ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2673.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2673/2021-479
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) K. D. , narozené XY, bytem XY, b) A. P. , narozeného XY, bytem XY, a c) J. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 38, proti žalovanému D. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Slezákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 105/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. 30 Co 127/2020-441, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 9.365,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Jana Zapotila, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 38.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. března 2020, č. j. 3 C 105/2017-376, mj. výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že každý z nich je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální jedné třetiny označených nemovitých věcí, a dále rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2021, č. j. 30 Co 127/2020-441, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že určil, že každý ze žalobců je vlastníkem ideální jedné třetiny označených nemovitých věcí, a dále výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a výroky IV. a V. o povinnosti účastníků nahradit státu specifikované náklady řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které ovšem není – jak bude dále rozvedeno – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nejvyšší soud je vázán otázkami hmotného nebo procesního práva uplatněnými dovolatelem, přičemž při jejich řešení není oprávněn přezkoumávat dovoláním neuplatněnou (a nerozporovanou) právní otázku (závěr), jinak poruší kogentní normu obsaženou v §242 odst. 3 větě prvé o. s. ř., podle níž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání, a tím i právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. září 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz ).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolatelem uplatněné dovolací argumentaci, v níž přistoupil k následujícímu vymezení předpokladů přípustnosti jeho dovolání, Nejvyšší soud uvádí následující.
1. „Právní otázka, jež byla předmětem řízení před soudem prvního i druhého stupně, má být dovolacím soudem posouzena jinak.“
Dovolatel ovšem v tomto směru v dovolání neuvedl, o jakou právní otázku, na jejímž vyřešení má záviset rozhodnutí odvolacího soudu a která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (z čehož logicky plyne, že dovolatel zde uplatňuje /shora popsanou/ čtvrtou variantu předpokladu přípustnosti dovolání), se má jednat, pročež v tomto směru dovolacímu soudu bylo znemožněno zabývat se vůbec přípustností dovolání.
2. „Rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena…V tomto konkrétním případě je dle žalovaného přípustnost dovolání dána tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, a to v posouzení okamžiku počátku běhu lhůty na uzavření smlouvy dle §1735 NOZ, v případě, kdy doba mezi uzavřením písemné smlouvy jednou ze smluvních stran a jejím faktickým předáním druhé smluvní straně přesáhne samo o sobě nepřiměřenou lhůtu.“
Dovolatel v této části dovolání zjevně uplatňuje shora již popsanou druhou variantu předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, avšak na vyřešení takto shora jím zformulované právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013); není-li tomu tak, není zde právně relevantního podkladu k tomu, aby Nejvyšší soud se v tomto směru mohl vůbec otázkou přípustnosti dovolání zabývat.
Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu neplyne, že by odvolací soud v rámci právního posouzení věci řešil otázku, že předmětná dárkyně učinila nabídku darovací smlouvy, která byla dovolateli předána v „nepřiměřené lhůtě“, nýbrž řešil právní otázku přiměřenosti doby přijetí nabídky darovací smlouvy dovolatelem, přičemž nakonec dospěl k závěru, že nabídka dovolatelem nebyla přijata v době přiměřené povaze navrhované smlouvy (viz bod č. 32 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Ani prostřednictvím této dovolací argumentace se tedy dovolateli přípustnost jeho dovolání nepodařilo založit.
Nad rozsah výše uvedeného (tj. bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení) dovolací soud pouze doplňuje, že při výkladu a aplikaci na ustanovení §1735 o. z. o přijetí nabídky učiněné v písemné formě lze přiměřeně vycházet z hledisek formulovaných judikaturou Nejvyššího soudu k dosavadnímu civilním kodexu (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění), která k otázce včasnosti přijetí návrhu ve smyslu §43c odst. 1 obč. zák. mj. vyložila, že co je přiměřenou dobou, nelze stanovit obecně, ale nutno zkoumat v každém jednotlivém případě, neboť zákonodárce stanoví určitá vodítka, mezi něž řadí povahu navrhované smlouvy a rychlost používaných komunikačních prostředků. Při posouzení délky přiměřené doby je proto vždy nutné vzít v úvahu dobu, po kterou trvá zaslání návrhu oblátovi a akceptace oferentovi, jakož i dobu, po kterou – s ohledem na charakter smlouvy – může oblát dostatečně pečlivě zvážit, zda návrh odmítne, akceptuje nebo učiní protinávrh; lze však přihlížet i k dalším rozhodujícím kritériím (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2018, sp. zn. 33 Cdo 3746/2017).
3. „Rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotné práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“
Dovolatel ovšem v dovolání tyto právní otázky nijak nevymezil, neuvedl žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by řešilo dovolatelem zformulovanou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Pokud dovolatel v dovolání uplatňuje svou skutkovou verzi případu, nelze k ní přihlédnout, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutkový stav, na jehož základě odvolací soud meritorně rozhodl (k tomu srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ani dovolatelem v dovolání uplatněná prostá právní polemika, vycházející z dovolatelem předestřené skutkové verze případu, na jejímž podkladě dovolatel přistupuje (ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu) k oponentnímu právnímu posouzení věci, nepředstavuje právně relevantní vymezení (jedné ze čtyř shora již popsaných variant) předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o věcné správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. října 2020, sp. zn. I. ÚS 2835/20).
4. „Přípustnost dovolání je rovněž dána tím, že odvolací soud v daném případě nezohlednil, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy, přičemž v tomto konkrétním případě se jedná o rozpor zjevně nepřiměřený, podléhající přezkumu v rámci dovolacího řízení.“
Dovolatel v rámci svého dovolání předkládá argumentaci, aniž právně relevantním způsobem vymezil jím sledovanou variantu předpokladu přípustnosti dovolání. Dovolání je ve své podstatě další polemikou, nyní z pohledu korektivu dobrých mravů, jíž se odvolací soud vůbec nezabýval.
Přípustnost dovolání nezakládá ani okolnost, že dovolatel do této prosté dovolací argumentace zasadil dvě rozhodnutí Ústavního soudu (ve věcech sp. zn. II. ÚS 249/97 sp. zn. IV. ÚS 3653/11), z nichž cituje právní názory, avšak bez odpovídajícího rozvedení do poměrů jím sledované právní věci.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, mj. vyložil, že namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a tedy v rozporu s jeho ústavně garantovanými základními právy, a je-li dovolatelem citovaná judikatura přiléhavá a dostatečně konkrétní, jedná se o dovolání přípustné, přestože dovolatel v podání explicitně necituje judikaturu dovolacího soudu. Nelze totiž přijmout závěr, že existuje „dvojí právo“, tedy právo zákonné a právo ústavní, přičemž dovolání se vztahuje pouze na porušení zákona, nikoliv však ústavních práv.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 16. dubna 2021, sp. zn. 24 Cdo 290/2021, zaujal právní názor, že k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku např. o tom, že tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
Z pohledu takto vyložené ústavněprávní argumentace ovšem dovolatel nepostupoval, pročež ani v tomto směru nebylo možné se zabývat přípustností dovolání. Dovolacímu soudu přitom nepřísluší za dovolatele dotvářet jeho dovolací argumentaci, spojovat či slučovat jeho v dovolání uplatněné segmenty argumentace tak, aby v konečné (věcně přeformulované) podobě představovaly seznatelné vymezení té které varianty předpokladu přípustnosti dovolání, ať již z pohledu §237 o. s. ř. anebo z pohledu nálezové judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. již shora citované usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 24 Cdo 290/2021).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 10. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu