ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2270.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2270/2020-1180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci dědictví po V. W. , zemřelém dne 10. října 2004, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. W. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí č. 120/22, 2) S. W. , narozené dne XY, bytem v XY, 3) M. W. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí č. 120/22, 4) A. S., narozené dne XY, bytem v XY, 5) L. Z., narozené dne XY, bytem v XY, a 6) P. W. , narozeného dne XY, bytem v XY, všech zastoupených JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem v Plzni, Lukavická č. 2012/22, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 86 D 638/2004, o dovolání M. W. a M. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2020, č. j. 18 Co 159/2019-1104, takto:
I. Dovolání M. W. a M. W., se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání M. W. a M. W., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.1.2020, č.j. 18 Co 159/2019-1104, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o.s.ř. [dovolatelé vznáší výhrady jednak proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, namítají-li k soupisu majetku patřícího do dědictví po V. W., zemřelém dne 10.10.2004 (dále jen „zůstavitel“), zejména že „je zčásti (jedná se o movité věci) soupisem majetku, který byl ve společném jmění manželů A. W. roz. Z. a zůstavitele“, že do něj „nebyly pojaty některé předměty, které tvoří součást pozůstalosti“, konkrétně „vestavěný trezor a kuchyňské váhy“, že naopak „byly přidány položky v době mezi posledním ústním jednáním ve věci a sepsáním napadených usnesení, aniž by toto přidání bylo účastníkům řízení oznámeno“, v tomto ohledu se zvláště „jedná o práva plynoucí z autorství k literárním dílům zůstavitele“, že „stůl, který byl darován A. W. a zůstavitelem panu P. W., není obsažen v soupisu pozůstalosti“ a že „nedodání ocenění stolu dovolateli (z důvodu, že jim není známo, kde se stůl nachází a jak vypadá) nemůže být důvodem k opomenutí této položky“, jednak vytýkají odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se (stejně jako soud prvního stupně) „nevypořádal s navrženými listinnými důkazy“ (zejména s listinou ze dne 13.8.2004 nadepsanou „zápis z jednání“ a podepsanou zůstavitelem a s „listinami které podepsali p. K., p. H., S.“), a dovozují na základě toho vlastní (odlišný) právní názor, že odvolací soud „v konečném důsledku nesprávně stanovil dědické podíly a jejich výši dědicům zůstavitele“], a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
K námitkám dovolatelů týkajícím se mezi dědici sporného majetku (nábytkového vestavného trezoru a kuchyňských vah), který měl být (podle jejich názoru) do dědictví po zůstaviteli zahrnut, dovolací soud přihlédnout nemohl již z toho z důvodu, že na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá a že – jak uvedl i odvolací soud – „trezor, váhy, jakož i další movité věci tvořily tzv. sporný majetek, k němuž soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §175k odstavec 3 o.s.ř.“ (pozn.: o.s.ř. ve znění do 31.12.2013) „nepřihlížel“, a tudíž se (zcela správně) omezil jen na zjištění jejich spornosti.
Jestliže dovolatelé dále namítají „nepřezkoumatelnost“ napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který vycházel (mimo jiné) z toho, že „s ohledem na obsah odůvodnění usnesení soudu prvního stupně ze dne 26.3.2019, č.j. 86 D 638/2004-995, je zřejmé, že při vyhotovení usnesení došlo k chybě v psaní – přehození výše spoluvlastnických podílů k nemovitostem, nabývaným jednotlivými dědici, takže soud I. st. nepochybil, když ve smyslu ust. §164 o.s.ř. tuto chybu napravil opravným usnesením“, pak toto rozhodnutí je z hlediska závěru o přezkoumatelnosti usnesení soudu prvního stupně v otázce stanovení dědických podílů jednotlivých dědiců v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to proto, že dovolatelé - navzdory vzneseným námitkám - nepochybně věděli, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil (k otázce přezkoumatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně, srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.10.2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, a dále k otázce stanovení dědických podílů konkrétním dědicům srov. závazný právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2016, sp. zn. 21 Cdo 1517/2015). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je proto i z hlediska závěru o existenci předpokladů pro vydání opravného usnesení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení §164 o.s.ř., a to z důvodu záměny křestních jmen dědiců ve výroku rozhodnutí a v důsledku toho i (v kontextu odůvodnění zřejmé) záměny výše dědických podílů nabývaných dědici, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. názor vyjádřený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 27.9.1968, sp. zn. 2 Cz 57/1968, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR pod č. 37, ročník 1969, podle kterého se ve smyslu ust. §164 o.s.ř. jedná nejen chyby v psaní a v počtech, ale i o jiné zřejmé nesprávnosti, které jsou důsledkem „zjevného a okamžitého selhání v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhotovení rozhodnutí, a které jsou pro každého snadno poznatelné, zejména z porovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí“; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.11.2006, sp. zn. 21 Cdo 385/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.7.2014, sp. zn. 29 Cdo 1311/2013) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
K námitkám dovolatelů opětovně směřujícím proti správnosti závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o neexistenci předpokladů pro zápočet daru na dědický podíl P. W. lze zcela odkázat na zrušující usnesení ze dne 29.8.2013, sp. zn. 21 Cdo 187/2012, i ze dne 27.6.2016, sp. zn. 21 Cdo 1517/2015, která byla vydána dovolacím soudem již dříve v posuzované dědické věci. Podle dovolacím soudem pravomocně přijatého (a posléze i znovu zopakovaného) právního závěru P. W. nebyl darováním nemovitostí za života zůstavitele neodůvodněně zvýhodněn oproti V. W. Tento závěr je i nadále přijímán jako správný a dovolací soud na něm nemá důvod cokoliv měnit.
Obdobně je tomu i v případě závazného právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného ve zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.6.2016, sp. zn. 21 Cdo 1517/2015, v souladu se kterým soudy obou stupňů dále v projednávané věci rozhodovaly a podle nějž „skutečnost, že V. W. a P. W. nabyli majetek zůstavitele (podíl na něm), neboť se dožili jeho smrti a stali se jeho dědici, je třeba vyjádřit ve výroku usnesení o dědictví - s přihlédnutím k tomu, že na jejich místě soud pokračoval s jejich dědici, že však dědictví nemůže být potvrzeno přímo jejich procesním nástupcům a že zděděný majetek musí být předmětem řízení o dědictví po V. W. a P. W. - tak, že se potvrzuje nabytí dědictví (příslušným podílem) dědicům po V. W., zemřelém dne 18.6.2009, a dědicům po P. W., zemřelém dne 26.8.2010“. Irelevantní jsou proto i námitky dovolatelů v tom smyslu, že žádný z právních nástupců dědiců P. W. a V. W. nebyl ke dni úmrtí zůstavitele účastníkem řízení a nemohl tedy dnem smrti zůstavitele nabýt jeho majetek.
Dovolatelé se rovněž mýlí, pokud v souvislosti se zůstavitelem vlastnoručně pořízenou listinou (dopisem) ze dne 24.6.2003, nepodepsanou jménem ani příjmením, vznášejí otázku, zda splňuje náležitosti holografní závěti, a co je vlastnoručním podpisem zůstavitele, a to jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a zakládající „řádný dovolací důvod“. I v této otázce soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž „za podpis zůstavitele ve smyslu ustanovení §476a obč. zák.“ (pozn: obč. zák. v rozhodném znění do 31.12.2013) „nelze považovat text, který neobsahuje označení zůstavitele ani jménem ani příjmením“ (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13, ročník 2010).
Výše uvedené námitky, jimiž dovolatelé uplatnili jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o.s.ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Pro úplnost je třeba dodat, že jsou-li dovoláním napadeny výslovně „všechny výroky“ usnesení odvolacího soudu, směřuje také do rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II.), a proto ani v tomto rozsahu není přípustné [srov. ust. §238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (ve znění účinném od 30.9.2017)].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu