ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2995.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 2995/2020-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce E. H. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem v Mořince 70, proti žalované J. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zrušení výživného pro rozvedenou manželku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 59/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 18 Co 332/2019-615, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. dubna 2019, č. j. 17 C 59/2013-570, rozhodl o pokračování řízení podle §111 odst. 2 o. s. ř. po rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále již „Soudní dvůr EU“) o předběžné otázce.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 18 Co 332/2019-615, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí předně zreferoval dosavadní procesní historii v této věci. Připomenul, že Soudní dvůr EU k soudem prvního stupně položené předběžné otázce (zda v projednávané věci má aplikovat české nebo nizozemské právo) rozhodl usnesením ze dne 11. dubna 2019 ve věci C-680/18, tak, že žádost soudu prvního stupně je zjevně nepřípustná. Soudní dvůr EU v rozhodnutí mj. vyložil, že soud prvního stupně nežádá o pomoc při výkladu kap. II., čl. 3 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, a čl. 3 ve spojení s čl. 5 Rozhodnutí Rady (ES) ze dne 30. listopadu 2009 o uzavření Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007, o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/ES), nýbrž žádá o pomoc při jejich použití s cílem určit právo rozhodné pro konkrétní spor.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na názoru, že pokud v dané věci odpadl důvod pro přerušení řízení, rozhodl soud prvního stupně zcela správně o pokračování řízení. K odvolacím námitkám žalobce dále odvolací soud zdůraznil, že není povinností soudu umožnit účastníku formulovat předběžnou otázku, přičemž je zcela na rozhodnutí příslušného soudu, zda takovou otázku položí, tj. zda bude mít splněny podmínky pro položení předběžné otázky.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce, zastoupen advokátkou, včasné dovolání v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že za „judikatorně dosud neřešenou otázku (resp. otázku, která by měla být řešena jinak) pokládá žalobce otázku, zda byl skutečně dán zákonný důvod k rozhodnutí o pokračování v řízení, resp. potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně poté, co byla ze strany soudu prvého stupně učiněna předběžná otázka k Soudnímu dvoru EU, která byla shledána Soudním dvorem EU jako zjevně nepřípustná a v řízení nedošlo k jednoznačnému výkladu aplikovatelného práva.“ Žalobce dále namítá, že: „by měl být s pokládanými předběžnými otázkami seznámen, aby se k těmto případně vyjádřil, měl možnost tyto ovlivnit.“ Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
V posuzované věci soud prvního stupně rozhodl o pokračování řízení v procesní situaci, kdy odpadl důvod pro přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. d) o. s. ř., jenž stanoví, že soud řízení přeruší, jestliže rozhodl, že požádá Soudní dvůr EU o rozhodnutí o předběžné otázce.
Na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství) Soudní dvůr EU má pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu smluv, a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, může tento soud, považuje-li rozhodnutí o této otázce za nezbytné k vynesení svého rozsudku, požádat Soudní dvůr EU o rozhodnutí o této otázce. Vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr EU.
V daném případě pro soud prvního stupně neplynula podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie povinnost předložit předmětnou otázku Soudnímu dvoru EU, neboť proti (meritornímu) rozhodnutí soudu prvního stupně je přípustné odvolání, nýbrž toliko možnost předložení takové otázky; takovou předběžnou otázku může soud položit jak z vlastní iniciativy, tak i k návrhu účastníka řízení, přičemž nelze ani vyloučit procesní situaci, kdy z důvodu precizně formulované předběžné otázky účastníkem řízení takovou otázku formulačně zcela (nebo jen zčásti) převezme soud a předloží ji Soudnímu dvoru EU. Nicméně finální rozhodnutí, zda taková předběžná otázka Soudnímu dvoru EU bude (za shora popsané situace) soudem, proti jehož rozhodnutí je přípustný opravný prostředek, položena, je zcela na uvážení daného soudu. Pokud totiž soud – i přes podnět ze strany účastníka řízení – nakonec dospěje k závěru, že nepovažuje rozhodnutí o této otázce ve shora popsané proceduře za nezbytné k vynesení svého rozsudku (rozhodnutí), pak pokračuje v řízení a za splnění zákonem stanovených podmínek posléze přistoupí k vydání (meritorního) rozhodnutí. Takové uvážení soudu nelze ani vyloučit v situaci popsané v této věci, kdy soud prvního stupně nakonec dospěl k závěru, že Soudnímu dvoru EU nebude opětovně předkládat (již s řádnou precizací) k rozhodnutí předběžnou otázku.
Z žádného ustanovení občanského soudního řádu, ani z jiného tuzemského či evropského předpisu přitom neplyne ve shora popsané procesní situaci povinnost pro soud prvního stupně opětovně předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU předložit. Správně by však v takové situaci měl soud prvního stupně s ohledem na principy spravedlivého procesu a předvídatelnost soudního rozhodování v poměrech demokratického právního státu (i přes dikci §169 odst. 2 o. s. ř.) v odůvodnění písemného vyhotovení svého usnesení o pokračování řízení alespoň stručně vyložit, proč k takovému procesnímu postupu nakonec přistoupil (např. že dodatečně uvážil, že podmínky pro předložení předběžné otázky k rozhodnutí nejsou pro ty které důvody naplněny, respektive že k vynesení rozsudku není vyřešení takové otázky nezbytné, a proč), což v daném případě soud prvního stupně neučinil. Nicméně ke zjednání nápravy došlo v rámci rozhodnutí odvolacího soudu, který v odůvodnění svého písemného vyhotovení mj. vyložil předmětný čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie a též správně zdůraznil, že pro soud prvního stupně neplynula povinnost takovou otázku (opětovně) Soudnímu dvoru EU předložit, ani nebylo jeho povinností umožnit žalobci, respektive účastníku formulovat předběžnou otázku. Odvolací soud přitom v rámci bodu 3 odůvodnění svého usnesení zrekapituloval nosné důvody svého právního závěru, které zaujal ve svém předchozím kasačním usnesení ze dne 12. října 2016, č. j. 18 Co 212/2016-398, z něhož se současně implicite podává, že důvody pro postup soudu stran položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU neshledal.
Jak se podává z obsahu podaného dovolání, žalobce se podaným dovoláním v podstatě domáhá přezkoumání správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, respektive odvolacího soudu o pokračování v řízení s argumentací, že (ve stručnosti shrnuto) pokud soud prvního stupně nesprávně zformuloval předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, který rozhodl o zjevné nepřípustnosti žádosti uvedeného soudu, je jeho povinností přistoupit k opětovnému a již řádnému předložení takové otázky. Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem spočívá na řešení právní otázky, že je – s ohledem na zmíněný čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie – toliko na uvážení soudu prvního stupně, zda takovou předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU předloží, či nikoliv, a neučiní-li tak, pak důvod pro přerušení řízení ve shora popsané situaci odpadl, proti čemuž žalobce svou dovolací argumentaci (dovolací důvod, respektive především příslušnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání) nesměřuje.
Z uvedeného vyplývá, že se žalobci prostřednictvím takto uplatněné dovolací argumentace nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítnout.
O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu