ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2235.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2235/2020-100
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. G. , narozené XY, bytem XY, a b) P. G. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova č. 68, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze, nábř. Ludvíka Svobody č. 12/1222, IČO 66003008, o zaplacení 4 578 675 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 54/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2020, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 15 C 54/2017-46, zamítl žalobu na zaplacení částky 4 578 975 Kč s úrokem z prodlení od 1. 3. 2017 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci se domáhali výše uvedené částky jako úroků z prodlení a inflace za opožděně vyplacenou náhradu za vyvlastněné pozemky. Soud nejprve zrekapituloval průběh řízení, kterým bylo rozhodnuto o výši náhrady, a vyložil jej následovně. Správní orgán přiznal žalobcům rozhodnutím ze dne 4. 12. 2003 náhradu za vyvlastnění ve výši 1 482 000 Kč, rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím správním orgánem, a dne 7. 4. 2004 jim tato částka byla vyplacena. Tato rozhodnutí žalobci napadli žalobou podle části páté o. s. ř. Okresní soud ve Zlíně žalobu zamítl, k odvolání Krajský soud v Brně toto rozhodnutí zrušil a postoupil věc Krajskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně. Ten napadená rozhodnutí správních orgánů nahradil tak, že žalobcům náleží náhrada ve výši obvyklé ceny, která činí 11 390 700 Kč, odvolací soud poté jeho rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl, následně dovolací soud odmítl dovolání proti tomuto rozhodnutí usnesením sp. zn. 21 Cdo 79/2014, a Ústavní soud poté zrušil rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu nálezem sp. zn. II. ÚS 1135/14. Odvolací soud po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 23. 3. 2016, který nabyl právní moci dne 18. 4. 2016, rozsudek soudu I. stupně, který stanovil náhradu za vyvlastnění ve výši 11 390 700 Kč. Částka 9 657 700 Kč byla žalobcům vyplacena dne 25. 4. 2016 (zbývající část jim byla vyplacena již po rozhodnutí správního orgánu dne 7. 4. 2004). Žalobci odůvodňovali žalobu tím, že již 12. 3. 2004 (datum rozhodnutí odvolacího správního orgánu) dosahovala cena vyvlastněných pozemků částky 11 390 700 Kč a již tehdy ji měli obdržet. V tu dobu jim však byla vyplacena jen částka 1 482 000 Kč, zbývající částka 9 657 700 Kč jim byla vyplacena až 25. 4. 2016, tedy 12 let od vyvlastnění pozemků, proto se žalobci domáhají úroků z prodlení a náhrady za znehodnocení peněz o inflaci za období od 12. 3. 2004 do 25. 4. 2016. Dne 16. 1. 2017 zažádali žalobci o odškodnění Ředitelství silnic a dálnic ČR i Ministerstvo dopravy ČR. Soud věc posoudil tak, že žalobci v soudním řízení, v němž byla stanovena výše náhrady za vyvlastnění, dosáhli s odkazem na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod náhrady ve výši obvyklé ceny ke dni vyvlastnění, v uvedeném řízení však netvrdili, že by náhrada měla zohledňovat i další okolnosti snižující reálnou hodnotu náhrady, jako např. plynutí času. Již v té době byla známa judikatura ESLP (např. věc č. 22432/03 - Chinnici proti Itálii), která do náhrady za vyvlastnění umožňovala zahrnout úrok z prodlení či náhradu upravit o míru inflace. Žalobci se svého nároku měli domáhat již v řízení, které bylo vedeno ve věci vyvlastnění, a nyní je již pravomocně ukončeno, neboť povaha uplatňovaného nároku je ve své podstatě nárokem na náhradu za odnětí vlastnického práva. Pohlíželo-li by se na věc optikou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“), původní pravomocné rozhodnutí správního orgánu bylo změněno pouze ve výroku stanovícím výši náhrady za vyvlastnění, nikoli ve vyvlastňovacím výroku samotném. V důsledku nezákonného rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu byla žalobcům vyplacena částka 1 482 000 Kč, o tuto částku zvětšili žalobci svůj majetek, ke snížení jejich majetku nedošlo. V příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím nedošlo ke snížení majetku žalobců, proto nemohou být úspěšní ani podle zákona č. 82/1998 Sb., a proto se soud dále nezabýval tím, která z organizačních složek státu má stát v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. zastupovat. Bylo-li namítáno promlčení nároku, pokud není prokázána existence nároku, nelze jej ani promlčet, promlčení by se však počítalo až od posledního rozhodnutí ve věci náhrady za vyvlastnění, tedy od 18. 4. 2016.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 2020, č. j. 30 Co 111/2020-71, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyložil, že je zapotřebí odlišovat soukromoprávní vztah týkající se náhrady za vyvlastnění, jehož subjekty jsou vyvlastňovaný a vyvlastnitel, od veřejnoprávního vztahu týkajícího se samotného vyvlastnění, v němž vystupuje stát reprezentovaný správním úřadem z pozice veřejné moci, a stejně tak i od veřejnoprávního (primárně procesního) vztahu mezi vyvlastňovaným a státem reprezentovaným úřadem, který v řízení o vyvlastnění autoritativně rozhoduje o výši náhrady za vyvlastnění. Proto je zapotřebí od sebe odlišit nárok na samotnou náhradu za vyvlastnění včetně veškerých jeho součástí, který svědčí vyvlastňovanému vůči vyvlastniteli, a případné nároky na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Na tom nic nemění, že stát může mnohdy vystupovat v „dvojaké“ pozici, tedy jako vyvlastnitel i v pozici veřejné moci, která rozhodla o výši náhrady za vyvlastnění. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, že nárok žalobců představuje svou povahou součást samotné náhrady za vyvlastnění, resp. příslušenství této náhrady, a to i s ohledem na judikaturu ESLP citovanou již soudem I. stupně. Z judikatury ESLP vyplývá, že v případě pozdního vyplacení náhrady za vyvlastnění by mělo být zohledněno případné znehodnocení náhrady v důsledku inflace a náhrada by měla být navýšena o zákonný úrok. Porušení Úmluvy spatřuje ESLP v „neaktualizaci“ výše náhrady při výraznější inflaci měny i v případech, kdy vyvlastnitelem není stát. Klíčová je přiměřenost náhrady, nikoli určitý způsob konstrukce nároku vyvlastňovaného. Český právní řád je možné interpretovat způsobem, který uvedené požadavky ESLP bude respektovat a není nutné nad rámec zákonné úpravy přistupovat k přímé aplikaci Úmluvy, jak požadují žalobci. Navýšení náhrady o částku odpovídající zákonnému úroku z prodlení představuje součást samotné náhrady, jedná se však o nárok odlišný od úroku z prodlení jako takového. Z ustanovení §25 odst. 3 zákona o vyvlastnění totiž jednoznačně plyne, že náhrada za vyvlastnění je splatná až 60 dní od právní moci výroku o vyvlastnění, je proto vyloučeno, aby prodlení vyvlastnitele vzniklo dříve. Subjektem povinným „nahradit“ případnou inflaci i náhradu odpovídající úroku z prodlení, není stát jakožto nositel veřejné moci, nýbrž vyvlastnitel (kterým je v projednávané věci rovněž stát). Požadují-li žalobci dorovnání inflace, která mezi lety 2004 – 2016 znehodnotila částku 9 657 700 Kč a náhradu odpovídající úroku z prodlení, domáhají se části samotného nároku na náhradu za vyvlastnění, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Brně pod č. j. 35 C 28/2008-350. Pokud by žalobcům měly být přiznávány další nároky, jednalo by se fakticky o věcný přezkum správnosti rozhodnutí, které bylo vydáno v uvedeném řízení. Nárok žalobců je proto nedůvodný. Nelze jej posoudit ani jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona o odpovědnosti státu za škodu. I pokud by se vycházelo z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2505/11, podle nějž je možné považovat správní rozhodnutí nahrazené v řízení podle části páté o. s. ř. za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu, jakkoli se jedná o výjimku od ustálené judikatury, nebyly by splněny další podmínky odpovědnosti státu za škodu, neboť nárok na dorovnání inflace a navýšení o částku odpovídající úroku z prodlení nepředstavuje skutečnou škodu, ani ušlý zisk. V důsledku rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu, kterým byla přiznána náhrada za vyvlastnění v nesprávné výši proto ke skutečné škodě ani ušlému zisku nedošlo. Konečně, výše náhrady byla stanovena rozhodnutím Krajského soudu v Brně ve spojení s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci, případné nenavýšení náhrady o inflaci a částku odpovídající úroku z prodlení není ani v příčinné souvislosti s rozhodnutím správního orgánu. Žalobci se po pravomocném skončení řízení o výši náhrady za vyvlastnění nemohou dodatečně fakticky domáhat přezkoumání výsledků tohoto řízení, neboť žalobci požadované navýšení nepředstavuje samostatný nárok.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Přípustnost dovolání vymezují tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek Nejvyšším soudem doposud neřešených, 1) zda je možné se domáhat navýšení náhrady za vyvlastnění o inflaci v samostatném řízení či zda je takový nárok pouze součástí samotné náhrady za vyvlastnění, 2) jestli je nárok na zaplacení úroku z prodlení za opožděně vyplacenou náhradu za vyvlastnění pouze součástí samostatné náhrady, nebo je uplatnitelný i samostatně po skončení vyvlastňovacího řízení, resp. vyplacení náhrady, a 3) zda mají vyvlastňovaní až do obdržení kompenzace v podobě inflace a úroku z prodlení za opožděně vyplacenou náhradu za vyvlastnění postavení obětí porušení práv garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění dodatkových protokolů (dále též jen „Úmluva“). Dále dovolatelé namítají porušení práva na soudní ochranu, „práva na odškodnění“ podle čl. 36 odst. 1 LZPS a práva na ochranu vlastnictví. Nárok na dorovnání inflace a úrok z prodlení dovozují z rozhodnutí ESLP ve věcech Yetiş a ostatní proti Turecku, stížnost č. 40349/05, a Chinnici proti Itálii, stížnost č. 22432/03. K aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb. potom uvádějí, že rozhodnutí správního orgánu nahrazené v soudním řízení podle části páté o. s. ř. lze považovat za zrušené a že by jim měl vzniknout nárok na náhradu škody, k tomu odkazují na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2505/11, a II. ÚS 141/19. Nesouhlasí s tím, že jim škoda nevznikla, neboť v roce 2004 obdrželi necelého 1,5 mil. Kč, ač již v tu dobu měl majetek hodnotu okolo 11 mil. Kč, jejich majetek se v tu dobu tudíž nezvětšil, ale naopak o 90 % zmenšil. Případně by měl být na náhradu škody aplikován občanský zákoník. K předkládané otázce č. 1) uvádějí, že byť nárok na dorovnání inflace souvisí s náhradou za vyvlastnění, je svou povahou samostatným nárokem, a upozorňují na rozpornost rozhodnutí odvolacího soudu, když ten tento nárok posoudil za součást náhrady, jednou jej ale v odůvodnění označil i jako příslušenství. Zákon č. 184/2006 Sb. neupravuje problematiku inflace a řízení před správními orgány bylo zahájeno 2 roky před nabytím účinnosti tohoto zákona. I kdyby tento nárok byl součástí náhrady za vyvlastnění, neznamená to, že jej nelze uplatnit samostatně. Až do zaplacení náhrady nemohli určit „dobu prodlení“, podmínkou pro uplatnění nároku na inflaci považují zaplacení náhrady. Dále uvádí, kolik by získali za dobu řízení uložením požadované částky na termínovaný vklad u konkrétního peněžního ústavu. K otázce č. 2) uplatňují dovolatelé obdobnou argumentaci jako k otázce č. 1). K otázce č. 3) uvádí, že zodpovězení této otázky by mělo vliv na neuspokojené nároky dovolatelů vůči ČR, případně na mezinárodní odpovědnost ČR za porušení Úmluvy. Závěrem dovolatelé navrhují přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a položení 4 předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, a to zda má vnitrostátní soud při posouzení tohoto nároku přímo aplikovat čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jestli je spravedlivá náhrada vyplacená po 12 letech bez navýšení o inflaci a bez úroků z prodlení, zda uplatněné nároky spadají pod pojem spravedlivá náhrada v přiměřené době, a jestli lze uplatněné nároky uplatnit pouze ve vyvlastňovacím řízení, anebo i samostatně. Napadené rozhodnutí považují za sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti a navrhují je zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí považuje za správné a odkázala na své dřívější podání ve věci. Nepožaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda v situaci, kdy o stanovení výše náhrady za vyvlastnění bylo konečným způsobem rozhodnuto po 12 letech od rozhodnutí o vyvlastnění, lze nárok na dorovnání inflace a na navýšení náhrady za vyvlastnění o částku, která by odpovídala zákonnému úroku z prodlení od okamžiku rozhodnutí správního orgánu, uplatnit samostatně mimo soudní řízení, v němž bylo závazně rozhodnuto o výši náhrady za vyvlastnění. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, shledal Nejvyšší soud České republiky dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Pro dokreslení kontur projednávané věci lze stručně předestřít důvody délky původního soudního řízení, v němž byla žalobcům stanovena náhrada za vyvlastnění. Soudy v něm původně vycházely z toho, že vzhledem k době, kdy bylo vyvlastňovací řízení uskutečněno, měla žalobcům podle tehdy účinných předpisů náležet náhrada podle cenových předpisů, a nikoli ve výši obvyklé ceny, jak stanovovala až pozdější právní úprava. Následně však Ústavní soud nálezem ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, vyložil, že pátá část občanského soudního řádu neobsahuje komplexní právní úpravu řízení o znovuprojednání soukromoprávního sporu či jiné právní věci, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem, a že závěr, že žalobcům měla být přiznána náhrada ve výši ceny úřední, nebyl v souladu s ustanovením §154 odst. 1 o. s. ř. (podle nějž je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení), ale není ani v souladu s mezinárodními závazky České republiky, které vzhledem k bezprostřední aplikovatelnosti mezinárodních smluv vedou k nutnosti aplikovat vnitrostátní předpisy způsobem souladným s interpretací mezinárodních smluv mezinárodními soudy, zejména s interpretací Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva. Po vydání tohoto kasačního nálezu a vrácení věci odvolacímu soudu byla následně žalobcům odvolacím soudem přiznána náhrada ve výši obvyklé ceny a dále již rozhodnutí obecných soudů opravnými prostředky nenapadali.
Podle ustanovení §10 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada a) ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim, nebo b) ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu zjištěné podle oceňovacího předpisu, došlo-li k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene nebo došlo-li k odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu (odst. 1). Kromě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním (odst. 2). Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění (odst. 3).
Podle ustanovení §24 odst. 4 písm. a) zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále též jen „zákon o vyvlastnění“), výroky o náhradě za vyvlastnění vyvlastňovací úřad stanoví výši náhrady pro vyvlastňovaného, jakož i pro oprávněného z věcného břemene, jejichž práva vyvlastněním zanikají, a uloží vyvlastniteli, aby jim náhrady zaplatil ve lhůtě, která nesmí být delší než 60 dnů od právní moci rozhodnutí.
Podle ustanovení §25 odst. 3 zákona o vyvlastnění, vyvlastnitel zaplatí stanovenou náhradu vyvlastňovanému, popřípadě třetím osobám, do 60 dnů od právní moci výroků o vyvlastnění; náhrada může být složena u soudu v případě, že oprávněný z náhrady neposkytne vyvlastniteli potřebnou součinnost.
Podle ustanovení §25 odst. 4 zákona o vyvlastnění, odvolací orgán nesmí v odvolacím řízení změnit výrok o náhradě v neprospěch vyvlastňovaného ani třetích osob. Bude-li pravomocně stanovena náhrada vyšší, vyvlastnitel vyrovná rozdíl nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí.
Podle ustanovení §250j o. s. ř. dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé rozsudkem (odst. 1). Rozsudek soudu podle odstavce 1 nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku (odst. 2).
Podle ustanovení §245 o. s. ř. není-li v této části uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona.
Podle ustanovení §160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.
Z výše předestřené právní úpravy nevyplývá právo požadovat úroky z prodlení z částky, o kterou soud navýší náhradu za vyvlastnění stanovenou správním orgánem, za dobu uplynuvší od rozhodnutí správního orgánu do rozhodnutí soudu, kterým dojde k nahrazení rozhodnutí správního orgánu, neboť se v uvedeném období vyvlastnitel nedostává do prodlení, jelikož je povinen vyplatit navýšení původně přiznané náhrady až ve lhůtě určené v soudním rozhodnutí, kterým je teprve o výši náhrady rozhodnuto. Právo na úroky z prodlení by vznikalo, pokud by vyvlastnitel ve lhůtě k tomu určené nevyplatil náhradu za vyvlastnění, která již byla správním orgánem nebo soudem přiznána. Už vůbec potom z právní úpravy nevyplývá právo na dorovnání inflace jako na samostatný nárok či příslušenství náhrady, které by bylo uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění.
Jak vyložil Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) v rozsudku ve věci Pincová a Pinc proti České republice ze dne 5. 11. 2002, stížnost číslo 36548/97, z jeho judikatury plyne, že jakýkoli zásah do práva na ochranu majetku musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky obecného zájmu společenství a imperativy ochrany základních práv jednotlivce (viz, mezi jinými, Sporrong a Lönroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982, řada A č. 52, str. 26, §69). Snaha o zachování takové rovnováhy se odráží ve struktuře celého článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a tedy i v jeho větě druhé, kterou je nutné interpretovat ve světle principu obsaženého ve větě první. Zvláště musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje každé opatření zbavující osobu jejího majetku (viz Pressos Compania Naviera S. A. a ost. proti Belgii ze dne 20. listopadu 1995, řada A č. 332, str. 23, §38, rozsudek Bývalý řecký král proti Řecku, §89). Rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany základních práv je tedy narušena, pokud dotčená osoba byla nucena nést „nepřiměřenou zátěž“ (viz, mezi mnoha jinými, rozsudek Saints monastéres proti Řecku ze dne 9. prosince 1994, řada A, č. 301-A, §70-71).
ESLP proto zastává názor, že vyvlastněná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla „rozumná vzhledem k hodnotě majetku“, jehož byla zbavena, i když „legitimní obecný zájem“ by hovořil pro náhradu nižší, než je plná tržní hodnota“. Z toho vyplývá, že výše zmíněné rovnováhy je zpravidla dosaženo, pokud náhrada vyplacená vyvlastněnému je v rozumném poměru k „tržní“ hodnotě majetku v době, kdy k odnětí vlastnictví došlo.
Předmětné vyvlastnění nespadá pod hospodářskou, sociální ani politickou reformu a netýkají se jej ani žádné jiné zvláštní okolnosti. Ve světle judikatury ESLP zde proto není žádný legitimní cíl „veřejného zájmu“, který by odůvodňoval snížení náhrady pod tržní cenu [srov. Scordino proti Itálii (č. 1), stížnost č. 36813/97, §102].
ESLP v určitých případech shledal, že „spravedlivá rovnováha“ mezi naléhavými důvody obecného zájmu a požadavky na ochranu základních práv jednotlivce nebyla dodržena a že stěžovatelé museli nést nepřiměřenou zátěž, a to z důvodu rozdílu mezi hodnotou náhrady za vyvlastnění ke dni podání žaloby k soudu a její hodnotou v okamžiku jejího skutečného vyplacení, kdy tento rozdíl byl způsoben neexistencí úroků z prodlení při současně vysoké míře inflace měny (Yetiş a ostatní proti Turecku, stížnost č. 40349/05, §§56, 58, uveřejněné v časopise Soudní judikatura Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, svazek 5, ročník 2010, pod č. rozhodnutí 514, str. 278). Ve věci Chinnici proti Itálii (č. 2), stížnost č. 22432/03, §43, ESLP konstatoval, že podmínka přiměřené a dostačující nápravy je splněna, dostane-li se vyvlastňovanému přiměřené náhrady odpovídající tržní hodnotě (obvyklé ceně) nemovitosti v době vyvlastnění, přičemž výše takové náhrady musí zohledňovat i další okolnosti snižující reálnou hodnotu náhrady jako je např. uplynutí značného časového období, a připomenul, že již dříve rozhodl, že výchozí částka musí být v takových případech navýšena o částku zákonného úroku z prodlení a taktéž upravena o míru inflace (mutatis mutandis Akkuş proti Turecku, č. 19263/92, rozsudek z 9. července 1997, §29 či Aka proti Turecku, č. 19639/92, rozsudek ze dne 23. září 1998, §48, rozsudek Scordino proti Itálii (č. 1), stížnost č. 36813/97, §258).
K těmto závěrům dospěl ESLP až poté, co v daných věcech uzavřel, že nebyla nastolena spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem společnosti a požadavkem ochrany individuálních základních práv. Z judikatury ESLP však nevyplývá, že by výše zmíněné nároky na dorovnání inflace a úroky z prodlení odůvodněné mimořádnými okolnostmi měly být samostatně uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění, resp. z jeho judikatury neplyne požadavek, aby následně ve zcela jiném soudním řízení mohlo být věcně přezkoumáváno, zda soudním rozhodnutím, kterým byla konečným způsobem vyřešena náhrada za vyvlastnění, byly vyvlastňované osoby nuceny nést nepřiměřenou zátěž.
V projednávané věci přitom nejde o situaci, kdy by k nepřiměřené zátěži vyvlastňovaných osob mohlo dojít až v důsledku kombinace skutečností nastanuvších po vydání soudního rozhodnutí, kterým byla stanovena náhrada za vyvlastnění (např. kdyby se vyvlastnitel dostal do prodlení pro nevyplacení náhrady v soudem určené lhůtě a úrok z prodlení byl výrazně nižší než míra inflace – srov. Akkuş proti Turecku, č. 19263/92 a Aka proti Turecku, č. 19639/92). Ve věci Yetiş a ostatní proti Turecku, stížnost č. 40349/05, byly požadavky na dorovnání inflace a na úroky od okamžiku vyvlastnění vzneseny ještě během soudního řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění, oproti tomu dovolatelé usilují de facto o zvýšení náhrady za vyvlastnění (uplatněním nároků, které považují za samostatné) až poté, co se soudní rozhodnutí o stanovení náhrady stalo konečným, přičemž proti tomuto rozhodnutí ani neuplatnili dostupné opravné prostředky. Přitom již jednou v jejich věci byla Ústavním soudem aplikována judikatura ESLP, není zde proto zjevně žádný důvod, proč by legitimně nemohli očekávat, že by uplatnění nyní vznášené argumentace judikaturou ESLP bylo možné zohlednit v řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění.
Porušení Úmluvy bylo ESLP shledáno jen ve výjimečných případech až po posouzení, že nebyla nastolena spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem společnosti a požadavkem ochrany individuálních základních práv. Navyšování náhrady za vyvlastnění z dovolateli tvrzených důvodů proto z judikatury ESLP plyne jen pro okolnostmi výjimečné případy, kdy nezbytnou podmínkou je, že by bez takového navýšení byly vyvlastňované osoby zatíženy nepřiměřeným břemenem.
Judikatura ESLP stojí na požadavku, aby celková výše náhrady za vyvlastnění založila spravedlivou rovnováhu mezi veřejným zájmem společnosti a požadavkem ochrany individuálních základních práv, nevyžaduje však, aby náhrada za vyvlastnění byla rozčleněna na jednotlivé nároky, nadto samostatně uplatnitelné po skončení řízení o stanovení náhrady za vyvlastnění. Posuzování toho, zda byli dovolatelé v řízení o stanovení náhrady zatíženi nepřiměřeným břemenem, by však nyní představovalo fakticky věcné přezkoumávání správnosti rozhodnutí o stanovení náhrady za vyvlastnění, a to zcela mimo rámec k tomu určených opravných prostředků. Stanovení náhrady za vyvlastnění bylo závazně vyřešeno soudním rozhodnutím, které se již stalo konečným, a nelze se v tomto zcela odlišném soudním řízení zabývat tím, zda rozhodnutí o stanovení náhrady za vyvlastnění vyhovělo v plné míře všem požadavkům judikatury ESLP. Zkoumání těchto a dalších souvisejících otázek, např. zjišťování toho, zda inflace za určitý časový úsek již nebyla zohledněna ve znaleckém posudku, by bylo fakticky věcným přezkumem správnosti rozhodnutí, který je nepřípustný. Dovolatelé své nároky přitom opírají o skutečnosti, které nastaly během původního soudního řízení a mohli je tudíž uplatnit již tehdy, známa byla i předmětná judikatura ESLP.
Lze proto uzavřít, že zákon o vyvlastnění nestanoví za dobu od rozhodnutí správního orgánu o stanovení náhrady za vyvlastnění do rozhodnutí soudu nahrazujícího správní rozhodnutí právo na úroky z prodlení z částky, o kterou soud v řízení podle části páté o. s. ř. zvýší náhradu stanovenou správním orgánem, avšak vzhledem k povinnosti vnitrostátních soudů dodržovat Úmluvu, která je součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy), a to v interpretaci podávané Evropským soudem pro lidská práva [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3749/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 74/73 SbNU 333)], lze ve výjimečných případech naplňujících kritéria judikatury ESLP náhradu za vyvlastnění navýšit o částku odpovídající úrokům z prodlení i za období předcházející konečnému rozhodnutí soudu o náhradě za vyvlastnění, v rozhodnutích ESLP se např. jednalo o případy, kdy z důvodu délky řízení byla náhrada vyplacena po 22 let od vyvlastnění [Chinnici proti Itálii (č. 2), stížnost č. 22432/03, obdobně Scordino proti Itálii (č. 1), stížnost č. 36813/97], nebo kdy byla roční míra inflace okolo 70 % (Akkuş proti Turecku, č. 19263/92 a Aka proti Turecku, č. 19639/92), nebo když za dobu půl roku byla první část náhrady znehodnocena o zhruba 15 % a následně přiznaný zbytek náhrady během 2,5 let řízení o 43 % (Yetiş a ostatní proti Turecku, stížnost č. 40349/05, §27). Takový nárok na úroky z prodlení či dorovnání inflace by bylo možné uplatnit během soudního řízení podle části páté o. s. ř., v němž je projednávána náhrada za vyvlastnění, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem, v němž se řeší otázka nastolení spravedlivé rovnováhy, a nikoli až po skončení řízení o stanovení náhrady či současně odděleně v jiném typu řízení (podle části třetí o. s. ř.) mimo procesní pravidla pro projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem (část pátá o. s. ř.). Uvedené řešení přitom konvenuje i tomu, že vyvlastnitelem může být i jiná osoba než stát.
Vznáší-li dovolatelé námitku, že zákon o vyvlastnění č. 184/2006 nabyl účinnosti až po zahájení vyvlastňovacího řízení, potom přehlíží, že to v jejich věci Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na mezinárodní závazky České republiky a pravidlo, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, měla být náhrada za vyvlastnění stanovena ve výši obvyklé ceny, jak stanoví tento zákon, který byl pro dovolatele příznivější, a nikoli podle cenových předpisů, jak stanovila předešlá právní úprava. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu také dovolatelům nakonec byla stanovena náhrada ve výši obvyklé ceny.
Navrhují-li dále dovolatelé na věc aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, v této souvislosti neformulují žádnou konkrétní právní otázku. Dovolatelé pouze odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2505/11 a sp. zn. II. ÚS 141/19, které se však týkají skutkově odlišných případů, a nadto tvrdí-li dovolatelé v této souvislosti, že pokud by jim již správním orgánem byla přiznána náhrada ve výši, jak byla následně stanovena soudem, uložili by ji na termínovaný účet u konkrétní finanční instituce, z čehož odvozují škodu ve výši úroků, které by obdrželi, je uvedené tvrzení o potenciálním naložení s finančními prostředky zjevně nepodložené a čistě spekulativní.
K návrhu dovolatelů na položení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie ve vztahu k čl. 17 odst. 1 odst. Listiny základních práv Evropské unie lze poukázat na právní názor Ústavního soudu z nálezu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 1135/14, který vyjádřil již ve vztahu k řízení o náhradu za vyvlastnění přímo ve věci těchto konkrétních dovolatelů a je jim tudíž znám, a který se uplatní obdobně i zde, a sice, že ani v projednávané věci se nejedná o "uplatňování práva Evropské unie", které by podle článku 51 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie zakládalo její přímé použití, neboť primární právo se nedotýká samotné úpravy vlastnictví podle práva členských států (čl. 345 Smlouvy o fungování Evropské unie) a ani žádný sekundární předpis se na expropriaci pozemků pro účely dopravních staveb nevztahuje.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože žalobcům, kteří v dovolacím řízení nebyli úspěšní, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nevzniklo (§142 odst. 1, §224 odst. 1, §243c odst. 3 o. s. ř.), a účastník, který byl v dovolacím řízení úspěšný, se práva na náhradu nákladů dovolacího řízení vzdal, nepřiznal dovolací soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu