ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.277.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 277/2021-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. L. , narozeného dne XY, a b) A. L. , narozené XY, obou společně bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, proti žalovaným označeným jako „dědicové po M. M. “, narozené dne XY, zemřelé dne 9. srpna 2016, posledně bytem v XY, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 156/2018, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2020, č. j. 19 Co 86/2020-62, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. září 2020, č. j. 19 Co 86/2020-62, jakož i usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. února 2020, č. j. 104 C 156/2018-54, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. února 2020, č. j. 104 C 156/2018-54, ve shora označené právní věci žalobců proti žalovaným označeným jako: „dědicové po M. M., narozené XY, zemřelé 9. 8. 2016, posledně bytem XY“ , výrokem I. rozhodl: „Řízení se zastavuje.“ , a navazujícími výroky II. až IV. rozhodl o nákladech řízení a o vrácení poměrné části soudních poplatků žalobcům.
Soud prvního stupně „zjistil, že týž nárok se stejnými účastníky byl již projednán v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 120/2013, neboť zde soud vycházel ze stejného skutkového základu, který tvoří ve vztahu k tomuto nově zahájenému řízení o určení vlastnictví překážku věci rozsouzené. V předchozím řízení bylo totiž pravomocně určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí byla ke dni své smrti, tj. ke dni 9. 8. 2016, M. M., narozená dne XY, s tím, že darovací smlouva ze dne 7. 12. 2010, kterou M. M. převedla své vlastnické právo na žalobce a) je absolutně neplatná. Protože je soud vázán výrokem týkajícím se vlastnictví předmětné části nemovitosti, brání novému projednání věci v občanském soudním řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.) a řízení bylo nutno podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavit (např. rozsudek NS ČR ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2272/2009).“
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. září 2020, č. j. 19 Co 86/2020-62, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. „Dle názoru odvolacího soudu je úplně jednoznačné, že v této věci jde o tentýž nárok, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 120/2013, neboť žalobci (v daném řízení v pozici žalovaných) se snaží dosáhnout revize náhledu na platnost darovacích smluv ze 7. 12. 2010 a 27. 1. 2011, které v původním řízení byly posouzeny jako neplatné a od toho se odvíjel i výsledek, tj. výrok, že ke dni své smrti byla p. M. M. (jenž také byla původně účastníkem daného řízení a na jejíž místo nastoupil její právní nástupce) vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ předmětných nemovitostí. Jestliže dané darovací smlouvy (což byl předmět sporu ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 43 C 120/2013) byly posouzeny jako neplatné, nelze tuto skutečnost posuzovat znovu, což je to, o co žalobci jde…Účastníky předchozího řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 120/2013 byli jak oba nynější žalobci (to je nepodstatné, že byli na straně žalované), tak od počátku i p. M. M. až do své smrti 9. 8. 2016, po níž na její místo nastoupil její druhý syn Z. L. (syn J. L. už v řízení byl), čili v tomto smyslu se nynější řízení týká i týchž osob jako řízení předchozí – žalobci takto žalobu podali, když za žalované označili dědice po p. M. (tj. její právní nástupce), takto byla strana žalovaná označena i v napadeném usnesení a odvolací soud v souladu s §212a odst. 6 o. s. ř. přezkoumával napadené usnesení jen z důvodu, které se týkaly toho, co soud I. stupně řešil ve výroku usnesení, tj. správnosti závěru o překážce věci rozsouzené. Pro věc je nepodstatné, že v této věci není stejný petit jako byl ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 43 C 120/2013, je z logiky věci zřejmé, že když žalobci chtějí, aby rozdělení spoluvlastnických podílů vyznělo jinak, postaví petit odlišně oproti tomu jak byl formulován ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 43 C 120/2013, podstatné je, že v tomto řízení jde o tentýž nárok jako v předchozím řízení u Městského soudu v Brně sp. zn. 43 C 120/2013, neboť je založen na stejných skutkových tvrzeních jaká současní žalobci (byť v pozici žalovaných) uplatňovali v předchozím řízení (s tvrzeními neuspěli a nyní se s nimi pokoušejí uspět znovu).“
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. V dovolání (kromě obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu sporu) dovolatelé uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklad přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř. vymezují s tím, že (vycházeje z obsahu dovolání) rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení třech dovolateli zformulovaných právních otázkách, z nichž při řešení otázky č. 1 se odvolací soud odchýlil od dovolateli označené judikatury, přičemž k druhé a třetí právní otázce dovolatelé pouze připojují svou prostou právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu. Kromě toho dovolatelé namítají, že napadené usnesení odvolacího soudu je projevem přepjatého formalismu, „jehož důsledkem je sofistikované zdůvodnění zjevné nespravedlnosti, a tím dotčení smyslu Ústavy a Listiny základních práv a svobod…“ Z těchto důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že v daném případě nelze jinak, než přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí, a to z následujících důvodů:
1. Do stadia dovolacího řízení se dostala tato právní věc, v níž žalovaná strana nebyla dosud řádně označena a kdy tudíž dosud vydaná rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu byla doručována toliko žalující straně. Je totiž rozdíl mezi označením žalované strany jako „neznámí dědicové“ konkrétního zůstavitele a mezi označením „dědicové“ předmětného zůstavitele, což může implikovat i závěr, že okruh dědiců zůstavitele je znám, avšak žalující stranou dosud nebyl řádně proveden (nedošlo k uvedení konkrétních dědiců zůstavitele); popsané varianty pak předznamenávají odlišný procesní postup rozhodujícího soudu v předmětné právní věci (k tomu viz níže).
2. Soud prvního stupně sice usnesením ze dne 27. listopadu 2019, č. j. 104 C 156/2018-43, správně vyzval žalobce, aby mj. řádně označili žalovanou stranu s tím, že: „pokud žalobci jako žalované uvádějí dědice po zemřelé M. M., je třeba tyto osoby identifikovat, aby bylo zřejmé, kdo má na straně žalované vystupovat a s kým bude jednáno“ , avšak nereflektoval již na doplňující podání žalobců na č. l. 45-46, v němž žalobci na straně jedné poukazují na závěry judikatury dovolacího soudu vztahující se k podání žaloby proti neznámým dědicům zemřelého, současně však s ohledem na označenou dědickou věc uvádějí, že dědici zůstavitelky jsou „synové J. a Z. L.…“
3. Jestliže soud prvního stupně s ohledem na závěry ad 2 po verifikaci okruhu zákonných dědiců zůstavitelky nepřistoupil k označení žalované strany předmětnými dědici zůstavitelky (vyjma toho či těch, který či kteří již vystupují na straně žalující – k tomu srov. závěry plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, které lze přiměřeně vztáhnout i do poměrů nyní posuzované věci; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz ), a i nadále vycházel z označení žalované strany v žalobě „dědicové po M. M.“ , tedy zřejmě vycházel ze závěru, že žaloba má směřovat proti neznámým dědicům, což se ovšem příčí tvrzením žalobců v jejich podání ad 2 a skutečnostem vyplývajícím z obsahu spisu, nebylo za této procesní situace možné v řízení jednat bez toho, aniž by byl neznámým dědicům zůstavitelky ustanoven opatrovník podle §29 odst. 3 o. s. ř.
4. Odvolací soud v řízení shora vyložené okolnosti rovněž nereflektoval, respektive nevyvodil z nich odpovídající procesní důsledky, přičemž právě v návaznosti na ně se i dopustil problémového právně kvalifikačního závěru o dosahu §159a odst. 4 o. s. ř. ve vztahu k předchozí (shora uvedené) jiné právní věci. Měl-li by totiž být validní závěr odvolacího soudu o totožnosti účastníků (jejich právních nástupců) předchozího řízení ve věci vedené u Městského soudu pod sp. zn. 43 C 120/2013, pak je nasnadě, že by tomu mělo odpovídat i označení žalované strany, nikoli její stávající (navíc ne zcela přesné – viz ad 1) označení, které má zřejmě představovat označení neznámých dědiců zůstavitelky. Z tohoto rozporu pak plyne i ta v úvahu přicházející konsekvence, že není-li podle odvolacího soudu na straně jedné znám okruh dědiců zůstavitelky, neboť ten se i přes podání žalobců ad 2 neprojevil v označení žalované strany, poněvadž oba rozhodující soudy patrně dosud vycházely vskutku ze závěru, že žaloba směřuje proti neznámým dědicům zůstavitelky, pak není současně udržitelné v odůvodnění písemného vyhotovení usnesení zároveň zaujímat závěr o existenci právních nástupců zůstavitelky, neboť první závěr popírá druhý a naopak.
5. Vyřešení rozporu v ad 4 má totiž zásadní význam pro právní posouzení věci. Není-li znám zůstavitelův dědic, judikatura již dříve připouštěla možnost, že žalobu lze podat proti „neznámému dědici zůstavitele“, a že „neznámému dědici zůstavitele mohl být v občanském soudním řízení ustanoven opatrovník ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř“.
5.1 Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2008.
5.2 V usnesení ze dne 20. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011, Nejvyšší soud
– v poměrech dosavadní civilní úpravy – zaujal právní názor týkající se procesního postupu rozhodujícího soudu v případě podání žaloby proti neznámým dědicům zůstavitele. V tomto směru dovolací soud vyložil, že v situaci, kdy nejsou známi zůstavitelovi dědici, může soud v řízení ihned pokračovat, jen je-li tu nebezpečí z prodlení, a to s opatrovníkem, kterého neznámým dědicům ustanovil a který bude dědice zastupovat do doby, než budou v dědickém řízení zjištěni; jinak řízení přeruší. Přerušení řízení trvá obvykle až do skončení řízení o dědictví. Teprve až poté je totiž zřejmé, který z dědiců převzal právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, popřípadě zda povinnost nezanikla zcela nebo zčásti podle §470 obč. zák. Má-li zůstavitel jediného dědice nebo patří-li do dědictví dostatečný majetek, je-li předmětem řízení nepeněžité plnění (např. vydání věci), nebo je-li zřejmé, který z více dědiců právo převezme (např. podle závěti, která nebyla v dědickém řízení napadena), lze v řízení v těchto a v jim podobných případech pokračovat již před skončením dědického řízení, pokud to nevylučuje povaha věci.
5.3 V usnesení ze dne 24. října 2018, sp. zn. 21 Cdo 2964/2017, Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že k ustanovení opatrovníka neznámým dědicům lze přistoupit v případě, kdy v řízení o dědictví nebyl do okamžiku rozhodnutí o ustanovení opatrovníka stanoven okruh dědiců. Ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. neupírá možnost ustanovení opatrovníka neznámým dědicům ani v případě, že není zřejmé, zda probíhá, případně bylo ukončeno dědické řízení po zůstaviteli.
5.4 Z uvedeného vyplývá, že není-li v době, kdy žalobce zvažuje podání žaloby vztahující k majetku zůstavitele, znám okruh dědiců zůstavitele, je přípustné, aby předmětná (určovací) žaloba byla podána proti neznámým dědicům zůstavitele, přičemž na soudu bude, aby uvážil, zda má být řízení přerušeno až do skončení řízení o dědictví po zůstaviteli, k jehož zahájení dá případně (nebylo-li zahájeno jinak) podnět, nebo zda má být neznámým dědicům tohoto zůstavitele ustanoven opatrovník podle §29 odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4947/2008, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 87/2012).
6. S přihlédnutím k ad 5 ovšem nepřichází v úvahu „jednat“ s neznámými dědici zůstavitele bez toho, aby jim byl postupem předvídaným v §29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník; takový postup se v konečném důsledku příčí právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. K otázce formulování výroku usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ve vazbě na potvrzující usnesení odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za důležité vyložit následující. Nezbytnou náležitostí výroku rozsudku musí být určitost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 4 o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 640/2003). Obdobně je třeba klást požadavky na precizaci výroku usnesení o zastavení řízení. S přihlédnutím k výše uvedenému proto usnesení s formulačním vyjádřením ve výroku: „Řízení se zastavuje" , nelze považovat za náležité vyjádření obsahu vydaného rozhodnutí, a to s přihlédnutím k obsahu žalobního petitu v dané věci, jímž bylo určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem. Jestliže tento zjevný nedostatek výrokové části usnesení soudu prvního stupně odvolací soud při rozhodování o odvolání neodstranil, resp. nezhojil (např. s formulačním vyjádřením: „Usnesení okresního soudu se potvrzuje v tom správném znění, že se řízení o ...zastavuje" ), pak je třeba uzavřít, že v dovolacím řízení byla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž dovolací soud z úřední povinnosti musel ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 4812/2008).
8. Připomenuté judikatorní závěry ad 7 mají nepochybně význam i ve vazbě na institut poznámky k nemovitostem v katastru nemovitostí, neboť byla-li např. na základě příslušné určovací žaloby zapsána katastrálním úřadem poznámka k předmětné nemovitosti či nemovitostem v katastru [srov. §23 odst. 1 písm. o/ zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů], pak v případě požadavku na výmaz poznámky podle usnesení soudu o „zastavení řízení“ bez odpovídajícího promítnutí předmětu řízení (vymezeného nemovitého majetku, k němuž se např. upínala žaloba o určení vlastnického práva), katastrální úřad v podstatě nebude mít k dispozici relevantního podkladu k takto požadovanému výmazu ve smyslu §26 katastrálního zákona. Proto i s ohledem na katastrální aspekt věci je nezbytné rozhodnutí o zastavení řízení o určení vlastnického práva k nemovitému majetku evidovanému v katastru vymezit způsobem uvedeným v ad 7.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud také usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§151 odst. 1 o. s. ř.), s to i s případnou reflexí závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15.
Nad rozsah výše uvedeného (tj. bez vlivu na výsledek tohoto dovolacího řízení) dovolací soud považuje za vhodné zdůraznit, že pro další řízení – při splnění shora vyložených procesních podmínek – bude i nadále esenciální, že ohledně téhož předmětu řízení již ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 43 C 120/2013, proběhl (pravomocně skončil) spor o určení vlastnictví k nemovitostem. V právní věci tehdejších účastníků – žalobce B. M., narozeného dne XY, bytem v XY, tehdy fakticky bytem ve XY, proti žalovaným 1) J. L., narozenému dne XY (žalobci 1/ v nynějším řízení), 2) A. L., narozené dne XY (žalobkyni 2/ v nynějším řízení) a 3) Z. L., narozenému dne XY, bytem v XY, bylo výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. května 2018, č. j. 15 Co 325/2017-277, rozhodnuto, že se (odvoláním napadený) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. května 2016, č. j. 43 C 120/2013-182, ve „výroku I. mění tak, že se určuje, že M. M., narozená XY, r. č. XY, byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální ½ nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY (rodinný dům) a pozemku parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu XY, pro obec XY a Katastrální území XY.“
V posledně uvedeném rozhodnutí Krajský soud v Brně současně jako předběžnou řešil otázku (ne)platnosti předmětných darovacích smluv, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že: „Soud I. stupně tedy posoudil uvedenou darovací smlouvu ze dne 7. 12. 2010 právě s ohledem na uvedené skutečnosti jako absolutně neplatnou, na základě které nemohlo přejít vlastnické právo k předmětné ideální ½ uvedených nemovitostí z M. M. na žalovaného 1) a následně tedy žalovaný 1) nemohl darovat žalované 2) podíl na nemovitostech v rozsahu, který nebyl v jeho vlastnictví.“
Účastníky řízení u Městského soudu v Brně vedeného pod sp. zn. 43 C 120/2013, byli v procesním postavení žalovaných i nynější žalobci 1) a 2), kteří v této věci svou určovací žalobu založili na tvrzeních, které de facto negují závěry plynoucí z posledně označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, jenž je ovšem ve vztahu k nim, respektive k předmětným účastníkům daného řízení, tedy i k právním nástupcům zůstavitelky právně závazný. V této souvislosti pak dovolací soud zdůrazňuje, že pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2254/2011, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. října 2016, sp. zn. III. ÚS 747/16).
Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud posledně připomenutý závěr plynoucí z judikatury dovolacího soudu při rozhodování reflektoval, přičemž jeho rozhodnutí neobstálo jen z procesních důvodů shora popsaných, které si vynutily vydání tohoto kasačního usnesení. Nicméně pro žalobce se tímto otevírá možnost znovu a pečlivě zohlednit všechny výše vyložené okolnosti daného případu a procesní souvislosti, a to z hlediska právní relevance jimi uplatňovaného nároku ve světle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu