ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2369.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2369/2020-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce V. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem se sídlem v Praze, Pejevové č. 3129/20, proti žalovaným 1) M. P. , narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) V. V. , narozenému dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným Mgr. Jiřím Křížem, advokátem se sídlem v Praze, Polská č. 1224/12, o určení dědického práva a neplatnosti závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 50/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2020, č. j. 15 Co 14/2020-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 15 Co 14/2020-97, není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“), neboť závěry odvolacího soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatel odvozoval přípustnost dovolání primárně od dvou argumentů. Dle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, a Ústavního soudu, ve výkladu pojmu „společná domácnost“. Dále, dle dovolatele, soudy nižší instance zatížily řízení vadami, když údajně nepostupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v otázce dokazování.
Dovolatelův názor, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu je však nesprávný. Rozhodnutí je totiž s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu. Názor předchozí judikatury [viz kupříkladu právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; zprávě bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 6. 1982, sp. zn. Cpj 163/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34, ročník 1982; rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 44, ročník 2002; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2013/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3233/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 96, ročník 2011; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1325/2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, podle kterého společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy], na níž není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy, a to již z toho důvodu, že obsah „společné domácnosti“ (když i předchozí právní úprava provedená zákonem č. 40/1964 Sb. výslovně definovala pouze „domácnost“) byl dovozen a s přihlédnutím ke změně společenských poměrů do jisté míry rovněž ustálen judikatorně (viz kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020).
Odvolací soud z ustálené judikatury vychází, když cituje kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, který je pro výklad diskutovaného pojmu stěžejní. V kontextu nyní posuzovaného případu je třeba upozornit na rozdíl mezi tvořením společné domácnosti – soužití členů rodiny, a jinými formami spolužití – kupříkladu s osobou pečovatele. Odvolací soud uzavřel, že prostřednictvím svědeckých výpovědí bylo již před soudem prvního stupně potvrzena rozsáhlá míra péče poskytovaná zůstavitelce ze strany dovolatele, nicméně nepodařilo se spolehlivě prokázat, že by dovolatel a zůstavitelka společnou domácnost utvářeli, a to ani v kontextu společného bydlení, ani v otázce hrazení společných nákladů soužití. V tomto závěru se Nejvyšší soud s hodnocením soudu odvolacího ztotožňuje.
K druhé námitce dovolatele lze uvést, že zpochybňuje-li dovolatel právní posouzení učiněné odvolacím soudem prostřednictvím skutkových námitek, a nesouhlasí-li s hodnocením provedeného dokazování, uplatnil dovolací důvod, který nemá k dispozici (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze dovoláním úspěšně napadnout (viz např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Dovolací soud přitom neshledal žádný významný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem ani znaky nepřípustné libovůle.
Argumentu dovolatele, že neprovedením navrhovaného důkazu policejním spisem se soudy nižší instance dopustily libovůle, nelze přisvědčit. Soud prvního stupně pečlivě v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jak s důkazy nakládal, které z nich provedl, jak je hodnotil, a dále uvedl, které z nich neprovedl, a z jakého důvodu (některé byly uvedeny v rozporu s ustanovením §118b odst. 1 o. s. ř., další byly označené za irelevantní). Odvolací soud na provedené dokazování v rámci svého rozhodnutí odkazuje a plně se s ním ztotožňuje. Lze proto uzavřít, že soudy nižší instance rozhodovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, a z provedeného dokazování nebyla vyvozena skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižší instance je pak zřejmý vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Dle judikatury Ústavního soudu je třeba uvedené zásady vztáhnout i k případnému neprovedení navrhovaných důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 182/13).
Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud uvádí, že dovolatelem namítaná vada poučení odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud nepoučil „o podstatě možného dovolacího důvodu“, nemá oporu v zákoně. Dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2002, pak neobsahuje závěr, že by poučení o možnosti podat dovolání mělo obsahovat i instrukci o možném dovolacím důvodu. Odvolací soud v tomto případě poskytl v napadaném rozhodnutí poučení správné a dostatečné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se dle ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu