ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2778.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2778/2020-95
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. K. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) J. K. , narozeného dne XY, bytem XY, Spojené státy americké, obou zastoupených JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova č. 211, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o zaplacení 63 881 746 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 439/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2020, č. j. 17 Co 61/2020-75, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 4 C 439/2018-55, zamítl žalobu, kterou se každý z žalobců domáhal zaplacení 31 940 873 Kč jako náhrady dle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen „zákon o půdě). Žalobci odůvodňovali svoji aktivní legitimaci tím, že jsou dědici oprávněné osoby V. K., zemřelé dne 27. 4. 2011. Potvrdili, že nárok podle zákona o půdě nebyl předmětem dědického řízení, a měli za to, že ani být neměl. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci jsou synové zemřelé oprávněné osoby, dědictví neodmítli a uzavřeli soudem schválenou dědickou dohodu, podle níž žalobce a) nabyl pozemky a práva spojená s bankovním účtem a odpovídá za pasiva dědictví, a žalobce b) z dědictví nenabyl ničeho. Žalobcům bylo notářem vystaveno potvrzení, že jsou právními nástupci zůstavitelky. Soud posoudil věc po právní stránce tak, že restituční nárok na vydání pozemků či na náhradu za nevydané pozemky je majetkový nárok, který měl být jako aktivum dědictví předmětem dědického řízení. S ohledem na datum úmrtí zůstavitelky soud na otázku právního nástupnictví aplikoval občanský zákoník č. 40/1964 Sb., platný v době smrti zůstavitely. Svůj závěr, že restituční nárok měl být projednán v dědickém řízení, soud opřel o argumentaci rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z rozhodnutí ze dne 4. 5. 2010, č. j. 4 Ads 77/2007-91, v němž se zabýval srovnatelnou situací nároku na jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., podle jehož ustanovení §7 odst. 2 nárok, o němž nebylo rozhodnuto nebo nedošlo k jeho výplatě, přechází v případě úmrtí oprávněné osoby na její dědice, a uzavřel, že pojem dědic představuje obecný odkaz na dědické právo a nikoli zvláštní hmotněprávní pravidlo pro přechod nároku, nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o nároku po úmrtí oprávněné osoby je proto rozhodnutí soudu o dědictví. Uvedený výklad pojmu dědic použil soud i na pojem dědic v ustanovení §4 odst. 4 zákona o půdě, které rovněž stanovuje přechod nároku na dědice. Soud proto musí vyčkat rozhodnutí dědického soudu o tom, komu z dědiců a v jakém podílu nárok náleží. Na tom ničeho nemění, že jiné soudy v řízení o témže nároku jednaly s žalobci bez pochybností o jejich aktivní legitimaci. Argumentace žalobců, že restituční nárok neměl být předmětem dědického řízení, odpovídá dlouhodobé praxi soudů, která však byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta jako nesprávná. Jelikož restituční nárok nebyl v rozhodnutí o dědictví vypořádán, není zřejmý podíl žalobců na nároku, a protože řízení o dodatečném projednání dědictví neprobíhá, nebyl důvod k přerušení řízení a soud žalobu tzv. pro tentokrát zamítl. Žalobci přitom byli na názor soudu předem upozorněni, ti ale setrvali na svém postoji. Zamítnutí žaloby sice představuje oddálení vypořádání nároku, to je však oddáleno i v obdobných sporech, které jsou přerušovány do doby rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení části ustanovení §16 odst. 1 zákona o půdě.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 17 Co 61/2020-75, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Nárok na finanční náhradu podle ustanovení §16 zákona o půdě je majetkovým právem, které přechází na dědice podle předpisů dědického práva, o podílu dědiců na nároku je oprávněn rozhodovat pouze soud v dědickém řízení. Nejedná se o nárok, který nepřechází na dědice děděním. Jestliže nárok v dědickém řízení nebyl projednán, není dán podklad pro to, že je každý z žalobců oprávněn požadovat finanční náhradu v rozsahu jedné poloviny. Žalobci za daného stavu neprokázali svoji aktivní legitimaci. Ve věci nejde o případ podle ustanovení §4 odst. 4 zákona o půdě, to dopadá na případy, kdy oprávněná osoba zemře předtím, než je o jejím nároku rozhodnuto, zůstavitelka však zemřela až poté, co o jejím nároku podle ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě bylo rozhodnuto, takže na uvedeném ničeho nemění ani stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 36/95, podle nějž uvedená právní úprava znamená zvláštní přechod nároku ze zákona, nikoli jen odkaz na dědické právo; odlišuje však situaci, kdy oprávněná osoba zemřela až poté, kdy už bylo vydáno rozhodnutí podle ustanovení §9 odst. 2 nebo 4 zákona o půdě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, majíce za to, že rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného potažmo procesního práva, která v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena. K otázce aktivní legitimace uvádějí, že předmětný nárok sice v dědickém řízení nebyl projednán, ale že notář (soudní komisař) vydal potvrzení, že nárok nabývají pozůstalí synové, resp. že jsou právními nástupci zůstavitelky, tedy že soud prostřednictvím notáře rozhodl, byť ne předepsanou formou usnesení, kdo je dědicem restitučního nároku a v jakém poměru. Podle tehdejší praxe šlo o běžný postup neprojednávat restituční nárok z důvodu, že přechází jinak než děděním, což vyplývalo z tehdejší judikatury i odborných komentářů, k čemuž podotkli, že nejde ani tak o to, že by uvedené bylo jejich názorem, ale že spíše poukazují na situaci, kterou svým postupem vytvořil soudní komisař. Jako důvod dovolání označují přepjatý formalismus, když dědictví neodmítli, restituční nárok podle jejich tvrzení přijali rovným dílem, ať bude dodatečné dědictví projednáno nebo ne, vždy bude okruh dědiců a jejich podíl stejný. Lze připustit, že se soudní komisař mohl mýlit, ale přijal rozhodnutí vyjádřené v potvrzení, kterým se řídil soud v jiném řízení o uspokojení předmětného restitučního nároku, v němž byli uznáni nositeli zděděného nároku, což bylo v roce 2012, stav tedy trvá 8 let. Závěr o nedostatku aktivní legitimace je přepjatě formální, soudy trvají na určité formě rozhodnutí, je narušena jejich víra ve spravedlivé uspořádání věcí a porušena práva na spravedlivý proces a soudní ochranu majetku.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle obsahu dovolání i toho, co výslovně označují za dovolací důvod, žalobci nezpochybňují základní závěr odvolacího soudu, že předmětný restituční nárok přechází děděním a nikoli jiným způsobem přímo ze zákona, ale svoji dovolací argumentaci upínají toliko k namítanému přepjatému formalismu. Jelikož je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.), zabýval se proto pouze dovolateli nastolenou otázkou přepjatého formalismu.
Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).
Dovolatelé se odkazují na potvrzení soudního komisaře, z nějž má podle nich vyplývat, že jsou dědici předmětného restitučního nároku každý z jedné poloviny. Podle skutkových zjištění soudů však předestřeným potvrzením soudního komisaře bylo pouze potvrzeno, že jsou právními nástupci zůstavitelky. Že tímto potvrzením měla být vyřešena otázka, kdo je dědicem předmětného nároku a v jakém poměru, z něj dovolatelé pouze dovozují. Nelze tedy přisvědčit dovolatelům, že by překážkou postupu v řízení bylo jen to, že by soudy trvaly na předepsané formě rozhodnutí.
Závěr, že je nezbytné, aby byl předmětný restituční nárok projednán v řízení o dodatečném projednání dědictví, když v dědickém řízení projednán nebyl, dovolací soud nijak přepjatě formalistickým neshledává. Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že netoleruje přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůrazňuje přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3042/2012). V projednávané věci se však soud nikterak od smyslu a účelu zákona neodchýlil, když konstatoval, že není oprávněn si jako předběžnou otázku posoudit, kdo a v jakém poměru nabyl předmětný restituční nárok. V dědickém řízení přitom dědictví, které bylo projednáno, žalobci ani nenabyli rovným dílem, když mezi sebou uzavřeli dědickou dohodu, schválenou soudem, podle které nabyl tam specifikované nemovitosti a práva spojená s bankovním účtem žalobce a) a žalobce b) nenabyl ničeho.
Soudy zároveň podrobně vyložily, proč nepovažují za uplatnitelné předchozí závěry dosavadní soudní praxe. Skutečnost, že jiný soud měl před několika lety v řízení souvisejícím s uplatněným nárokem jednat se žalobci jen na základě potvrzení soudního komisaře, že jsou právními nástupci zůstavitelky, podle názoru dovolacího soudu neznamená, že by v každém jiném souvisejícím řízení mělo být postupováno stejně, jestliže soud svůj opačný názor – tak jako v projednávané věci - přesvědčivě vysvětlil (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 387/18). V této souvislosti je nutné zdůraznit, že žalobci byli soudem předem upozorněni na odlišný názor soudu na věc, rozhodnutí pro ně tudíž nebylo překvapivé, a zároveň pro ně zamítnutí žaloby neznamená ani zánik jejich nároku, když i soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvádí, že je žaloba zamítnuta tzv. pro tentokrát. Dovolací soud proto nemá za to, že by v předmětné věci mohlo odlišným procesním postupem dojít v ústavněprávní rovině k porušení práva dovolatelů na spravedlivý proces či soudní ochranu majetku.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu