ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2484.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2484/2021-319
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobce J. P. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrou Radzovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalované M. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michalem Fidrou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Antonína Barcala 1446/26a, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 132/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2021, č. j. 39 Co 22/2021-296, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2021, č. j. 39 Co 22/2021-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. října 2020, č. j. 7 C 132/2019-266, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem označené bytové jednotky s příslušným podílem na společných částech označeného domu, a spoluvlastníkem příslušného podílu na označených pozemcích, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. března 2021, č. j. 39 Co 22/2021-296, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. března 2021, č. j. 39 Co 22/2021-301, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku způsobem vyloženým ve výroku I., a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat, že mu v dané věci svědčí aktivní legitimace, v daném případě s ohledem na požadované určení, že je skutečným vlastníkem bytové jednotky. Nedůvodnost žaloby je patrná již ze samotné žaloby, neboť nejsou tvrzeny žádné skutečnosti, na základě kterých by se žalobce mohl a měl stát vlastníkem bytové jednotky.
Dále odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že žalobce tvrdil, že dohoda o převodu členských práv a povinností, kterou uzavřel dne 22. července 2002 s M. H., je zastřeným úkonem, neboť bytová jednotka mu měla být následně vrácena nebo po nabytí zletilosti syna AAAAA (pseudonym), narozeného dne XY, mělo dojít k darování bytové jednotky jemu. Odvolací soud zdůraznil, že v případě vrácení bytu před jeho převodem do vlastnictví by žalobce zůstal členem družstva a nájemcem bytu, právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví by vzniklo jemu (§23 zák. č. 72/1994 Sb.), což však nemění nic na tom, že vlastnické právo jako člen družstva a nájemce bytu by nabyl až vkladem příslušné smlouvy do katastru nemovitostí. K uzavření smlouvy o převodu vlastnictví mezi žalobcem a družstvem nedošlo, vlastnické právo na základě takové smlouvy do katastru ve prospěch žalobce nemohlo být vloženo, touto cestou tedy žalobce vlastnické právo k jednotce nenabyl. Jestliže žalobce tvrdil, že byla dohoda, že byt bude převeden po dosažení zletilosti dne XY na jeho syna AAAAA, nejde podle odvolacího soudu o tvrzení, z něhož by pro žalobce mělo vyplývat jeho vlastnické právo k bytové jednotce. Pokud žalobce tvrdil, že podle dohody mu bytová jednotka měla být vrácena, musel by žalovat na splnění takové dohody, tedy na nahrazení souhlasu žalované se smlouvou, respektive na uložení povinnosti žalované smlouvu uzavřít. Odvolací soud dále uvedl, že na základě práva na převod bytové jednotky ještě vlastnické právo nevzniká, k tomu dochází až vkladem do katastru nemovitostí či rozhodnutím soudu, který pro to ale musí mít hmotněprávní podklad.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že prostřednictvím té části dovolací argumentace, v níž dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, nelze přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Jak je zřejmé z vyložené právní úpravy dovolacího řízení, za jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant předpokladů přípustnosti dovolání nelze považovat prostou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu.
Z dále citované dovolací argumentace je zřejmé, že dovolatel směřoval uplatnit variantu ad 2 předpokladu přípustnosti dovolání (dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešená příslušná právní otázka), nicméně příslušnou právní otázku ve svém dovolání nezformuloval, pokud ve svém dovolání vyložil:
„Odmítnutí aktivní legitimace žalobce v řízení o určení soudem prvního stupně s argumentací, že žalobce sám vlastníkem předmětné bytové jednotky nikdy nebyl, když v době sporného právního jednání bytová jednotka neexistovala, ale pouze členská práva v bytovém družstvu, která jako jediná mohla založit vlastnické právo k předmětné nemovitosti, je formálním výkladem zákona odepírající obecnou ochranu vlastnického práva žalobci. Žalobce je názoru, že tuto právní otázku spočívající ve zvláštních důvodech přípustnosti určovací žaloby dovolací soud dosud neřešil, proto podává toto dovolání.“
Nejvyšší soud přitom např. v usnesení ze dne 16. dubna 2021, sp. zn. 24 Cdo 290/2021 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ) mj. vyložil, že dovolacímu soudu nepřísluší za dovolatele dotvářet jeho dovolací argumentaci, spojovat či slučovat jeho v dovolání uplatněné segmenty argumentace tak, aby tyto v konečné (přeformulované) podobě představovaly seznatelné vymezení té které varianty předpokladu přípustnosti dovolání, kterýžto závěr je přiměřeně uplatnitelný i pro daný případ.
Nicméně z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zcela zřejmé, že odvolací soud vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem, přičemž věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2017, sp. zn. 30 Cdo 4101/2016, nebo usnesení ze dne 3. června 2020, sp. zn. 24 Cdo 465/2020).
Z prosté právní polemiky dovolatele plyne, že se snaží zdůraznit, že v jeho případě se jedná o výjimečnou situaci a přizpůsobuje si výklad §24 odst. 9 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů na daný případ, nicméně na straně druhé sám uvádí, že nárok ze zákona na převod bytu vznikl jeho právním předchůdcům (rodičům), tedy opět nikoli přímo jemu, což již samo o sobě vytěsňuje jeho aktivní věcnou legitimaci v dané věci.
Nejvyšší soud neopomenul, že dovolatel ve svém dovolání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, z něhož cituje orgánem ochrany ústavnosti přijaté právní závěry, aniž by však je jakkoliv promítl do své dovolací argumentace.
Nejvyšší soud respektuje, že podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavně právního pohledu přiměřeně vztáhnout také na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
Nicméně k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2020, sp. zn. 24 Cdo 2935/2020, nebo ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 24 Cdo 3860/2020).
Dovolatel ovšem shora vyloženým způsobem nepostupoval, neboť učinil pouhý odkaz na citované rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by jeho závěry promítl (zasadil) do jím zvolené dovolací argumentace. Za takové procesní situace proto Nejvyšší soud nemá k dispozici příslušnou dovolací argumentaci, na jejímž základě by mohl přistoupit k posouzení přípustnosti dovolání z ústavněprávního hlediska (ve smyslu shora vyloženém).
Nezbylo tudíž, než dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu