ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2350.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2350/2021-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy ve věci umístěné B. N. , narozené dne XY, bytem v Domově pro seniory Kociánka, Kociánka č. 1/8, Brno, zastoupené procesním opatrovníkem M. S., advokátem se sídlem v XY, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Brno, příspěvkové organizace se sídlem v Brně, Húskova č. 1123/2, zastoupené Mgr. Ivanou Honzovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 123 L 268/2020, o dovolání umístěné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2020 č.j. 44 Co 169/2020-36, takto:
I. Dovolání umístěné se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání umístěné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15.9.2020 č.j. 44 Co 169/2020-36, kterým bylo řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení umístěné ve zdravotním ústavu zastaveno, podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť není podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Řízení o vyslovení přípustnosti nedobrovolného převzetí člověka (umístěného) a jeho další držení ve zdravotním ústavu (tzv. detenční řízení) upravuje zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z.ř.s.“). Rozlišují se přitom dvě fáze detenčního řízení, a to první fáze – řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a druhá fáze – řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu, o které se jedná v posuzované věci. Pro obě fáze detenčního řízení platí obecné ustanovení §16 z.ř.s., podle kterého, odpadne-li důvod pro vedení řízení, soud řízení zastaví i bez návrhu. Z ustanovení §72 z.ř.s. (a ostatně také – jak správně uvedl odvolací soud – ze samotné podstaty detenčního řízení) jednoznačně vyplývá, že za takový případ zákonodárce považuje především situaci, kdy člověk umístěný ve zdravotním ústavu byl v průběhu detenčního řízení propuštěn nebo dal dodatečně písemný souhlas se svým umístěním.
V posuzované věci odvolací soud odůvodnil svůj závěr o zastavení detenčního řízení podle ustanovení §16 z.ř.s. jednak zjištěním, že umístěná již byla v průběhu odvolacího řízení dne 15.7.2020 ze zdravotního ústavu propuštěna, a jednak tím, že ze sdělení Psychiatrické nemocnice Brno, ve kterém „oznámila Městskému soudu v Brně změnu nedobrovolného vstupu na dobrovolný dnem 8.7.2020“, „logicky dovodil udělení souhlasu s hospitalizací“. Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl (musel vést) k zastavení řízení podle ustanovení §16 z.ř.s. Umístěná však v dovolání zpochybnila pouze postup odvolacího soudu při zjišťování dodatečného souhlasu umístěné s hospitalizací, k druhému důvodu zastavení detenčního řízení spočívajícímu v propuštění umístěné se nijak nevyjádřila.
V této souvislosti dospěla judikatura soudů již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud svůj (dovoláním napadený) závěr založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy,
nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.12.1997 sp.zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005 sp.zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp.zn. 21 Cdo 2054/2004). Z toho vyplývá, že zpochybnění úsudku odvolacího soudu o tom, že umístěná dodatečně udělila souhlas s hospitalizací, nemůže – i kdyby bylo opodstatněné
– nikterak ovlivnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení detenčního řízení z důvodu propuštění umístěné. Tato situace pak způsobuje, že dovolání jako celek není ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. přípustné (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002 sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.0.2013 sp. zn. 29 Cdo 2303/2013).
Nad rámec však dovolací soud považuje za vhodné upozornit, že odvolacím soudem nastíněný (a jím akceptovaný) „běžný postup“ při ověřování toho, zda umístěný vskutku udělil dodatečný písemný souhlas s hospitalizací, kdy – jak odvolací soud uvedl
– „soud v obdobných případech vychází ze sdělení zdravotnického zařízení a nežádá o předložení písemného souhlasu“, se nejeví jako dostačující z hlediska náležitého doložení (prokázání) této zákonné podmínky (vyplývající z ustanovení §72 z.ř.s.) pro zastavení detenčního řízení podle ustanovení §16 z.ř.s.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu