ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2016.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2016/2020-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce J. J. , narozeného dne XY, bytem v XY, doručovací adresa XY, zastoupeného Mgr. Janou Latkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Masarykovo nábřeží č. 2018/10, proti žalovaným 1) A. J. , narozené dne XY, bytem v XY, a 2) A. J. , narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka č. 2733/11, o návrhu na popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 3/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 35 Co 49/2020-87, takto:
Dovolání žalobce se zamítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 15. 10. 2020, č. j. 12 C 3/2018-63, rozhodl, že nepromíjí žalobci zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství, a uložil žalobci zaplatit žalovaným 1) a 2) náhradu nákladů řízení. Žalobce ve svých tvrzeních uváděl, že se s žalovanou 1) oženil pouze z důvodu jejího těhotenství, když ho označila za jediného možného otce, manželství považoval za nespokojené, což vyústilo v rozvod manželství. Svoji pochybnost o biologickém otcovství v žalobě označil za dlouhodobou s ohledem na podobu žalované 2) a absenci jeho rysů (ve své účastnické výpovědi poté uvedl, že v průběhu života neměl o otcovství pochybnosti, a proto na žalovanou 2/ převedl 60% podíl ve své obchodní společnosti). Jeho vztah se žalovanou 2) se podle něj zhoršil poté, co jí snížil finanční podporu, neboť měl za to, že „zlenošila“ a přestala pracovat (dle žalobce pracovala, poté byla vedena na Úřadu práce a poté opět pracovala). Na to měl vzniknout konflikt, kdy mu partner žalované 2) vyčetl, že vzhledem k jeho poměrům dostatečně finančně nepodporuje „vlastní krev“, kdy v reakci na použití tohoto výrazu si žalobce nechal vypracovat DNA test k ověření, zda je biologickým otcem žalované 2), který jeho otcovství vyvrátil. Chtěl, aby byl konec vztahu se žalovanou 2) „civilizovaný“, ta s ním v reakci na žádost o vzorky DNA sama přerušila kontakt. Žalovaná 1) uváděla, že se žalobce k žalované 2) choval jako řádný otec, a to i po rozvodu, kdy se žalobce znovu oženil. K dětem žalované 2) se choval jako dědeček. Za příčinu konfliktů označovala to, že žalobce po rozvodu druhého manželství navázal nový partnerský vztah, navrhovala proto zamítnutí návrhu. Ve své účastnické výpovědi uvedla, že v rozhodné době měla intimní styk i s jiným mužem, ale byla přesvědčena, že otcem je žalobce. Po podání žaloby s dcerou hovořila o tom, kdo by mohl být otcem. Když bylo dceři 5 nebo 6 let, vznesl žalobce pochybnost o otcovství, navrhla mu testy, což měl odmítnout s tím, že je má rád a vidí podobu dcery s babičkou. Vztahy s dcerou podle ní narušil žalobce. Žalovaná 2) uváděla, že žádost o DNA test pro ni byla šokem, stejně jako dramatická změna v chování žalobce po obdržení výsledku DNA testu, kdy žalobce ze dne na den jejich vztah ukončil a zakázal jí navštěvovat její babičku (žalobcovu matku). Donedávna jejich vztah považovala za bezproblémový. Ve své účastnické výpovědi uvedla, že byla evidována na Úřadu práce, protože po 13 letech chtěla změnit zaměstnání, ale odešla ve zkušební době, absolvovala rekvalifikační kurz, žalobce to vnímal jako lenošení. Nepobírala podporu, protože předtím byla ve funkci jednatelky, o což ji žalobce požádal, aby mohl sám fakturovat, protože to jako jednatel nemohl, proto na ni žalobce také převedl podíl v obchodní společnosti, byla to jen formalita, ze které neměla žádný příjem. Na e-maily přestala žalobci odpovídat, neboť by sám jako psycholog měl vědět, jak se k vnučkám chovat. Matka jí sdělila, že zná potenciálního biologického otce, ale nezná místo jeho pobytu, má však svoji vlastní rodinu. Otázka jejího biologického původu pro ni není rozhodující, testy považuje za nevěrohodné. Nechce testy provádět v tomto řízení, ale řešit to mimosoudně. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce žil až do rozvodu se žalovanými 1) a 2) ve společné domácnosti, tj. do doby, kdy bylo žalované 2) 13 – 14 let. Vedli běžný rodinný život, žalobce se k žalované 2) choval jako k dceři, ta měla hezký vztah i s matkou žalobce (se svojí babičkou) a poté, co se žalobce rozvedl se žalovanou 1), měla hezký vztah i s jeho novou manželkou. Tyto vztahy setrvávaly až do roku 2017, kdy si žalobce po rozvodu se svou v pořadí druhou manželkou našel novou přítelkyni. Žalobce se tedy po 40 letech od narození žalované 2) rozhodl začít řešit své pochybnosti o biologickém otcovství k žalované 2), a až žádostí o test DNA došlo k narušení vztahu mezi ním a žalovanou 2). Žalobcem předložený anonymní test DNA vylučující otcovství žalobce nebral soud v potaz, neboť z něj nevyplývá, zda se jedná o test věrohodný, provedený za použití řádných vědeckých metod. Neobstojí tvrzení žalobce, že zájmy žalované 2) nemohou být upřednostňovány z důvodu její zletilosti, neboť zákon v souvislosti s prominutím zmeškání lhůty k popření otcovství hovoří o zájmech dítěte a nerozlišuje mezi dítětem zletilým a nezletilým. Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství je zcela mimořádný institut, pro nějž musí být mimořádné důvody. Žalobce však žádné takové důvody nesdělil. Znalost biologických kořenů pro účely zdravotní péče může být řešena i mimosoudně. Biologické otcovství nelze přeceňovat a stavět nad ostatní faktory, potom by pozbývaly váhy instituty jako uznání otcovství a osvojení. Je třeba upřednostnit zájem dítěte na stabilitě sociálních vztahů, léta budovanou provázanost příbuzenskou, majetkovou, neopomenout vliv výchovy a společných životních zážitků, reakce blízkých a známých rodiny. Je zapotřebí ochránit děti a v souzeném případě už i jejich potomky (tj. vnoučata žalobce), kteří si již k žalobci také utvořili citové vazby, před unáhleným jednáním v důsledku konfliktů, které lidé běžně zažívají. Žalobce nevysvětlil, v čem je zachování současného stavu jemu na újmu. Jde-li o otázky dědické, je tu institut vydědění, v řízení přitom nevyšlo žádné jednání žalované 2), které by použití tohoto institutu odůvodňovalo. Navíc byla prokázána důvěra žalobce v žalovanou 2), které udělil generální plnou moc, a která byla jednatelkou jeho obchodní společnosti. Žalovaná 2) není nijak odkázaná na výživu žalobce. Naopak s ohledem na věk žalobce lze předpokládat, že je v jeho zájmu, aby tu byla osoba, která by jednou měla povinnost se o něj postarat, když další příbuzné, se kterými by se stýkal, nemá.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2020, č. j. 35 Co 49/2020-87, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně. Vadou řízení není, že bylo rozhodnuto rozsudkem, ačkoli se nejedná o rozhodnutí meritorní a mělo proto být rozhodnuto usnesením, jakož ani to, že o návrhu na prominutí nebylo rozhodnuto ve čtyřměsíční lhůtě, neboť se jedná o lhůtu pořádkovou. Odvolací soud se ztotožnil s odůvodněním napadeného rozhodnutí. V zájmu dítěte je popření otcovství i po uplynutí popěrné lhůty např. tehdy, pokud matrikový otec není biologickým otcem, neprojevuje zájem o výchovu dítěte, zatímco biologický otec projevuje zájem o dítě. Prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství představuje výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, který je namístě pouze v těch případech, kde stávající stav působí takové následky, jejichž zachování je zcela společensky nepřijatelné. Pro posouzení, která ze složek otcovství (právní, sociální, biologická) převáží, je určující význam v kolizi stojících zájmů dotčených osob, přední hledisko je přiznáváno zájmu dítěte. V projednávané věci nebyly prokázány takové okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že veřejný pořádek vyžaduje prominutí zmeškání lhůty. Veřejný pořádek je podmínkou objektivní a nelze jej ztotožňovat se subjektivními zájmy účastníků. Žalobce se po dobu 40 let života žalované 2) choval jako řádný otec, žádné nevhodné chování žalované 2) vůči žalobci jako otci nebylo prokázáno, žalobce vystupoval i v roli dědečka jejích dětí. Žalobce je 42 let právním i sociálním rodičem žalované 2), ta jiného muže, který by mohl být jejím biologickým otcem, nezná a trvá na zachování statusového poměru se žalobcem. Nedůvodná je též námitka podjatosti, neboť důvodem vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu. Dovolatel namítá, že jestliže je popíráno otcovství ke zletilému dítěti, nelze považovat zájem dítěte za přední hledisko. Důvody k prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství jsou dány zejména v případě otců již zletilých dětí, které nejsou závislé na výživném, ani zabezpečení stabilního výchovného prostředí. Obecný zájem na ochraně zletilých osob ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byly ještě dětmi, a převáží právo na zjištění vlastní identity a skutečných pokrevních vztahů. K tomu dovolatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Paulík proti Slovensku, č. stížnosti 10699/05, Novotný proti České republice, stížnost č. 16314/13, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1741/18 a I. ÚS 2845/17. Úmluva o právech dítěte se uplatní jen na děti do 18 let věku a není důvod, aby nebyl aplikován test proporcionality zásahu do práva na soukromý život žalobce v obvyklé podobě. Zájmy žalobce a žalované 2) jsou postaveny na roveň, neměl být upřednostňován její zájem, soudy neprovedly test proporcionality. Žalobce nevěděl, že není otcem, před uplynutím lhůty neměl ani pochybnosti o otcovství, je proto třeba rozlišovat od případů, kdy právní otec od počátku věděl nebo měl důvody se domnívat, že není právním otcem, a z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech stížností č. 34308/96, 8777/79). Žalobce dále zpochybňuje fungování manželství s žalovanou 1), již před rozvodem žili odděleně a neplnil roli sociálního otce. Situace, kdy žalobci není dána možnost vyvázat se z postavení matrikového otce, odporuje základním společenským hodnotám, na nichž je nezbytné trvat. Žalovaná 2) sleduje jen ekonomické cíle a participaci na možném dědictví, právo být dědicem z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá. Odvolací soud se podle žalobce dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné. Soud I. stupně nerozhodl o návrhu na výslech svědka. Dovolatel dále zdůrazňuje, že jsou vzájemné vztahy již zpřetrhány.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soud na vyřešení právní otázky, jakým způsobem se uplatní kritéria pro prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, je-li popíráno otcovství k již dospělé osobě nezávislé na vyživovací povinnosti rodičů. Jelikož tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §792 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“),
je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnil a formuloval právní názor, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství podle ustanovení §792 o. z. představuje výjimečný postup, kterým je zasahováno do stabilních poměrů dítěte, které jsou chráněny prekluzivní lhůtou k popření otcovství a jejichž ochrana je výrazem zákonodárcem provedeného vážení právně relevantních zájmů dítěte, právního otce a případně i biologického otce. Tento postup slouží výhradně k umožnění nápravy poměrů v případech, kdy stávající stav působí takové následky, které se příčí základním hodnotám společnosti do té míry, že jeho zachování je společensky zcela nepřijatelné, a které proto odůvodňují zásah do stabilních poměrů dítěte.
V uvedeném rozhodnutí nebyly řešeny specifika případů, kdy je popíráno otcovství k dospělým osobám, které nejsou závislé na vyživovací povinnosti svých rodičů.
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 1741/18, v němž bylo rozhodováno o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství k nezletilému dítěti, vyslovil závěr, že „[d]ůvody k výjimečnému prominutí lhůty k popření otcovství existují zejména v případech otců již zletilých dětí, které nejsou závislé ani na výživném, ani na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání. V případě zletilých osob proto Evropský soud pro lidská práva zásadně uzavírá, že obecný zájem na ochraně jejich práv tak ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byly ještě dětmi, a převáží právo zúčastněných osob na zjištění vlastní identity a skutečných pokrevních vztahů (k tomu viz rozsudek ESLP ve věci Paulík proti Slovensku ze dne 10. 10. 2006, č. 10699/05, a rozsudek ESLP ve věci Novotný proti České republice ze dne 7. 6. 2018, č. 16314/13). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud, byť k problematice určení otcovství, v nálezu sp. zn. I. ÚS 2845/17 ze dne 8. 1. 2019.“.
Citovaná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se týkala situací, v nichž bylo otcovství určeno soudním rozhodnutím v době, kdy tehdejší vědecké metody neumožňovaly spolehlivě určit, zda je domnělý otec skutečně biologickým dítětem.
ESLP ve své judikatuře uvádí, že článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech obsahuje, s výhradou přípustných omezení, právo domnělého otce zahájit řízení o popření otcovství k dítěti, které dle vědeckých důkazů není jeho vlastním dítětem, avšak že akceptuje situace, kdy se stěžovatel, prostřednictvím státního zástupce, obrátil na soud s návrhem na popření otcovství a buď státní zástupce anebo soudy posoudily protichůdné hodnoty a zájmy v sázce, tyto zájmy pečlivě vyvážily a své závěry řádně odůvodnily. Zároveň se ESLP staví kriticky k nepružným časovým lhůtám, které běží bez ohledu na to, zda má domnělý otec povědomí o okolnostech zpochybňujících jeho otcovství (srov. bod 45 rozsudku Novotný proti České republice, stížnost č. 16314/13).
Ve výše uvedených rozhodnutích ESLP usilovali stěžovatelé o popření svého otcovství ke svým domnělým biologickým dětem, kterým bylo obdobně jako v projednávané věci přibližně okolo 40, resp. 50 let. V této souvislosti ESLP uzavírá, že obecný zájem na ochraně práv těchto potomků za této situace značně ztrácí na významu v porovnání s dobou, kdy byli ještě dětmi. V obou uváděných rozhodnutí ESLP však zároveň děti, k nimž bylo otcovství popíráno, proti snahám o popření otcovství nic nenamítaly, a současně jejich matrikového otce buď za svého skutečného otce zjevně ani nepovažovaly, nebo samy iniciovaly provedení DNA testu a se svým matrikovým otcem se prvně setkaly až krátce před ukončením střední školy (srov. bod 49 rozsudku ESLP ve věci Novotný proti České republice a body 12, 13 a 46 rozsudku ESLP ve věci Paulík proti Slovenské republice). Obě uvedená rozhodnutí proto odkazovala na rozhodnutí ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, kdy právní úprava založila matrikové otcovství, které bylo v rozporu s biologickou i sociální realitou, kdy tento stav byl v rozporu s přáním dotčených osob a ve skutečnosti neprospíval nikomu.
Současná právní úprava umožňuje manželovi, do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte (§785 odst. 1 o. z.).
Je-li návrh na popření otcovství podán po uplynutí popěrné lhůty, může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty promíjí, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek (§792 o. z.).
Nejvyšší soud již ve vztahu k předchozí právní úpravě, která v ustanovení §62 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013, stanovila, že vyžaduje-li to zájem dítěte, podá nejvyšší státní zástupce návrh na popření otcovství, pokud lhůta stanovená pro popření otcovství některému z rodičů uplynula, dovodil, že dítětem podle tohoto ustanovení se rozumělo i dítě zletilé, avšak že v takovém případě při posuzování zájmu zletilého dítěte nelze vycházet z Úmluvy o právech dítěte, a že vedle zájmu zletilého dítěte je třeba stejně pečlivě vážit také zájmy dalších osob, které by popřením otcovství matrikového otce mohly být dotčeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1982/2012).
Ustanovení §792 o. z. jako jednu z kumulativních podmínek nutných pro možnost vyhovět návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství rovněž stanovuje požadavek, aby prominutí zmeškání popěrné lhůty bylo v zájmu dítěte. Je-li však popíráno otcovství k již dospělé osobě nezávislé na vyživovací povinnosti rodičů, je nutné, obdobně jako za účinnosti předchozí právní úpravy, jak bylo vyloženo výše, ustoupit z automatického upřednostnění zájmu tohoto zletilého dítěte, a namísto toho pečlivě vážit také zájmy dalších osob, které by popřením otcovství matrikového otce mohly být dotčeny.
Druhá z kumulativních podmínek uvedených v ustanovení §792 o. z. pro možnost popření otcovství po uplynutí popěrné lhůty předepisuje, že prominutí zmeškání popěrné lhůty musí vyžadovat veřejný pořádek. K podmínce veřejného pořádku se Nejvyšší soud vyjádřil v již výše uvedeném usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, kde uzavřel, že podmínka veřejného pořádku je na rozdíl od podmínky zájmu dítěte podmínkou objektivní. Nelze ji tedy ztotožňovat se subjektivními zájmy kteréhokoliv účastníka řízení o popření otcovství. Situaci odporující veřejnému pořádku je v tomto kontextu nezbytné chápat jako takovou situaci, která odporuje základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat. Situace odporující veřejnému pořádku je tedy charakterizována takovou okolností, kterou by bylo třeba stejným způsobem hodnotit vždy tehdy, pokud nastane, nehledě na další konkrétní okolnosti případu (konkrétní situaci rodičů či dítěte). Jinými slovy prominout zmeškání popěrné lhůty lze pouze tehdy, pokud stávající stav vyvolává takové následky, které jsou v daném čase společensky nepřijatelné, neboť jsou v rozporu se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat. Lze tedy uvažovat například o situaci, kdy prohlášení o určení otcovství k dítěti bylo učiněno na základě podvodu či v rozporu se zákonem, kdy jde o rodičovství incestní, které nadto není v souladu s biologickou realitou, apod. (shodně je též pojem veřejného pořádku ve vztahu k otázkám určování a popírání otcovství vykládán v právu francouzském, které mělo být podle důvodové zprávy inspiračním zdrojem při vtělení tohoto pojmu do českého občanského zákoníku, k tomu srov. HAUSER, Jean a LEMOULAND, Jean-Jacques. Ordre public et bonnes moeurs. Répertoire de droit civil, 2016.).
Z uvedeného vyplývá, že aby mohlo být shledáno, že prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství vyžaduje veřejný pořádek, musela by v projednávané věci nastat okolnost vyvolávající takové následky, které jsou v daném čase společensky nepřijatelné pro jejich rozpor se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat. Vzhledem k objektivnímu charakteru veřejného pořádku by zároveň taková okolnost musela takto intenzivní následky vyvolávat pokaždé, ať už by vyvstala v kterémkoli jednotlivém případě.
Ačkoli s dospělostí osoby, k níž je otcovství popíráno, a její nezávislostí na vyživovací povinnosti rodičů klesá i význam požadavku, aby prominutí zmeškání popěrné lhůty vyžadoval veřejný pořádek, nelze od této zákonné podmínky odhlédnout, neboť i za těchto okolností je tento požadavek reflexí veřejného zájmu na stabilitě rodinněprávních vztahů.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že požadavek shody právního a biologického otcovství nelze považovat za absolutní. Právní vztah otce a dítěte totiž není jen mechanickou reflexí existence biologického vztahu, nýbrž s postupem času se může i při absenci tohoto vztahu vyvinout mezi právním otcem a dítětem taková sociální a citová vazba, jež z hlediska práva na ochranu soukromého a rodinného života bude rovněž požívat právní ochrany (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09).
V posuzované věci učinily soudy skutková zjištění, že žalobce se po dobu 40 let choval k žalované 2) jako řádný otec. Žil ve společné domácnosti s žalovanou 2) do jejích 13 – 14 let, kdy se žalobce rozvedl s matkou žalované 2), následně měla žalovaná 2) hezký vztah i s novou manželkou žalobce, žalovaná 2) v dospělosti vykonávala funkci jednatelky v obchodní společnosti žalobce, který na ni poté i převedl podíl v této obchodní společnosti. Žalobce plnil i roli dědečka dětí žalované 2). Nebylo zjištěno žádné nevhodné chování žalované 2) coby dcery k žalobci jako otci. Žalovaná 2) nesouhlasí s tím, aby bylo otcovství popřeno. Oproti tomu, žalobce po provedení testu DNA směřoval své jednání k přerušení vztahů s žalovanou 2), což se přirozeně odrazilo i v postoji žalované 2), a znovunavázání vztahů považuje žalobce za nereálné. Dále argumentoval žalobce tím, jak se jej nastalá situace citově dotýká, že se s žalovanou 1) oženil jen z důvodu její gravidity, a že je nepopřením otcovství omezován v tom, jak může pořídit o svém majetku z hlediska dědického práva, a také akcentoval dřívější finanční požadavky žalované 2). Žalobce v době narození žalované 2) neměl pochybnost o tom, že je jejím biologickým otce. Nelze však přehlédnout, že si žalobce ve svých podáních a účastnické výpovědi protiřečí, zda měl dlouhodobou pochybnost o biologickém otcovství (v žalobě uvádí, že měl dlouhodobou pochybnost s ohledem na rozvíjející se podobu žalované 2/, u níž nespatřoval svoje rysy, ani rysy své rodiny, dlouhodobou pochybnost zmiňuje i v dovolání; ve své účastnické výpovědi ale uvedl opak). Ve světle uvedených okolností lze konstatovat, že zde nejsou žádné natolik významné okolnosti, které by vyvolávaly takové následky, které jsou v daném čase společensky nepřijatelné pro jejich rozpor se základními hodnotami, na nichž je nezbytné trvat. Skutkové okolnosti projednávané věci se nijak významně nevymykají z typově podobných situací, kdy se manžel až v době dospělosti svého dítěte dozví skutečnosti zpochybňující, zda je jeho biologickým otcem, a tyto okolnosti nejsou tudíž takového charakteru, že by vyžadovaly prominutí zmeškání popěrné lhůty v každém případě, kdy se vyskytnou, tedy že by dosahovaly takové intenzity, že by se dostávaly do rozporu s veřejným pořádkem a příčily se základním hodnotám společnosti, na nichž je nezbytné trvat.
Vzhledem k těmto okolnostem lze považovat za oprávněný zájem žalované 2), aby žalobce, kterého celý svůj život vnímala jako svého sociálního otce, a o němž si myslela, že je i jejím biologickým otcem, zůstal zapsán jako její matrikový otec. V uvedeném lze spatřovat veřejný zájem na stabilitě rodinněprávních vztahů. Tuto stabilitu v dané věci nelze při uvážení délky trvání vzájemného rodinného vztahu (byť nyní přerušeného a dle tvrzení dovolatele zpřetrhaného) a vybudované sociální základny považovat za samoúčelnou. Pokud matrikovému otci nevznikly pochybnosti o otcovství během popěrné lhůty a v uvedené době ještě nebyly dostupné DNA testy, nelze při vyvažování protichůdných zájmů zcela odhlížet ani od délky doby, po které žalobce přistoupil k provedení DNA testu, tvrdil-li, že jeho pochybnost byla dlouhodobá. V projednávané věci žalobce v tomto směru uváděl v řízení nepřesvědčivě protichůdná tvrzení, o pochybnostech žalobce vypověděla i žalovaná 1). Dlouhodobá pochybnost, během níž by nepodnikl žádné kroky, by přitom svědčila v neprospěch žalobce, absence pochybností by oproti tomu však nikterak mimořádnou okolnost nepředstavovala. S ohledem na věk žalované 2) (přes 40 let) je významné, že projevila aktivní nesouhlas s popřením otcovství. Výše vyloženými okolnostmi se věc odlišuje od rozsudku ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku, neboť se nejedná o případ, kdy by matrikové otcovství bylo v nesouladu s biologickou a sociální realitou a zároveň by tento stav byl v rozporu s přáním dotčených a ve skutečnosti neprospíval nikomu. Zároveň se výše vyloženými okolnostmi věc podstatně odlišuje i od rozsudků ESLP ve věcech Paulík proti Slovenské republice a Novotný proti České republice, a to (kromě toho, že v uvedených věcech stěžovatelé neměli k dispozici procesní prostředek k zahájení řízení o popření otcovství určeného soudem v době, kdy tehdejší vědecké metody neumožňovaly spolehlivě určit biologické otcovství) tím, že děti, k nimž bylo otcovství v citovaných věcech popíráno, proti snahám o popření otcovství nic nenamítaly, a současně jejich matrikového otce buď za svého skutečného otce zjevně ani nepovažovaly, nebo samy iniciovaly provedení DNA testu a se svým matrikovým otcem se prvně setkaly až krátce před ukončením střední školy (obě uvedená rozhodnutí proto odkazovala na rozhodnutí ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemsku). Charakterem, kvalitou a délkou trvání vzájemného rodinného vztahu se projednávaná věc též obdobně výrazně odlišuje od rozsudku ESLP ve věci Mizzi proti Maltě, stížnost č. 26111/02.
Na základě provedeného vážení protichůdných hodnot a zájmů dovolací soud dospěl k závěru, že zájem žalobce na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na popření otcovství nepřevážil nad zájmem žalované 2) na zachování dosavadního matrikového stavu. Toto výsledné posouzení nezvrátil ani zájem žalobce na poznání vlastních pokrevních pout, neboť popření otcovství má dalekosáhlejší právní důsledky než jen objasnění existence či neexistence pokrevního pouta, ostatně o absenci pokrevního pouta je již dovolatel přesvědčen na základě DNA testu, který si nechal vyhotovit, pročež již tímto v řízení ani neargumentuje. Jde-li o žalovanou 2) a její právo na poznání svých pokrevních vazeb, ta s popřením otcovství nesouhlasila, tudíž do jejího práva není zasaženo, neboť má-li být toto právo skutečně svobodně vykonáno, je třeba rovněž připustit, že právo znát své rodiče v sobě zahrnuje i právo tyto rodiče neznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněný pod č. 102/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňuje-li dále žalobce skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů (ohledně charakteru a kvality rodinného vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/) a předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své odlišné právní posouzení, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). V této části proto dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Opodstatněnou neshledává dovolací soud ani námitku, že se soud nevypořádal s důkazním návrhem na výslech svědka, který žalobce učinil v replice k vyjádření žalované 1) k žalobě. Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudů vypořádat se s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Odvolací soud konstatoval, že si soud I. stupně opatřil dostatečný skutkový podklad, přičemž je zřejmé, že tento důkazní návrh nepovažuje za klíčový ani sám žalobce; ostatně ani v odvolání ani v dovolání neuváděl, jaká zásadní skutečnost by jím měla být prokázána k opodstatnění závěru, že veřejný pořádek v předmětné věci vyžaduje prominutí zmeškání popěrné lhůty. Tento důkaz ve své replice k vyjádření žalované 1) navrhoval žalobce (podle obsahu tohoto podání) k prokázání tvrzení, že s žalovanou 1) neměl před jejím otěhotněním dlouhodobější vztah a oženil se s ní jen z důvodu jejího těhotenství a pocitu zodpovědnosti, toto však vyplynulo i z účastnických výpovědí a nebylo to mezi účastníky sporné.
Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí je neopodstatněná, neboť jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., a je nepochybné, že žalobce věděl, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil, a ani učiněná skutková zjištění nejsou neodůvodněná ani v rozporu s obsahem spisu.
Ačkoli soudy nižších stupňů při posuzování podmínek pro prominutí zmeškání popěrné lhůty nesprávně automaticky upřednostnily zájem dítěte, ač tímto „dítětem“ byla již dospělá osoba nezávislá na vyživovací povinnosti rodičů, namísto pečlivého vážení také zájmů dalších dotčených osob, soudy však správně dovodily, že v projednávané věci veřejný pořádek nevyžaduje, aby bylo zmeškání popěrné lhůty prominuto. Jelikož jedna ze dvou kumulativních podmínek potřebných pro prominutí zmeškání popěrné lhůty splněna nebyla, je závěr soudů o neprominutí zmeškání popěrné lhůty správný.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť se tímto rozhodnutím řízení ve věci samé nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu