ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2261.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2261/2021-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce V. V. , se sídlem v XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19. dubna 2020, posledně bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, za účasti J. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 796/10, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 26 C 146/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2021, sp. zn. 71 Co 330/2020-254, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
V. M. se návrhem ze dne 6.6.2019 domáhala vydání rozsudku, kterým by Okresní soud v Opavě nahradil projev vůle žalované, kterým souhlasí s uzavřením smlouvy o převodu pozemků p.č. XY, XY a XY v k. ú. XY, okres XY. Návrh odůvodnila tvrzením, že je restituentkou, které byl přiznán nárok na náhradu za vyvlastněné pozemky, které pro překážku zastavění nebylo možné vydat, žalovaná jí však znemožňuje uspokojení tohoto nároku prostřednictvím veřejných nabídek, dlouhodobě postupuje liknavě a svévolně.
V průběhu řízení V. M. 19.4.2020 zemřela. Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 23.7.2020, č.j. 26 C 146/2019-227, řízení přerušil do doby skončení řízení o pozůstalosti vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020. Návrhu na pokračování v přerušeném řízení se správcem pozůstalosti po zemřelé žalobkyni V. V. pak usnesením ze dne 1.10.2020, č.j. 26 C 146/2019-236, nevyhověl, když vycházel z názoru, že správa pozůstalosti spočívá ve správě existujícího majetku a nikoli k vedení za života zůstavitele zahájeného soudního sporu o to, zda zde jeho právo je či není, k tomu jsou podle jeho názoru příslušní jen právní nástupci zůstavitele.
K odvolání strany žalující Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.3.2021, č.j. 71 Co 330/2020-254, usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 1.10.2020, č.j. 26 C 146/2019-236, změnil tak, že v řízení bude pokračováno s procesním nástupcem žalobkyně, kterým je V. V., advokát se sídlem XY, jako správce pozůstalosti. V odůvodnění tohoto usnesení poukázal na řešení otázky aktivní legitimace v rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.12.2003, sp. zn. 9 Co 696/2003, v němž bylo dovozeno, že může-li správce dědictví po dobu řízení o dědictví činit na vrub spravovaného majetku vlastním jménem hmotněprávní úkony k zajištění chodu podniku (živnosti) zůstavitele tak, aby se zabránilo ztrátám na majetku, může též vlastním jménem činit v tomto rozsahu i procesní úkony, tedy i podat návrh na nařízení exekuce a být tak aktivně legitimován v exekučním řízení. Uvedl dále, že byť se rozhodnutí týká exekučního řízení, má za to, že závěry v něm uvedené lze beze zbytku vztáhnout i na daný případ, a „jestliže správce pozůstalosti je oprávněn podávat návrhy na zahájení řízení, je-li třeba získat majetek, který měl být zůstaviteli vydán, pak lze nepochybně s tímto správcem pokračovat v řízení, je-li jeho účelem získání majetku do pozůstalosti“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2010, sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace, kdy účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování v soudním řízení (o nahrazení projevu vůle) lze podřadit pod prostou správu pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti oprávněn bez dalšího“. Podle jejího názoru je nepřerušení řízení v rozporu s ustálenou praxí vyčkat skončení projednání pozůstalosti a vydání pravomocného rozhodnutí v dědickém řízení tak, aby bylo postaveno na jisto, jaká konkrétní osoba nebo osoby vstoupily do práv a povinností zemřelého účastníka řízení. Odlišný postup soudní praxe připouští pouze ve zcela výjimečných případech, a to se zřetelem ke všem rozhodným skutečnostem a musí být řádně zdůvodněn. V dané věci odvolací soud žádné mimořádné okolnosti odůvodňující postup odlišný v usnesení neuvedl, samotná povaha věci pokračování se správcem pozůstalosti vylučuje a v tomto směru jsou jeho právní závěry s ohledem na skutkové okolnosti nepřiměřenými. I pokud by byly dány mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje žalovaná napadené usnesení za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení otázky způsobilosti správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní nástupce zemřelé původní žalobkyně. Připomíná, že účelem institutu správce pozůstalosti je nakládání se svěřeným majetkem ve prospěch těch osob, které jsou konečnými oprávněnými ve vztahu k takovému majetku. Správce vykonává jen prostou správu cizího majetku, jejímž cílem není nutně rozmnožování majetku, ale „předně jeho konzervace v původní podobě, a to i proto, že se zpravidla jedná o správu majetku zamýšlenou již předem jako dočasnou a pouze přechodnou do doby, než nastanou určité očekávané právní skutečnosti“, a „to reflektuje princip, podle něhož by v rámci prosté správy nemělo docházet ke změnám účelu svěřeného majetku“, změna účelu přichází v úvahu pouze v případě, že k tomu udělí souhlas beneficienti. Z toho dovozuje, že správce pozůstalosti má svou činnost zaměřit pouze na úkony nezbytně nutné k zachování pozůstalosti, a to tím spíše, když dědické právo dědicům vzniká již smrtí zůstavitele a jediným důvodem, pro který s pozůstalostí nakládá správce pozůstalosti a nikoli přímo dědicové, je časový prostor potřebný pro stát k potvrzení dědictví dědicům. Žalovaná je přesvědčena, že nelze dospět k závěru, že správce pozůstalosti disponuje bez dalšího oprávněním vést soudní řízení týkající se pozůstalosti, disponovat s jeho předmětem a vystupovat tak jako plnohodnotný účastník takového řízení. Pokračováním v soudním řízení se správcem pozůstalosti v dané věci fakticky dochází ke změně účelu spravovaného majetku a dědicům se znemožňuje zvolit případně jiný způsob uspokojení přiznaného restitučního nároku, než převodem náhradních pozemků. S odkazem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení na místo zemřelé původní žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V., a rozhodl, že se řízení přerušuje do pravomocného skončení dědického řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020, popř. aby usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podal správce pozůstalosti V. V. vyjádření. Především nesouhlasí s námitkou žalované, že se odvolací soud při posouzení otázky přerušení řízení v případě ztráty procesní způsobilosti účastníka řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí účastníka řízení dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a s kým, je pouze na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet situací ani osob, s nimiž je možné v řízení dále pokračovat. Tento závěr vyplývá např. i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2013, sp. zn. 28 Cdo 3631/2012. Povaha řízení, v němž se původní žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v minulosti způsobeny, je pak natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi řízení, v nichž hrozí nebezpečí z prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní zvolené náhradní pozemky již nebudou ve vlastnictví žalované, která při své činnosti převádí pozemky i jiným oprávněným osobám. Na specifickou povahu restitučního řízení opakovaně upozorňuje jak Nejvyšší soud České republiky (např. rozsudek ze dne 29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011), tak i Ústavní soud (např. nález ze dne 18.7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Dále je správce pozůstalosti toho názoru, že vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků, které byly zemřelé žalobkyni přiznány již za jejího života pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4.4.2019, č.j. 29 Co 545/2018-252, lze považovat za prostou správu existujícího majetku, když podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti. Za součást prosté správy se považuje i uplatňování všech práv týkajících se spravovaného majetku a řádné hospodaření se svěřeným majetkem, jakož i vymáhání dluhů a uplatňování pohledávek. Hranici pravomoci správce upravuje ustanovení §1406 občanského zákoníku, které zakazuje změnit účel spravovaného majetku, k čemuž v dané věci v žádném případě nedochází, jedná se o správu majetku, který existoval již za života zůstavitelky, a ona také vybrala konkrétní pozemky, jejichž vydání se předmětnou žalobou domáhá – správce tak bude pouze pokračovat v její snaze vymoci tyto konkrétní pozemky. Pokud žalovaná v dovolání uvádí, že volbou uspokojení nároků správce pozůstalosti zmaří volbu oprávněných dědiců na uspokojení nároku finanční náhradou, úmyslně opomíjí to, že volbu uspokojení nároku provedla sama žalobkyně tím, že podala návrh na vydání náhradních pozemků, navíc právo na finanční náhradu ani nevzniklo, když nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě, a žaloba na takové uspokojení restitučního nároku by musela být zamítnuta. Z uvedených důvodů považuje správce pozůstalosti dovolání žalované za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst.1 věta první o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci jde, pokud odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat, srov. ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.), vyplývá, že po úmrtí žalobkyně V. M. bylo třeba posoudit, zda lze v řízení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalované pokračovat, případně s kým místo této žalobkyně. Odvolací soud řešil tuto situaci aplikací ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. za současného použití hmotněprávní úpravy dědického práva, a to ustanovení §1677 odst. 1, §1678 odst. 1, §1405 a §1406 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), o správě pozůstalosti. Otázka aplikace uvedených ustanovení o.z. pro účely rozhodování podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jako dovolací důvod do doby rozhodování odvolacího soudu řešena (dovolací soud v rozsudku ze dne 10.7.2019, sp. zn. 28 Cdo 1352/2018, kterým bylo rozhodováno ve věci samé „o nahrazení projevu vůle“, bez dalšího konstatoval, že jelikož žalobce v průběhu dovolacího řízení zemřel, stal se jeho nástupcem správce pozůstalosti jmenovaný soudem v řízení o pozůstalosti), Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), učinil Nejvyšší soud závěr, že dovolání není opodstatněné.
Jestliže účastník řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§107 odst. 1 o.s.ř.).
Povolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti, spravuje pozůstalost až do potvrzení nabytí dědictví správce pozůstalosti, jinak vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic, je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové (§1677 odst. 1 o.z.). Kdo spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (§1678 odst. 1 o.z.).
Kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování (§1405 o.z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří. Správce nesmí bez souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§1406 o.z.).
Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti (§1703 o.z.).
Dovolací soud především poukazuje na to, že posouzení, zda lze v řízení pokračovat, pokud po jeho zahájení některý z účastníků zemřel, závisí podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. na povaze projednávané věci. Dlouhodobě ustálená soudní judikatura (již od rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 1973) vychází z toho, že pro úvahu, zda lze v řízení pokračovat, je zpravidla rozhodující, nedochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku (např. nárok na výživné, který je vázán výlučně na samotného účastníka řízení) nebo k zániku právního vztahu, o němž mělo být v řízení rozhodováno (např. řízení o rozvod manželství). Pokud nejde o tyto případy, soud opět podle povahy věci posoudí, zda je na místě přerušení řízení, nebo lze v řízení pokračovat ihned, a rozhodne, s kým bude v řízení pokračováno. Povahu předmětu řízení při posuzování, zda lze v řízení pokračovat bez přerušení řízení, ostatně zdůrazňují i rozhodnutí dovolacího soudu, která v dovolání označila žalovaná (na doložení toho, že se od v nich uvedených názorech dovolacího soudu odvolací soud odchýlil), navíc poukazují i na další okolnosti, které je třeba vzít v úvahu, např. stav řízení, v němž jsou zjišťováni právní nástupci zemřelého účastníka řízení, ale také nemožnost předjímat výsledek řízení o dědictví. Pokud v označených rozhodnutích dovolací soud vyslovil, že pokračování v řízení před skončením řízení o dědictví, není na místě, bylo to dáno právě povahou projednávané věci.
Vzhledem k tomu, že v dané věci smrt žalobkyně nepochybně neznamená zánik práva na uspokojení přiznaného restitučního nároku, nelze mít za to, že by se odvolací soud, pokud vycházel z názoru, že povaha věci umožňuje v řízení pokračovat, odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. zejména, když současně aplikoval aktuální (od 1.1.2014 účinnou) právní úpravu správy pozůstalosti, a z té také dovodil, s kým bude v řízení pokračováno místo zemřelé žalobkyně.
Z ustanovení §1677 odst. 1 a násl. o.z. vyplývá, že úkolem toho, kdo spravuje pozůstalost, je postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele. Osobami oprávněnými ke správě pozůstalosti jsou především správce pozůstalosti a vykonavatel závěti, které k tomu povolal sám zůstavitel za svého života, nejsou-li takové osoby, pak dědic nebo všichni dědici (§1677 odst. 1 o.z.), popř. správce jmenovaný soudem (§1677 odst. 2 o.z. ve spojení s §157 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních). Pro všechny, kteří spravují pozůstalost, podle ustanovení §1678 odst. 1 o.z. platí, že vykonávají její prostou správu.
Prostá správa je v současném občanském zákoníku upravena v ustanovení §1405 až 1408, jako jedna z forem správy cizího majetku (vedle plné správy). Podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku (§1405). Správce uplatňuje všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří, bez souhlasu beneficienta nesmí změnit účel spravovaného majetku (§1406), peněžní prostředky musí vynaložit obezřetně (§1407), se souhlasem beneficienta (v případě, kdy majetku hrozí rychlá zkáza nebo ztráta na hodnotě, i bez jeho souhlasu) může ze spravovaného majetku něco zcizit, je-li to v zájmu zachování hodnoty, podstaty a účelu spravovaného majetku nebo je-li to nutné k zaplacení dluhů s tímto majetkem spojených, jinak jen za protiplnění, za stejným účelem může majetek zastavit nebo použít jako jistotu (§1408).
Takto definovanou prostou správu jistě nelze vykládat tak, že jde o úplné „zakonzervování“ majetku ve stavu, jaký byl v době, kdy se správce ujal své funkce. Je zřejmé, že podle povahy majetku půjde i o snahu pokračovat v dosavadním nakládání s konkrétními věcmi a právy, jak s nimi nakládal samotný zůstavitel, pokračování v podnikatelské činnosti zůstavitele, apod. K plnění povinností vedoucích k zachování podstaty a účelu svěřeného majetku, tj. i zamezení zhoršení jeho stavu, mohou patřit především faktické úkony a právní jednání obdobné, k nimž byl oprávněn správce dědictví podle předcházející právní úpravy (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), kdy soudní praxe (při absenci definice pojmu „obvyklé hospodaření“ přímo v zákoně) dovodila, že obvyklé hospodaření je nutno posuzovat podle okolností případu, s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, a jako obvyklá správa bylo uváděno např. placení či vybírání nájemného, zajišťování a placení oprav, platby zajišťující chod podniku (nákup surovin, mzdy zaměstnanců, pojistné, daňové povinnosti), jako úkony přesahující obvyklé hospodaření pak byly uváděny např. investice, které by měnily činnost podniku, zcizení nebo zastavení nemovitosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 1770/2020). Na tomto místě lze vyslovit souhlas s názorem odvolacího soudu, že může-li správce činit hmotněprávní úkony k zajištění chodu živnosti zůstavitele tak, aby se zabránilo ztrátám na majetku, může též vlastním jménem činit v tomto rozsahu i procesní úkony, tedy i podat návrh na nařízení exekuce, resp. v dané věci pokračovat v řízení zahájeném zůstavitelkou. Dovolací soud dodává, že bez možnosti vymáhat plnění po dlužnících zůstavitele ve prospěch pozůstalosti i procesními prostředky, včetně podávání žalob či pokračování v soudním řízení na místo zemřelého žalobce, by činnost správce pozůstalosti, kterou mu ukládá zákon, nemohla být zcela úspěšná.
Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že pokud V. M. za svého života podala žalobu, kterou se vůči žalované domáhá realizace práva na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě, přitom označila konkrétní pozemky ve vlastnictví žalované, ohledně nichž má být rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle žalované k převodu do jejího vlastnictví, není žádného důvodu nepokračovat v řízení právě se správcem pozůstalosti, kterého si sama zvolila, neboť jde jen o pokračování toho, co činila ona sama. Projednáním věci může být přiznaný restituční nárok fakticky realizován (vymožen) v souladu s právním jednáním zemřelé žalobkyně, nelze tedy uvažovat o změně účelu v době její smrti existujícího nároku vůči žalované. Činnost správce pozůstalosti vedoucí k dovršení přiznaného restitučního nároku je tak činností naplňující prostou správu podle ustanovení §1405 o.z. (činit vše, co je nutné k zachování spravovaného majetku), tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu přiznaného restitučního nároku zejména tím, že se vlivem času (kdy převod pozemků uplatňují i další restituenti) zmenší výběr vhodných náhradních pozemků ve vlastnictví státu.
Podpůrně lze procesní nástupnictví správce pozůstalosti na místo zemřelé žalobkyně dovodit i z ustanovení §1703 o.z., podle něhož, dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Není žádného důvodu k tomu, aby ten, kdo spravuje pozůstalost, mohl být do skončení řízení o pozůstalosti žalovaným ohledně případných dluhů zůstavitele, na druhé straně však neměl možnost žalovat případného dlužníka zůstavitele ohledně plnění ve prospěch pozůstalosti.
Pokud tedy odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nejen ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř., ale i ustanovení o.z. o správě cizí věci a správě pozůstalosti, použil správnou právní normu, kterou také správně vyložil. Z hlediska žalovanou uplatněných dovolacích důvodů proto dovolací soud shledal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu jako správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolání žalované podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím, v rozhodnutí ve věci samé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu