ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2725.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2725/2021-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská č. 446/8, proti žalované U Milady s.r.o. , se sídlem v Senohrabech, Školní č. 109, IČO 07395396 , zastoupené JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Krkonošská č. 1512/11, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 36 C 116/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. února 2021, č. j. 102 Co 20/2020-153, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Simony Raškové, advokátky se sídlem v Praze 2, Krkonošská č. 1512/11.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.2.2021, č.j. 102 Co 20/2020-153, rozhodl o odvolání (žalobkyně i žalované) proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 7.5.2020, č.j. 36 C 116/2020-114 (kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je jedinou dědičkou po zůstaviteli a účastníkem dědického řízení z důvodu posloupnosti ze zákona, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení) tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil (výrok I.), a stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.231,20 Kč k rukám její advokátky (výrok II.). V odůvodnění rozsudku odvolací soud shrnul průběh dosavadního řízení a konstatoval, že „z výsledků dokazování plyne, že zůstavitel měl problémy se zrakem, nelze však mít za prokázané, že by nebyl čtením schopen seznámit se s obsahem závěti sepsané dne 25.10.2018 notářským zápisem“ a že „nelze z výpovědi notáře P. Š. jako svědka dovozovat, že by snad prokazovala tvrzení žalobkyně o tom, že zůstavitel nebyl při pořízení závěti notářským zápisem schopen číst a psát“. Dále odvolací soud uvedl, že „žádosti žalobkyně o odročení jednání, kterou podala prostřednictvím svého zástupce, nevyhověl“ z důvodu, že „při tomto jednání nemělo být provedeno dokazování a nebyl důvod provést ani důkaz výslechem žalobkyně (ve smyslu §131 o.s.ř.)“ a že „vzhledem k tomu, že veškeré úkony, které žalobkyně případně zamýšlela při jednání provést, mohl vykonat její zástupce, je třeba její žádost o odročení jednání hodnotit jako procesní obstrukci“. Odvolací soud dále konstatoval, že „okolnost, zda nepominutelný dědic byl neplatně vyděděn, se netýká sporu o dědické právo; může být významná– jak správně uvedl též soud prvního stupně – toliko pro závěr, zda nepominutelnému dědici náleží povinný díl“. Odvolací soud proto shrnul, že „soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o svém tvrzení, že by zůstavitel nebyl schopen seznámit se s obsahem závěti a vlastnoručně ji podepsat“.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda může soud takto hodnotit věrohodnost výpovědi osoby, která má vypovídat k pravdivosti listiny, jejíž je sama autorem“, když „odvolací soud založil svůj skutkový závěr mj. na výpovědi notáře P. Š., který se zůstavitelem sepsal notářský zápis“. Dovolatelka má za to, že „bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, když soudy nevyhověly jejím žádostem o odročení“, jelikož „její účast byla naprosto nezbytná pro správné zjištění skutkového stavu“, a že „bylo svědeckými výpověďmi prokázáno, že zůstavitel měl silné obtíže se zrakem a nedokázal číst a nebyl tedy schopen platně sepsat závěť, nicméně soudy I. a II. stupně z těchto skutkových zjištění dovodily zcela jiný a chybný závěr“. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudú změnil tak, že „určí, že dovolatelka je jedinou dědičkou po zůstaviteli a účastníkem dědického řízení z důvodu posloupnosti ze zákona a dovolatelce přísluší náhrada nákladů řízení“, případně aby „zrušil všechny výroky rozsudku Krajského soudu v Praze i soudu prvostupňového, a vrátil mu věc k dalšímu řízení“.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že „otázka přípustnosti hodnocení výpovědi osoby, která je autorem listiny, o níž vypovídá, soudem jako věrohodné není otázkou procesního práva, které zakládá přípustný dovolací důvod ve smyslu §237 a násl. o.s.ř.“, neboť „taková otázka je v přímém rozporu se zásadami civilního procesu a nejde o otázku nutnou právně vyložit“. K námitce dovolatelky týkající se nevyhovění jejího návrhu na její účastnickou výpověď žalovaná uvedla, že „takto formulovaná námitka především není otázkou hmotného nebo procesního práva jakožto dovolacím důvodem podle §237 o.s.ř.“ a že „nedostatek důkazů pro tvrzení žalobkyně a neunesení jejího důkazního břemene je pravou příčinou jejího neúspěchu ve věci a nikoliv porušení práva na spravedlivý proces“. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů.
Z obsahu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatelka především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem o schopnosti zůstavitele číst a psát (a to s ohledem na jeho zdravotní stav).
Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1.8.2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.8.2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud prováděl dokazování (zejména výpovědí notáře P. Š.) ohledně platnosti závěti sepsané dne 25. 10. 2018 ve formě notářského zápisu, NZ 312/2018, vycházel-li ze (správného) závěru, že veřejné listiny potvrzují pravdivost toho, co je v nich uvedeno, není-li prokázán opak, a tudíž že provedenými důkazy žalobkyně neunesla důkazní břemeno o tvrzení, že zůstavitel nebyl schopen seznámit se s obsahem závěti a vlastnoručně ji podepsat.
Nadto odkazuje-li dovolatelka na nález Ústavního soudu ze dne 28.8.2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, a dovozuje-li z něj, že „v případě nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem musí Nejvyšší soud zasáhnout“, pak přehlíží, že se v tomto případě nejedná o Ústavním soudem řešenou situaci. Sám Ústavní soud v citovaném nálezu uvádí, že „důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění“. Odvolací soud však náležitě vysvětlil, z jakého důvodu nevyhověl žádosti dovolatelky o odročení jednání (když uvedl, že „při jednání nemělo být provedeno dokazování a nebyl důvod provést ani důkaz výslechem žalobkyně ve smyslu §131 o.s.ř.“ a tedy že „všechny úkony, které žalobkyně případně zamýšlela při jednání provést, mohl vykonat její zástupce“) i z jakých důkazů vyšel a jaké skutkové a právní závěry ohledně platnosti zůstavitelovy závěti učinil (především, že „nelze z výpovědi notáře P. Š. jako svědka dovozovat, že by snad prokazovala tvrzení žalobkyně o tom, že zůstavitel nebyl při pořízení závěti notářským zápisem schopen číst a psát“, když „výpovědi dalších svědků, kteří se vyjádřili k otázce zrakové indispozice zůstavitele, prokazují jen to, že zůstavitel "měl problémy se zrakem", a nelze z nich – jako to činí žalobkyně – úspěšně dovozovat, že by nebyl schopen se seznámit s textem obsaženým v notářském zápisu ze dne 25.10.2018 a na zápise se vlastnoručně podepsat“.
V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno
– v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2021
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu