, nikdo ho nenavštěvuje. Podle znaleckého posudku MUDr. Michala Hesslera ze dne 15.7.2015 posuzovaný „nadále trpí duševní poruchou, mentální retardací středně těžkou. Lze očekávat další úpadek kognitivních funkcí vlivem generačních změn, senia. Jeho schopnosti myšlení, potřebné k rozpoznávání, rozhodování a ovládání jsou významně oslabené. Není nadále schopen samostatného právního jednání. Hospodaří, i to jen s dopomocí, částkou 400 Kč měsíčně. Jde o maximum možného, není ani v tomto oboru schopen početních operací. Není schopen správy svého jmění a majetku či braní závazků. Není schopen si zajistit obydlí. Není schopen opatřovat si stavu, ošacení apod. samostatně hospodařit. Není schopen uzavírat žádnou smlouvu, tudíž ani smlouvy o poskytování sociálních služeb. Je negramotný, nebyl vzděláván, neb toho nebyl schopen. Není schopen porozumět institutu manželství. Nezná ani svůj současný právní statut“. Tomuto znalcem popsanému stavu odpovídal stav posuzovaného při zhlédnutí soudem dne 2.6.2015 (bylo mj. zjištěno, že posuzovanému „není rozumět“, „neumí se podepsat“, „je velmi důvěřivý, všechno odkýve“). Duševní stav posuzovaného je neměnný od roku 1964, kdy byl posuzovaný rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 16.11.1964 č.j. Nc 353/64-18 zcela zbaven svéprávnosti.
Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky, zda člověku, který pro svůj zdravotní (duševní) stav není schopen vůbec projevit svoji vůli (není schopen žádného právního jednání), lze navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat opatrovníka. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání stálého opatrovníka je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §3033 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) osoby, které byly zbaveny způsobilosti k právním úkonům přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (což se týká i posuzovaného v projednávané věci) nebo jejichž způsobilost k právním úkonům byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona omezena, nabudou svéprávnosti nejpozději uplynutím pěti let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, ledaže soud rozhodne jinak.
Podle ustanovení §60 o. z. změní-li se okolnosti, soud své rozhodnutí (ve věci svéprávnosti člověka) bezodkladně změní nebo zruší, a to i bez návrhu.
Podle ustanovení §55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§55 odst. 2 o.z.).
Podle ustanovení §39 z. ř. s. má-li soud za to, že vzhledem k zájmům posuzovaného postačuje mírnější a méně omezující opatření, může v průběhu řízení rozhodnout zejména o schválení smlouvy o nápomoci, schválení zastoupení členem domácnosti nebo jmenování opatrovníka.
Podle ustanovení §465 odst. 1 věty první o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem.
K problematice omezení svéprávnosti člověka se vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 5.12.2016 sp. zn. IV. ÚS 1580/16, ve kterém vyložil následující právní závěry:
1. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
2. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.
3. Rozhodnutí o omezení (navrácení) svéprávnosti nelze založit bez dalšího na tom, že vzhledem k podmínkám, v nichž posuzovaný člověk žije v době rozhodování, nehrozí mu ani bez omezení svéprávnosti fakticky závažná újma, respektive že nemá reálné příležitosti činit právní jednání; na této podružné okolnosti nelze založit rozhodnutí o navrácení plné svéprávnosti.
4. Nelze se např. spoléhat na to, že je člověk v dané době umístěn v ústavní péči. Nejen že z ní může být propuštěn za podmínek, které neumožní dostatečně rychlou reakci soudu, ale může ji – kupř. i bez schválení či dokonce vědomí pracovníků ústavu - krátkodobě či dlouhodoběji opustit a v této době činit právní jednání. Stejně tak se za ním může do ústavu dostavit třetí osoba a k právnímu jednání jej přimět, ať již mimoděk či záměrně. Lze si představit celou škálu právních jednání, která by takto mohl člověk učinit a jejichž právní povaha by byla značně problematická, ať již by se jednalo o smluvní závazky (nákup zboží, úvěrová smlouva), dispozici s majetkem, realizaci volebního práva (pod vlivem jiné osoby) či uzavření manželství.
5. Pokud je v ústavní péči umístěn člověk, který není žádným způsobem omezen ve svéprávnosti, je nutné jeho pobyt právně ošetřit, typicky za použití úpravy tzv. detenčního řízení (řízení o přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu nebo v zařízení sociálních služeb) podle ustanovení §66 a násl. z. ř. s.
6. Není přípustné svěřit veškeré právní jednání člověka, který je formálně plně svéprávný, ve skutečnosti ovšem není schopen zajišťovat ani základní životní potřeby, opatrovníkovi ustanovenému podle ustanovení §465 o. z. Nejen že uvedené ustanovení je i podle svého znění určeno primárně k ochraně osob, které jsou omezeny ve svéprávnosti, ale navíc by se jednalo o postup, který by byl zneužitelný; ve svém důsledku by umožňoval obejít přísnými procesními garancemi limitované omezení svéprávnosti, třeba i zcela zdravého člověka fakticky zbavit způsobilosti k právnímu jednání a současně mu ustanovit hmotněprávního opatrovníka, který má veškerá právní jednání činit za něj.
7. Ústavní soud si je vědom toho, že předmětnou problematikou se aktuálně zabývá Nejvyšší soud, který hledá přiléhavá měřítka rozhodování a pracuje i s variantou navrácení plné svéprávnosti za stávajícího jmenování opatrovníka (viz rozsudek ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Přitom vývoj právních úprav a kultur vyspělých demokratických zemí směřuje ke zdrženlivosti při omezování svéprávnosti osob ve prospěch alternativních opatření, mj. institutu opatrovnictví, a to zejména osobami z řad příbuzných nebo osob blízkých, které o dané osoby pečují a obstarávají jejich záležitosti včetně potřebných právních jednání (např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva S. proti Rusku ze dne 27. 3. 2008, č. 44009/05). Otázkou, kterou Ústavní soud zatím řešil jen nad rámec vysloveného, je, zda tato zdrženlivost je vhodná pro osoby, které jsou dlouhodobě umístěny v ústavním zdravotnickém zařízení a nikdo o ně nejeví zájem – natož, aby je s citem pro individualitu dotčeného člověka zastupoval jako opatrovník.
8. Obecné soudy jsou povinny posuzovat věci týkající se omezení svéprávnosti člověka důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy - zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
9. S přihlédnutím k dosavadní právní úpravě nelze formulaci „samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům“ (nyní omezení svéprávnosti) vykládat extrémně opačně - že se totiž omezení zjevně nesvéprávné osoby, která nemůže činit ani ta nejzákladnější jednání běžného života, má nahradit opatrovnictvím podle ustanovení §465 o. z. Lze si jistě představit duševní poruchy, které se projevují jednorázově, nikoliv trvale a které skutečně nemusí být důvodem pro omezení svéprávnosti člověka.
10. Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle ustnaovení §465 a násl. o. z.
Uvedené právní závěry, plynoucí z nálezu Ústavního soudu, je nezbytné – coby nosnou právní argumentaci – ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky plně respektovat a zohledňovat v každodenní rozhodovací praxi při řešení skutkově obdobných případů. Odvolací soud však napadeným rozsudkem, kterým pouze marginálně omezil posuzovaného, zcela (z důvodu jeho vážné duševní poruchy) neschopného jakéhokoli právního jednání, v jeho svéprávnosti v rozsahu, „jde-li o právní jednání, jimiž dochází k realizaci práva na sociální služby a ve věcech týkajících se poskytování této služby“, zjevně nerespektoval judikovaný právní názor Ústavního soudu.
Odvolací soud vydaným rozsudkem rozhodl také v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, který ve svém rozsudku ze dne 28.11.2017 sp. zn. 30 Cdo 836/2017, uveřejněném pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2019, vyslovil a (též s ohledem na judikaturu Ústavního soudu) odůvodnil právní názor, že „člověku, který pro svou duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání (jde např. o imobilního těžce duševně nemocného člověka), nelze navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat opatrovníka“.
Z výše citované judikatury tak v podstatě (ve stručnosti shrnuto) plyne, že člověka těžce duševně nemocného (což je i případ posuzovaného v této věci) je nezbytné (v zákonem stanoveném maximálním rozsahu) omezit v jeho svéprávnosti, a je naopak nepřípustné mu v co nejširším rozsahu (což se ovšem dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu vlastně stalo) navrátit jeho svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu jmenovat pouze opatrovníka.
Kromě toho nelze pominout, že odvolací soud vydaným rozsudkem rozhodl v rozporu i se stanoviskem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15.2.2017 sp. zn. Cpjn 23/2016, uveřejněném pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017, ve kterém byl vyjádřen názor, že „jestliže soud v řízení o omezení svéprávnosti neshledá důvody omezení svéprávnosti člověka k výkonu volebního práva, odpovídá povaze vedeného řízení coby ‚nesporného‘, že takový závěr ve výroku vyjádřit netřeba; je však naléhavě nutné, aby z odůvodnění takového rozhodnutí bylo seznatelné, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval, a že odpovídající výroková absence má konkrétní věcné opodstatnění“. Odvolacímu soudu je proto třeba v této souvislosti vytknout, že kdyby se v projednávané věci důsledně zabýval tímto stanoviskem Nejvyššího soudu, nemohl by opominout řešení v úvahu přicházejících situací, jež by jej nutně vedly k zamyšlení, zda takto vážně duševně postižený člověk, neschopný jakéhokoli právního jednání, avšak naopak fakticky způsobilý vykonávat určité jednoduché mechanické úkony (třeba i vhození případné volební obálky do volební urny), může či nemůže se účastnit volebního aktu, a zda v těchto intencích může či nikoli za něj realizovat případný volební úkon jemu jmenovaný stálý opatrovník, případně jiná osoba, respektive zda vůbec je někdo nadán (a pokud ano, pak z jakého titulu) případně zamezit tomuto člověku výkon jeho volebního práva, jestliže de iure by měl být – vyjma zmíněného okrajového omezení v oblasti sociálních služeb – prakticky plně svéprávný.
Protože s ohledem na shora podaný výklad není napadený rozsudek odvolacího soudu správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu