Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2021, sp. zn. 24 Cdo 2210/2021 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2210.2021.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2210.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2210/2021-456 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Romanem Fialou ve věci pozůstalosti po M. B. , zemřelé dne 18. června 2013, posledně bytem XY, za účasti 1) K. B. , narozeného XY, bytem XY, t. č. Věznice Heřmanice, Orlovská č. 670/35, Ostrava, zastoupeného JUDr. Michalem Stachem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Na Hradbách č. 56, 2) A. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené M. D., narozeným XY, bytem XY, jako obecným zmocněncem, 3) J. H. , narozené XY, bytem XY, a 4) O. K. , narozené XY, bytem XY, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 21 D 159/2013, o dovolání K. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2016, č. j. 7 Co 2129/2015-312, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. února 2015, č. j. 21 D 159/2013-189, takto: I. Dovolání K. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. února 2016, č. j. 7 Co 2129/2015-312, se odmítá ; jinak se řízení o dovolání K. B. zastavuje . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.): Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 26.2.2016, č.j. 7 Co 2129/2015-312, potvrdil usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19.2.2015, č.j. 21 D 159/2013-189, který určil obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok I.), potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů pozůstalým dcerám A. P., J. H. a O. K. rovným dílem (výrok II.), určil odměnu pověřené soudní komisařky (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění usnesení odvolací soud shrnul provedené dokazování a konstatoval, že „tvrzení odvolatele“ (K. B.) „o tom, že by zůstavitelka za svého života darovala dědičkám O. K., A. P. a J. H. nějaký majetek či finanční prostředky, nebylo prokázáno“, že „odvolatel neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení“, když „nebyly zjištěny žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit, že rozhodnutí soudu prvního stupně o potvrzení nabytí dědictví A. P., J. H. a O. K. se započtením darovaných nemovitostí v hodnotě minimálně 700.000,- Kč na dědický podíl pozůstalého syna K. B. není správně“. Proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19.2.2015, č.j. 21 D 159/2013-189, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.2.2016, č.j. 7 Co 2129/2015-312, podal K. B. dovolání. Namítl, že „před odvolacím soudem nebyla vyřešena otázka ohledně skutečnosti, proč pozůstalý syn není považován za dědice, když ze zákona je nepominutelným dědicem ve smyslu §1634 odst. 1 o.z.“, že „soudy nižších instancí se vůbec nezabývaly tvrzením pozůstalého syna, že se pozůstalé sestry účelově domluvily na tom, aby z dědického řízení vyloučily svého bratra“, že soudy nesprávně zhodnotily tvrzení pozůstalého syna, že „i přes to, že byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor č. j. 18 T 1/2011-463, ve spojení s rozsudkem Vrchního soud v Praze sp. zn. 8 To 71/2011 ze dne 24.8.2011 uznán vinným ze zločinu vraždy spáchaného na své babičce (matce zůstavitelky – M. B.) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 let, mu jeho matka tento čin odpustila“, a že „pokud jde o započtení daru, který obdržel pozůstalý syn od zůstavitelky za jejího života, nemůže s tím souhlasit a poukazuje na nesprávně provedené dokazování v rámci řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, když soudy se vůbec nezabývaly jednotlivými dary, kterými byly za života zůstavitelky obdarovány dcery zůstavitelky“. J. H. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „nedošlo k žádné záměrné domluvě s jejími sestrami“ a že „vše proběhlo tak, jak je dáno dědickým řízením“. O. K. ve svém vyjádření k dovolání konstatovala, že „nesouhlasí s tím, že se domluvily se sestrami a účelově vypovídaly proti bratrovi a zbavovaly se ho“, že „vypovídala podle skutečnosti“ a že „bratr vlastnil dost velký majetek a jak si s ním naložil, je už jeho věc“. A. P. pak ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že „se svým bratrem nemají moc ideální vztah“ a že „za něj nic platit nebude“. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání K. B. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jeno.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání K. B. proti usnesení okresního soudu podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil z důvodu nedostatku funkční příslušnosti dovolacího soudu, neboť směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.9.2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006). Dále se již proto zabýval pouze dovoláním K. B. podaným proti rozhodnutí odvolacího soudu. Podle §237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o.s.ř.). Evidentní nesouhlas dovolatele s postupem soudů v řízení za situace, kdy upozorňoval na údajnou existenci účelové domluvy pozůstalých dcer na tom, aby ho z dědického řízení vyloučily (kterou však nedoložil), a kdy vznášel výhrady k provedenému dokazování ohledně započtení daru, který obdržel od zůstavitelky za jejího života, není způsobilým dovolacím důvodem. Námitkami v tomto ohledu vznesenými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nadto dovolání K. B. není ani přípustné pro řešení vymezené otázky „ohledně skutečnosti, proč pozůstalý syn není považován za dědice, když ze zákona je nepominutelným dědicem ve smyslu §1643 odst. 1 o.z.“, jelikož dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu na ní nezávisí. Dovolatel předně přehlíží, že usnesením ze dne 23.10.2014, č.j. 6 C 116/2014-84, Okresní soud v Jindřichově Hradci schválil smír, kterým bylo určeno, že K. B. „je dědicem ze zákona v I. dědické skupině zůstavitelky M. B.“ (č.l. 172). Oba soudy dále shodně uvedly, že mezi dědici nedošlo k uzavření dědické dohody, a proto soud prvního stupně postupoval podle §175q odst. 1 písm. d) o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2013) a potvrdil nabytí dědictví „těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno, přičemž na podíl pozůstalého syna K. B. započetl to, co za života zůstavitelky od ní bezplatně obdržel, pokud nešlo o obvyklá darování“, tedy potvrdil nabytí dědictví rovným dílem dědičkám A. P., J. H. a O. K., a to vzhledem k tomu, že hodnota daru činila více než ¼ kolačn í podstaty, pozůstalý syn z dědictví nic nenabývá (nemusí ale také nic vracet). Polemika s nesprávně provedeným dokazováním ohledně darování za života zůstavitelky rovněž nezakládá způsobilý dovolací důvod (srov. výše). Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, dovolání K. B. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.2.2016, č.j. 7 Co 2129/2015-312, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o.s.ř., a dovolatel nepředestírá žádnou relevantní právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 11. 2021 JUDr. Roman Fiala předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/26/2021
Spisová značka:24 Cdo 2210/2021
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2210.2021.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolací důvody
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§241a odst. 1 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
§243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:02/06/2022
Staženo pro jurilogie.cz:2022-02-11